Pověst

Šel lesem. V ruce celý nervózní svíral dopis. Malou obálku. Pro ni. Byla jen snem, přeludem? Kdo ví, ale od malinka slýchával pověsti o Leně, Havraním peru, kterak zaklela les, kvůli své ztracené lásce - zabitému zbojníkovi. Podle zkazek, co slýchával, chodí lesem a zpívá svou prokletou píseň. A jen dopis od svého milého ji může vysvobodit ze zakletí. Daniel nebyl její milý, ale miloval ji. Neznal ji a přesto. Prý se mění ve stromy, pozoruje kolemjdoucí lidi a když fouká vítr, jsou její smutné vzdechy slýchat ve větru. Zamiloval se do jejího smutku, do její krásy, o které se jen vyprávělo. Lidé nechtěli zůstávat v lese moc dlouho. Proč taky. Možná se i báli, i když tvrdili, že těm pověrám nevěří. A on? Nyní šel dát Leně pod kámen dopis, do kterého vložil celé své srdce. A doufal, že když se někde poblíž schová a bude čekat, uvidí ji. Musí ho přece vidět, jak pokládá ten list papíru pod kámen. Byl na místě. Kolem něj si tiše povídaly stromy. Rozhlédl se. Doufal, že ho pozoruje. Když vkládal jeho vyznání pod oblý, šedý, studený kámen, skoro se třásl. Co kdyby. Co kdyby se jeho naděje naplnily. Potom si šel lehnout o kousek dál. Chtěl zůstat, kdyby….
Jak asi vypadá? Přemítal. Je opravdu tak spanilá? Jako víla? Má ohnivé vlasy? Ústa z krve jejího milého, oči zelené jako mech a polibek chladný a svěží jako voda ve skryté studánce? Tak rád by ji dostal. Odvedl ji domů. Při těchto myšlenkách ho les pomalu ukolébal do jemného spánku. Probudil ho měsíční třpyt, který mu svítil do tváře. S nadějí pohlédl na mýtinu. Nic. Ale tam. Pohnul se snad nějaký stín. Ano. Někdo tam opravdu stál a vyndával zpod kamenů jeho psaní. Pln očekávání se tam rozběhl. A když se k němu stín obrátil tváří, strnul. Nebyla to krásná dívka. Nebyl to ani člověk. Jen stín. Tmavý stín s dívčími rysy. Byly vidět pouze dlouhé vlasy, šedý obličej, postava.
„Jsi to ty?“ zašeptal. Stín nepromluvil. Jen vzal dopis přitiskl si ho na prsa. Potom se rozplynul. Daniel se nechtěl vzdát. Rozhodl se zůstat ještě dva dny. Určitě se vrátí. Poslední noc se mu zdál sen. Na paloučku stál on a ta stínová dívka. Byl jasný den a ona byla skoro průsvitná, jak jí paprsky slunce ubíraly na vzhledu.
„Ten dopis jsi psal ty?“ zeptala se a její hlas zněl ozvěnou tisíce zvonečků. Daniel přikývl. „Proč?“
„Hledal jsem Lenu. Chci ji zbavit jejího prokletí. Dostat jeden její polibek. Odvést ji odtud pryč, vidět její krásu.“
Dívka sklopila hlavu. „Já jsem Lena. Mého prokletí mě zbavíš, jen když mě políbíš, pokud to, co jsi psal, je pravda.“
„Je!“ přikyvoval horlivě Daniel. „Stačí polibek? Ale to není přeci problém.“
„Zadrž,“ zvedla ruku. „To nestačí. Když mě políbíš, dostanu svou dřívější podobu a vrátím se ke svému milému. Ale ty zemřeš. Nic ze mne nedostaneš. Jen jeden jediný polibek. A budeš mrtev. Potom já odejdu ke své družině. Zůstaneš tu sám. To by si chtěl podstoupit pro jednu neznámou dívku?“
Daniel přikývl. Když ji teď viděl, věděl, že ji opravdu miluje. Cítil její smutek i samotu. Tu trýzeň duše, když musela ztratit toho, který jí byl nejbližší. Zastyděl se za svůj bezstarostný život, když ona tolik trpěla.
„Jistě jsi krásná,“ řekl. „A já tu krásu chci vidět. Uvidím ji, když tě políbím?“
„Ano. Ale já nechci tvou smrt. Jsem zde již zvyklá. Užívej si života, dokud ho máš.“
Probudil se. Nebyl sám. Na mýtině stála nehybně Lena a dívala se jeho směrem. Zvedl se ze země a přistoupil k ní.
„Já jsem vždycky snil, že tě zachráním. Nikdy jsem k životu nepřimkl tak, jako ty. To co chci udělat, je správné.“
„Ale k čemu ti to bude? Ze mne nic nedostaneš. Popel. Ústa, oči, vlasy, to vše bude jen popel.“
„Ne!“ zavrtěl hlavou. „Já tě miluji, Leno. Dobrý bůh to ví.“ Hrábl po ní. Kupodivu bylo její tělo pevné. Našel její ústa a políbil ji. Jeho smysly byly na tu chvíli oslepeny. Bylo to něco neskutečného. Jakoby všude kolem vytrysklo tisíce barevných vodotrysků. Když otevřel oči, stála před ním dívka. Dívka, která byla překrásná. Po dřívější Leně nebylo památky. Teď před ním stála kráska. Dlouhé, husté, rudé vlasy sálaly vnitřním ohněm. Rty rudé, oči zeleně jiskřily. Na sobě měla lehké, zelené šaty z hedvábí.
„Děkuji ti, Danieli. Jsi můj ochránce. Budu ti navždy vděčná. Ale taky budu litovat tvého mladého života." Naposledy se lehce dotkla jeho chtivých rtů. Chtěl ji uchopit, pohladit po vlasech, ale jeho ruce zachytily jen šedý, hebký popel. Po tváři mu stekla slza. Ozval se zpěv. Lena naposledy zpívala svou píseň. Když dozněla, padl Daniel k zemi mrtvý. A on tam zůstal. Povídal si se stromy. Sledoval kolemjdoucí lidi. Doufal, že je Lena šťastná. Doufal, že i jeho někdy někdo vysvobodí. Ale jak by mohl? Lidé nevěděli, proč ho našli mrtvého. Netušili, že pověst byla skutečná. A tak tam musí bloudit dodnes….