(Ne)Viditelná

Pořád jí v hlavě zněla ta melodie. Bylo to zvláštní, protože ji opravdu slyšela. Přitulila se k němu a poslouchala. Jemně ji od sebe odstrčil.
"Jdu do sprchy."
Přikývla, otočila se na břicho a zabořila nos do polštáře. Vydržela tak jenom chvilku, pak se zvedla a otevřela okno dokořán. Pořád jí v hlavě zněla ta melodie. Vzala ze stolu obrovské černé sluneční brýle a nasadila si je. Lokty se opřela o parapet, dívala se ven a melodie zesílila. Přeběhl jí mráz po zádech. Najednou slyšela jasně každý tón... Pomalu se otočila.
Za klavírem seděla dlouhovlasá blonďatá holka a hrála.
Tereza vyjekla a praštila se o rám okna, jak uskočila stranou. Najednou namohla dýchat a srdce jakoby se jí snažilo vyrvat ven z hrudi. Poznala Ji. Aby ne... Tu fotku viděla tolikrát.
Dohrála a otočila se k ní. Chtěla jí toho tolik říct a najednou to nešlo...
Z toho ticha se jí motala hlava. "Jdi... pryč," prosila Ji pohledem.
Neřekla nic. Nesklopila hlavu. Nezměnila výraz v obličeji. Jen jí pořád koukala přímo do očí a snažila se v nich nalézt odpovědi na svoje otázky.
"Ví, že jsi tady?" zeptala se a odkašlala si.
Kývla hlavou.
"Takže se mi nezdáš."
Pousmála se a zavrtěla hlavou.
"To je super," řekla a zoufale se při tom smála.
(Takovej ten okamžik, kdy už vám nic jinýho, než se zoufale smát, nezbývá.)
"Co mam dělat? Mam předstírat, že tu nejsi? Mam ho objímat a líbat, když vim, že tu sedíš a koukáš na nás? Jakto, že on to dokáže? Proč se mnou je, když tu má tebe?!" Křičela a celá se třásla a tváře měla smáčené slzami. Svezla se podél zdi na zem.
(Čelo opřené o kolena, nehty zaryté do kůže. Mžitky před očima.)
Vešel do pokoje a pohled na ni ho vyděsil. "Lásko..."
"Říkáš to mně, nebo Jí?!" vyjela na něj. Nepříčetná. Ubrečená. Zmatená. Holka, který sebrali její kousek nebe, a ona se ani nesnaží o něj bojovat. Protože ví, že by to bylo zbytečný.
(Nejtěžší soupeř ze všech...)
Nebylo pro něj těžké dát si dohromady jedna a jedna.
Dokonce pro něj ani nebylo těžké jedna odečíst.
"Promiň," řekl. Jen promiň. Nic víc. Promiň. Prostě promiň.
Podívala se ke klavíru. Nebyla tam. Nerozuměla tomu. Nerozuměla ničemu.
Oblíkla si bundu, do batohu naházela svejch pár švestek a přistoupila k němu.
"Měj se hezky," řekla tiše a zavřela za sebou dveře. A on věděl, že to nemyslela ironicky, ačkoliv to tak mohlo vyznít.
Zamyšleně si sedl na postel. Nebyl smutný. Jen cítil, že něco je špatně.