O čem jen sní tvá duše...

Je to zvláštní... Celý život si žiju fajn a pak se najednou octnu na novém sídlišti, ke vlastně začnou všechny prameny mé řeky slz. Moje máma byla pro mne vždy velice důležitým člověkem a teď cítím, jak se od sebe vzdalujeme. Oproti tomu čím dál tím víc zjišťuji, jak jsou pro mě kamarádky a láska důležité. Doma zažívám peklo; neustálé hádky kvůli známkám a nebo, že jsem líná a nic nedělám naplno. Někdy, když už vím, že mě jde máma zmlátit, automaticky si chráním hlavu. Doopravdy nikdy netuším, kdy mě kopne do hlavy nebo do zad a nebo jestli to bude jen několik facek. Vždycky, když usínám, tak si říkám, jestli jsem opravdu tak strašný člověk. Bolí to, moc. Netrpím ani tolik, když ležím na zemi a ona do mě opakovaně naráží nohou, jako když mi vyčítá, že u ní bydlím a že nechápe, jak takový hajzl může být jejím dítětem. Někdy se jen tak zaposlouchám do smutných písniček, když mám depku a představuji si, že já taková nebudu, že mé děti nikdy nepocítí takovou bolest jako já, že pro ně budu vždy oporou a místo, kde vyrůstají, útočištěm. Je mi tak strašně smutno, když si uvědomím, že nebudu jiná než máma. Nechci taková být, plná zášti a nenávisti ke svému dítěti, aby se bálo přijít domů se špatnou známkou a domov pro něj byl jen ztělesněním zla.

Až doposud jsem to doopravdy vlastně neměla komu říct. Avšak od prvního dne ve škole vím, co je to opravdová důvěra a síla přátelství, už vím, co to je mít oporu. Přátelé jsou velice důležitá složka našich životů a nemít je je tragédie... věřte mi, já to zažila...