last day with my love....

Stála jsem na mostě, dívala se, jak ode mě odcházíš… jak mě opouštíš…. A už po sté jsem cítila tu prapodivnou prázdnotu, ten pocit, že o něco přicházím….
Chtěla jsem křičet, vždyť ještě před chvílí jsme se drželi za ruce, dívali se na sebe, ale bylo to tvé sbohem!!
Dala bych život, za něžné obětí, teplo jeho rukou, chuť jeho polibků…. Dala bych cokoli, za to lživé mámení lásky, za pocit, že patří jen mně…. Jen mně! A žádné jiné…
Co jsem komu udělala? Snila? Milovala? Nebo jen byla???? A proč teď krvácím? Proč se dívám a v myšlenkách si promítám poslední minuty??? Těch pár slov, smutné úsměvy, a slzy, které nebyly…. Ty hořké připomínky lásky…. kouzelné slané moře, odplavující neštěstí, zlobu… a strach! Strach, že ho už nikdy neuvidím… a neuvidím….
Řekl mi „Sbohem“ tím nejhorším možným způsobem…. Řekl mi, „miluji Tě… ale nemůžu být s tebou…“ řekl mi toho tolik!! Kdyby byl zlý, nedal mi naději, nemiloval, nepronášel věty a nekoukal zamilovaně, kdyby prostě jen přišel a odešel….
Proč je láska tak zlá? Proč pravá láska bolí??? Proč miluji??? Proč sakra koukám, jak mi odcházíš??? Proč tě nechám opustit tohle všechno? Mě? Naši lásku? Naději??
Proč jsi mě před chvílí žádal o poslední polibek??? Tak krásný, bolestný, dlouhý….
A proč se neotáčíš???
Proč jdeš stále dál, neváháš, s klidným svědomím mě necháš stát - opuštěnou!
„Vrať se!!! Neodcházej!!“ chtěla jsem křičet! Chtěla jsem plakat, prosit, milovat….
„Chtěla jsem tě milovat! tak proč mi to upíráš???
Prosím… tohle mi nesmíš udělat…“ v slzách padám na kolena!!!
Vzlyky se nesly ozvěnou… zaváhal, ale neotočil se…
Takhle se dává sbohem, z lásky? Tolik měsíců…. čekám, ale ty nepřicházíš, opustil jsi mě!