Zranitelná

V posledních paprscích slunce rozevřela Kit svůj deník.
Pod prsty svírajícími tužku se rodila ušmudlaná písmenka. Jako první napsala datum: dvacátého čtvrtého prosince, udělala pomlčku a připsala: útěk den třicátý. Dlouze se zahleděla do papíru a pokračovala: Dnes ráno jsem jim jen taktak unikla. Slídili v vesnici, kde jsem ukradla několik slepičích vajec. Utíkala jsem přes zasněžené pole a již téměř cítila šíp v zádech, ale měla jsem obrovské štěstí a ztratila se jim. Teď jsem v lese. Sedím pod stromem. Dnes to jsou tři týdny, co jsem absolutně ztratila představu, kde přibližně se nacházím. Už jsou mi v patách. Dřív nebo později mě dostanou, mám důvod se domnívat, že nepřežiji noc. Stále mám v paměti náš statek, vidím ho před sebou i ve snu, každý den, hodinu, každou minutu mojí pouti. Už nevěřím, že se tam vrátím. Pokud jste našli tento denník, odneste ho , prosím, mému otci, ať ví jak zamřela jeho jediná dcera a ať ty parchanty za mě vyřídí… A ty otče, si můžeš být jistý, že mě nezabije některý z těch vrahů, pokud už nebude pomoci zemřu vlastní rukou…
Slunce zapadlo a paseka před Kitinýma očima se už zahalila do tmy, když zaslechla za svými zády šum. Rozpoznala štěkání psů, povely lidí. Nechtěla dál prchat. S nožem v pravé ruce pohlédla do očí svým pronásledovatelů.
Bezděky se jí uvolnila spodní čelist, rukojeť jí vyklouzla ze sevřené dlaně. Stejný osud, který si zvykla posledních třicet dní nenávidět jí znenadání vrátil naději, víru, lásku a radost. A Kit každý z těch pocitů naplnil, když v dálce rozpoznala siluety otce a bratra.
Jako první k ní doběhl synovec Ben. „Kit, ty žiješ,“ všimnul si knížečky v její ruce, „co to je?“
„Moje zápisky z cesty,“ řekla malátně, jako ve snách.
„Můžu se podívat?“ zeptal se.
„Když myslíš.“

* * * *
O několik hodin později se Kit choulila do pokrývky zády opřená o kachlíčkovou pec.
Ještě před chvílí seděla celá její rodina u stolu. Všichni si povídali. Jen ona mlčela a plnými došky si vychutnávala atmosféru domova. Dnešní večer byl tím nejkrásnějším v jejím životě, věděla to.
Nyní zůstala v pokoji sama s Benem, ostatní se odešli dívat na hvězdy. Chlapec právě obracel poslední popsanou stránku jejího deníku. Vzhlédl od knihy a jeho oči se střetly s Kitinýma.
„Vážně bys to udělala?“ řekl.
„Co myslíš?“ ptala se.
„Vážně by ses zabila, kdybys věděla, že už je pozdě?“
Dlouho mlčela a přehrávala si v hlavě posledních třicet dní a pak mu odpověděla: „Ano, pravděpodobně bych to udělala. Ale jsem neskutečně šťastná, že k tomu nedošlo…“