Maminko...

Maminko, tolikrát jsi říkala, že ji máš ráda, že ji miluješ... Proč jsi tedy svou dceru začala nenávidět? Proč jí teď z očí tečou slzy a sní o smrti? Proč je plná strachu a beznaděje? Najednou neví, co znamená láska, co znamená štěstí? Smích či radost nepocítí, ty ji jen zesměšňuješ, ponižuješ... Z jakého důvodu se uzavírá sama do sebe, nemá chuť se svěřovat, vždyť nemá ani komu, všichni, celý svět se k ní odvrací zády... Divíš se, že to nevidíš? Nechápeš jak to, že obviňuje tebe? Vrať se myšlenkami v čase... Snad si uvědomíš, co jsi jí vzala... Nebo taky ne, ale dochází ti, k čemu může dojít?
Sny se mohou obrátit ve skutečnost a naděje se promění ve sny... Polib ji tedy, nenech ji odejít bez úsměvu na rtech, ať k ní nemusíš pokládat její milované rudé růže, ať nemusíš proklínat tento den, tento svět,.. Nech jí otevřené srdce, ona za sebou pak zavře sama...