Soudi mě...aneb budík

Budík tiše tiká a slabě vrže. Je starý, už hodně starý. Možná za pár hodin zazvoní, možná tu ještě budu, možná budu už pryč. Možná ho vypnu, možná vyslechnu, co má na srdci, možná ho shodím na zem, možná se schovám pod polštář, možná tu už vůbec nebudu, možná…

Venku pomalu leze slunce nad obzor a zbarvuje horizont do sladké růžové. Za deset minut pět. Už neusnu. Vím to. V ulicích je neskutečný klid. Stále tikající budík mi už leze na nervy. Přetáhnu přes rozcuchanou hlavu svetr, zaslechnu slabé jiskření a vydám se ven.
Je brzké léto, nad zahradními brankami se naklání růžový keř. Utrhnu růži a přivoním, zatočí se mi hlava, lehce přejedu prsty po jemném lístku a rozetřu rosu. Usměji se, políbím růži a zavřu oči.

Jdu dál a ze zídky přede mnou seskočí zrzavá kočka, přeskáče kaluže na silnici a vyskočí na zídku na druhé straně, zašeptám ,,dobré ráno“ a pokračuji v cestě.

Kdybych zůstala v posteli, budík by zadrnčel, zamáčkla bych ho, oblékla se, zašklebila se na sebe v zrcadle a vyšla tak i tak vstříc nelítostnému světu… Svět by mě zase začal soudit… Soudil by mě od rána do večera, soudil by mě za to, jaká jsem, soudil by mě za něco, za co nenesu zodpovědnost, za něco, čeho nejsem viníkem. Chtěl by mě dostat na svou stranu, chtěl by mít převahu, potřebuje mít převahu. Jsem dezertér, jsem dezertér v ulicích světa, který mě nechce. Jsem odsuzována ke ztrátě svého já, chce mě zaonačit, chce mě změnit, chce mě… Svět mě prostě chce!

Jenže já ne! Nechci ho, jaký je… Nechci mu být družkou, pokud se neoblékne do lepšího kabátku. Nechci mu leštit boty, které mu tolik páchnou. Nechci mu dennodenně vařit k večeři ryby, které nemám tolik ráda. Nechci být jeho. Nechci se vdávat. Nechci zpět na rodnou pevninu, která je tolik daleko od ostrova obklopeném žraloky. Tak daleko od ostrova, na který jsem putovala tak dlouhý čas. Tolikrát po mně vyskočil žralok, tolikrát jsem mu unikla. Proč bych tedy měla jet zpět?

,,A co mi nabízíš?“ ptám se. Nedostává se mi odpovědi. Jen vím, že na břehu moře stále stojí loď připravená k odplutí, prý můžu vždy nastoupit. Nechci!

Raději každý den stanu před nelítostným soudem. Já se nepřiznám! Raději budu stále chodit s bílou páskou na paži, než abych se přiznala! Raději budu malým klukům na ulici k posměchu, než abych musela být jimi samotnými. Raději zemřu v nepohodě a bídě, s klepy za zády, než abych se poddala nátlaku, než abych se zklamala, než abych poklesla v kolenou.

Musím být silná! Stát hrdě! Být narovnaná! Mít vztyčenou hlavu, hledět hrdě do očí Světu, nenechat se ponížit!

Poznám, kdy bude čas, aby se mi ta kolena prolomila, poznám, kdy nezbude čas na hrdinství, poznám, kdy už nebude čas… Poznám, kdy zadrnčí budík a vzbudí ve mně obyčejné pudy, pudy zachránit si svou vlastní kůži a vzdát se všeho pro mizerný kus chlebu a pro doušek vody… Jenže ten budík se dříve rozbije, než aby ve mně vzbudil toto… Je starý, už hodně starý…!!!