Ztráta nevěřícího anděla

Na noční obloze panuje nebývalý rozruch. Zářící hvězdy dnes nezáří tak jako jindy, jejich svit je něčím vyjímečný. Prásknutí od nebeské brány se rozezní oblohou. Zpoza hvěd se v tu ránu vynoří dívka s černými křídly jako havran. Pohasínající svatozář je každým jejím krokem bledější. V dívčiných očích je vidět nenávist, vztek, smutek a nedůvěra. Věřila, ale někdo jí vzal její víru. Vrátit se na svět pod nebem neni tak jednoduché, jak se zdá a mnohdy to anděla stojí miliony slz. Dívka zatřepotá křídly, avšak nic se nestane. Druhé zatřepotání jí konečně umožní vzlétnout a vznést se k výšinám, daleko do útrob vesmíru. Nebeská brána jidny tak mohutná a kolosná se najednou zdá tak malinká, stvořená pro mravence. Dívka stoupá dál, a pomalu jí začíná docházet kyslík. "Co se stane, zemřu podruhé a znovu se vrátím do toho pověstného nebe..?" Obrátili čistotu ve špínu, a naději v zoufalství. Nebe neni to, co bývalo za dávných dob. Proč by se jinak i andělé chtěli vracet na zem a stát se bloudícími dušemi. Lape po dechu, avšak toho pohltila okolní černočerná tma. Ticho, nekonečné ticho nese svojí melodii, jež jí doléhá k uším. Jediné slovo, jediný nádech nebo vzlyk se nese a nepřestává doznívat. Okolo dívky, která se již jen vznáší, spadne hvězda. "Chci zase žít..!!" Vesmír, tak nádherný z nížin, avšak tak strašidelný a děsivý z výšin. Dívka si opře hlavu o své křídlo a kouká se na stále se vzdalující Zemi. Rukou máchne do černo černé tmy, jakoby čekala, že jí někdo stiskne a pomůže jí.. Nikdo, pouze ona stále se vzdalující od Země...