Jak se vyléčit z rakoviny část 2.

Cesta zdá se poněkud nudná, ale plná očekávání. A taky, že jo. Čekání v čekárně. Tam hrála hudba jako vystřižená ze sedmdesátých let. Teda aspoň zrovna dohrával její blok. Takže Bob zastihl druhou polovinu poslední písničky. Díky tomu se spokojeně usadil. A jak to bývá, čekalo ho menší překvápko. Z dokola opakujících se tónů se Bobovi začal motat květák už po první dvouminutě. Písničku jako by skládalo děcko po lobotomii a na toluenu. Chvilku na to se ukázala sestra.

„Ah. Ta paní, co tady byla, kam šla?“

„Jaká paní?“

„Aha, třeba šla na záchod.“

„Asi jo.“ Bob se zvedl a podával sestře list od svého doktora.

„Máte s sebou kartičku pojištění?“

„VZP.“

„A máte ji?“

„Ehm. Zapomněl sem.“

„No budu vám věřit.“ Otočila se a zapadla zpátky za dveře. Asi deset vteřin na to se vrátila hledaná paní ze záchodu. Chvilku zaraženě čučela na Boba.

„Dobrý den.“ Vysoukala nakonec ze sebe.

„Dobrý.“ Odpověděl Bob, i když si to nemyslel. V tuto dobu by se spíš hodil pozdrav: vyjebaný den. A Bob by odpověděl: vyjebaný. Řekl by to s mnohem větší upřímností.

Jenže paní, vlastně spíš už postarší dáma vypadala, že si chce popovídat trochu víc.

„Byla tady sestřička?“

„Byla.“ Jenže panu Rudému se zrovna moc nechtělo.

„A hledala mě?“ Nenechala se odbýt.

„Jo.“

„Aha.“

Nesnášel tyhle nucené rádoby konverzace. Dáma se zatím šla posadit na prdel. Chvilku se dívala před sebe. „A chtěla po mně něco?“ Teď už byla otočená na Boba.

Bob Rudý už začínal rudnout a do toho ta hudba. „No vás...“ Procedil mezi zuby. Teď už to byla stará rašple, žádná dáma.

„Jo tak.“ Rašple vypadala opravdu překvapeně. Načež se otevřely dveře. „No poďte si paní Mitáčková.“
Bob zase osaměl. Ale jen na chvíli. Do čekárny se přišoural chlápek s nějakou krabicí a zaťukal na dveře. Pár minut se nic nedělo. Ty minuty využil chlápek zíráním na Boba, na dveře, na Boba, na dveře. A Boba to už začínalo pěkně srát. Než stihl chlápkovi vysvětlit, že jako má čučet jinam, otevřely se dveře od ordinace. Zase. A vykoukla sestřička. Zase.

„Jo to jste vy. Dneska nějak brzo.“

„To víte, jsem rychlík.“ Usmál se chlap. Bobovi na tom nic směšného nepřipadalo. Sestřičce asi jo, protože se usmála. Anebo se křenila jen proto, že nevěděla co jiného dělat na tak pitomou odpověď.

Dala před sebe další krabici. Plnou, zalepenou. Bylo na ní napsáno. POZOR! ORGANICKÝ ODPAD. Že by hemeroidy? Podivil se Bob. A do toho ta hudba. Začala ho bolet prdel.

„Tak děkuju. Nashle.“ Řekl chlap sestřičce, vzal si plnou krabici a nechal tam prázdnou.

„Nashle.“ Řekla sestřička chlapovi a vzala si prázdnou krabici.

„Nashle.“ Řekl chlap Bobovi.

„Nashle.“ Řekl Bob chlapovi.

Vyšla stará dáma, rašple Mitáčková. A řekla sestřičce. „Nashle“

„Nashle.“ Řekla sestřička paní Mitáčkové.

„Nashle“ Řekla paní Mitáčková Bobovi.

„No sbohem.“ Odpověděl Bob už znechuceně. A do toho ta hudba. A ta jeho prdel.