Battle for the Sun, bitva II.

Anotace: -

Než začnu s další slovní válkou: Inspirace číslo jedna, Inspirace číslo dvě (tolik náznaků a odpovídajících nuancí).

P.S.:Přeji nádherné Vánoce a svátky, plné Pulitzerových cen a čtenářů a inspirace.

---

Minulost nikdy nebyla přítomnější. (Sen mu to vepsal na čelo, v probuzení svíral stejně ospalou propisku jako náměsíčně popsanou dlaň.
Spánkem rozmazaný inkoust; rozmázlý skok podvědomí.)

A není to vždycky senzuální, protáhle měkký sled melancholie a ztěžklé, stoleté gravitace. Často, denně,
zachumlané v aritmetických posloupnostech, ve skrytých, zaprášených stezkách doteku („Lechtá to?“ „Ne…?“
„Proklatě, když už nemůžu věřit ani ségřiným pubertálním časopisům, tak čemu?!“); je to bublavý šum, prskavka cukru a ta trocha mentolově chladivého horka;
pozitivní

(Ztrácí imunitu?)

virus.

Protože je s ním, teď a předtím; mimoměsto jim zapadá skrze horizont a čas je-

(„Veličina, říkáš?“ „Neříkám já, říká-„) čas je symboly rozepsaný kontext.

Ludvík má večer rande (kinematografie a kalorie) a v noci aféru; Daniel plánuje nedotknout se a padnout do pokrývek, předstírat sníh a parfémované
rukávy trika – něco z něj je jiné než všechno z ostatních.

Odpoledne je jejich; předtisknuté ve všech rozdílech spektra a v Danielovi se něco tetelí jako prachové chmýří bubliny, ohlédne se přes
nevysvléklá ramena, zrychluje (skrze propnutá kolena a propínající se stehna, záchvěvy únavy).

Vyjede do koruny kopce, bez zábran a bez dechu; sklouzne z kola a padne do trávy (stéblům k nohám, pouta z pylu a slaměné klobouky
pletiva; léto, léto), paty podrážek kotvící na hemžící se ploše létem smáčeného asfaltu (čeká na něj a je v odlišných dimenzích;v neexistujících světech, někde kde jsou Slunce a
Měsíc více než chci tě dotknout a chci tě stínit, být kaleidoskopem tvých sněžně slunečních erupcí, a představ si –)

„Horký sníh,“ napoví Daniel zastřeně; jinosvětově; Ludvík (pln dechu a ztrát) sesedá ze svého kola (jeho svaly brní hladomorem; deficit a
kyslík, nádechy tkáně); popošťouchne Daniela skrze rameno (z jedné zakulacené plané louky kloubu do druhé, bledě kostnatější louky (poseté kopretinami
pigmentu, polibky vitamínů). Dýchne: „Horký sníh?“

„Měl by padat,“ skloní Daniel tváře do prastarých kontur Ludvíkova lidského těla (tůňky chyb, pomýlená evoluce), tečkami a čárkami dechu tetuje
slova. „Měl by mít šanci toulat se po kontinentech a mísit se s prachem a lámat lidem prsty a přišpendlit oblečení na kůži. Déšť tohle všechno může, proč by
nemohl sníh?“

„Horký déšť?“ (Daniel mluví ve staletím neoprášeném jazyce -

„Letní déšť, jarní déšť i ten mrazivý, lednový. Všechny mají právo nás potkat. Chci potkat vroucí sněhovou vánici. Ty ne?“

- Ludvík jím naslouchá.)

S propletením zpocených, prachem posetých prstů nechají světem protéct tři letní, udýchané minuty, věnují si polibek (smáznutí
minulostí ze rtů a brady; hřejivá, mentolová místa vzpomínek).

Vysloví: „Potkal jsem Tebe.“

(V jednovaječném okamžiku a dvojvaječnými identitami; vzdálené, vychladlé kontury (krále-) Slunce; zachumlání do znesvěcených,
svléknutých, světelných kabátců, prohřátí vyprahlých mořských (lunárních) kráterů.)

Z Daniela mluví předposlední slova všech zaškrcených oltářních láskozlomů; z Ludvíka nevědomí.

Ignorují se.

(Na několik nepadlými řasami a buněčnými transporty determinovaných vteřin jsou pryč a zpátky, podmanění a poddajnost. Halucinace a
sen. Návrat a přítomnost.)

„Doteď nevěřím tomu, žes mě přesvědčil vyjet si na kole.“ Naváže Ludvík, rozčepýří patou vzlet prašna a
hlíny a v prach stékající těla květin; vítr je vrátí oblačnu.

„Taky mě to stálo značné verbální úsilí,“ podotkne Daniel, propne se v páteři; napíná vertebrální luk. „Se všemi těmi protiargumenty ani
netuším, proč jsi souhlasil. Proč vlastně?“

(Daniel to neví, ale jeho listopadové já dokáže recitovat začátky i konce Ludvíkových řečnických, vyprázdněných odpovědí; zdraví a loučí se.)

„Pro budoucnost,“ odpoví Ludvík, dlaní vklouzne k posledním Danielovým obratlům. „Slíbils mi sex v obilí. Říkal jsem ti, že chci bydlet
na městském venkově, kde mi bude léto do oken ťukat „žně“.“

Nakloní se a líbne Daniela pod ucho; nosem roztřepí poslední střípky vlasů.

(Daniel polkne; reflex a vzpomínka a pochopení.

Je ­ – být přítomností, s kterou se nepočítá je – není. Není to lehce ztěžklá radost ani přesycená smítka smutku, snítky cest. Slyšet o budoucnosti, ve které jste jen – licencí (povolení k likvidaci, likvidace
zosobněná.)

(A Daniel ví, že je přítomností, která (s ním, bez něj) nemá budoucnost. Nebude bojovat; hrdinové v brašnách trousí poklady, Daniel
smíření.)

Ale zeptat se musí; kooperační princip destrukce.

„Proč teď zahazuješ přítomnost semnou, když bys mohl být se všemi potencionálními matkami? Jak dlouho než tě omrzím?“ A usměje se (pro jistotu,
pro ujištění. Výčitky v něm existují pouze podvědomě; mateřsky (schoulené pod jejími kritikou protkanými křídly;  ztracené perutě z pýchy.(Kde jsou?))

„Kdo ví.“ Odpoví Ludvík a dlaněmi ho strčí do stébel – „Pro budoucnost?“ a doplněk (o svoji pýchu se musíš postarat sám, to ví každý král.) : „Stíhám obojí. Už jsem říkal, že mám
večer rande.“

„Potencionální matka?“

„Potencionální rozptýlení.“

„Víš o tom, že jsi nesnesitelný idiot? Co na tobě všichni vidíme?“ Zavrtí hlavou Daniel, pokrývky země se poddávají jeho konturám, cítí tíhu a
teplé nádechy podsvětí, mílové kroky nepřítomných současností.

Ludvík mu s dětskou péčí rozepíná knoflíky, zamumlá: „Nic. A právě proto ve mně pořád něco hledáte.“

(A má pravdu. Má pravdu. Kočičí zlato osobnosti zůstává zlatem a nekrocenou šelmou;

oba v sobě skrývají upřímnost: jeden mluví instinktem, druhý nesvede lhát.)

---

7. září se probudí s ním; slunce rozpatlané po střechách, mlžné a snící a zamilované.

(Panebožezamilovaljsemsecomámdělatvůbecmětoneděsí.)

7. září v sobě nenese vzpomínky, jen nádech dne, nádech pocitu a nádech podzimu; a vůbec –

„Odkdy sebou dny něco nosí, víš kolik toho takový den musí unést sám o sobě? Nedivím se, že je vždy jen jeden v roce a že je pokaždé jiný.
Jen si představ snášet 24 hodin vraždění a umírání a smutku a porodů a práce a dopravních kolapsů a chaosu. Všechny ty pocity a myšlenky a pak si vem slavné
dny, jako svátky nebo smuteční dny, které jsou poznamenané napořád, jak asi snášejí svoji slávu?“

(Řekl ti Ludvík 23. srpna a nevědomky z něj pro Tebe vytvořil den speciální; den s uchovanou, prastarou krásou, stejnou jako v sobě
neuznává Ludvík sám.)

(„My králové jsme z podvědomí velmi krutá stvoření. I kdybych tě měl doopravdy rád, nesměl bys to vědět. Slabosti a věci, které tě posilňují,
musí být natolik tajemstvím, nakolik chceš přežít.“)

(„Je to tradice. Nemám pravdu? To co říkáš.“)

7. září je dalším školním dnem, ve kterém se mohli potkat.

Ve skutečnosti se potká Ludvík a dívka; pohanský král a kněžka, neviděná a zbarvená odstíny vědomí, drobná a ševelící (slovy, humorem a
seznámením).

7. září skrývá jejich setkání, skrývá kým je a polyká Danielovy sny, chlácholí je krásnými rány a sněžnými podvečery.

---

Daniel probdí pět nocí a deset dní, patnáct večerů nervózně přešlapuje okolo polibků, které loupí skrytým chvílím, svírá ho a zpytuje
každým druhým ránem, v každém kouzlem nasyceném rozhovoru (mluví a ťukají elektronické útržky ega a rozbíhají se skrz neznámé), znají se a

„Opravdu si každý den několikrát steleš postel?“

„Stelu ji i ségře a bráchovi.“

„Víš o tom, že bakteriím se ustlané postele líbí víc?“

„Máme doma strašně nevkusné povlečení, nelíbí se nikomu, natož pak
bakteriím.“;

„Vážně nechceš? Schválně jsem ti schoval fialový; to, že fialové bonpari jsou ty nejlepší, ví úplně každý! Je to jedna z těch věcí, které
jsou napsané v předporodním manuálu. Za prvé: Každá máma někde bude mít tvoji fotku, jak sedíš na nočníku a nebude váhat ji použít kdykoliv, kdy budou
v místnosti více jak dva neznámí lidé tvého věku. Za druhé: Namazaný chleba a kočky vždycky spadnou na zem tou stranou, která nejvíc vyhovuje jim a
která udělá největší bordel. Za třetí: Fialové bonpari jsou bezkonkurenčně nejlepší ze všech bonpari, a vždycky je jich v sáčku nejmíň.“

„Nejím fialové jídla.“

„To selektuješ věci, které jíš, podle jejich barvy?“

„Přesně tak. Například nejím nic modrého, co není sladké. Naopak žluté věci sladké nesnesu.“

„Krmit tě jako dítě musela být radost.“

„To byla; táta naprosto nechápal.“.

Nemluví o dívkách a školních chodbách, o polapených nezkušenostech, které klopýtavě táhnou za sebou; a je to – skoro jsou – spolu. Téměř.

(„Je to fajn. Sedíme nad stolem u nich v obýváku (a na to jak jsou početná rodina je překvapivě často jejich dům naprosto lidupustý) a řešíme
servírovací vidličky, nebo jak nejlíp nadhodit míček.“ Zhoupne se v kolenou a zachumlá se do Péťovy deky.

„ Netvrdím, že je špatný přítel; jen říkám, že si nabiješ nos.“ Péťa propne klouby a dloubne prstem Daniela do boku, postel pod nimi zavrní
námahou.

„Počítám s tím. Už jsem si koupil zbrusu nový balíček náplastí. Uděláš mi pak motýlky?“

„Když si řekneš, jakou čeleď budeš chtít…“)

Připlíží se plnohodnotný podzim, přehoupne se skrze zděná sklepení a studí poslední letní kotníkovou nahotu; smáčí půlbříška nehtových lůžek do
květů fialek; říjen v celém svém purpurovém studu a ostychu a neochotě.

Zinscenují setkání vedle ozimem neposetými poli; ta stejná, jejichž dobytá království zchřadla skrze ocel a déšť a odloučení.

Říjen a Ludvík sedí se semknutými koleny na dřevem prolezlém stole, vlhkými podrážkami rozsévá špínu a nepořádek na okraje do nepřirozeného
zelena zbarvené lavice. Vypadá – zděšeně, ne, sklesle, ne počkat – zvadle, mdle, sytě a prokřehle jako první narozené ptáče,
první roztříštěná skořápka.

„Ahoj,“ pozdraví se, mile (jako vtip; jako všechny ty neškodné žerty, rodící milé obliny ve rtech, stydlivý řečník). Daniel si lokty opře o tenká
ramena lavice, Ludvík nesesedá, rozcuchá Danielovy dechem a dnem rozbrázděná stébla vlasů.

„ O něčem jsi chtěl mluvit, králi?“ zeptá se a sklopenými víčky symfonicky a beztónově zapisuje pohyby a nehybnosti kostí, svalů, do něj
tvarované přehyby oděvů.

„Spíš jsem ti chtěl něco říct, než – mluvit.“

„Poslouchám.“

Ludvík si vezme nádech, polkne ho do plic.,„Našel jsem si holku,“ vydechne a nedívá se a pozoruje Daniela.
„Ještě spolu nejsme, ale párkrát jsme si vyšli a – chci s ní chodit, a chodit jenom s ní, protože – zaslouží si to. Je – zvláštní, trochu jako
ty.“ Pozvedne koutek rtu, a ten Danielův se zvedne s ním, malá, měkká piha bezkrevného úsměvu.

Daniel, Daniel – strne a vzápětí začne tát a těkat a rozlévat se prostorem, odlepí se od lavice a nevytváří kroky, jen, jen přešlapy a napůl
ostýchavé pokroky a, a –

(A mohl by ho teď zabít, zkopnout na stůl a vrátit mu všechna krvavá místa světa, všechny ty otevřené hrudníky a žhavý, syčící skelný cejch (slzy); věci, které (ne)prožil.)

((Spánky mu brní fata morgánou, sápají se skrz bolest a sápají se po ní, vylétávají první motýli (krabicová křídla).))

„T-. Takže, to chceš úplně ukončit?“ nalézá hlas, zašmodrchaný a vracející se zpět, pocuchaná ozvěna, choulí se a svírá tepající potrubí cév,
podpírá se skrze míchu. “Okay. Okay, to, to – by šlo. Já, já teď…musím jít. Něco důležitého se děje a musím jít a – „ polkne, a polkne znovu, polyká a panikaří,
vyvolává krizový štáb, protože s tím počítal.)

„Ludvíku, popravdě? Nemusím nikam jít. A – ukončit to a navázat na nás – chodit s tebou jsem chtěl já. Ale –, sakra.“Otáčí se zády, les rozkvétající vedle zimou zaváté cesty
napodobuje jeho potrhané pohyby, větve klesají v kolenou. „Do budoucna, do budoucna se naučím lhát, slibuju. A - bude to okay,vážně jen mi teď dej prostor
zkolabovat, jo? Díky. Kdybys mě hledal, budu v kukuřici. Ale…nehledej mě, okay? Díky.“

A svým nepochopitelným způsobem má radost a utíká  a vběhne mezi drny a zpustlé rýhy av čase přerušených kopek sena, nehybných kotoučů slámy a zesnulých trav. Věděl to a nebolí ho hrudní komnaty, ale prastaré nápisy podél koruny hlavy, žezla a kabátce prošité stářím a smůlou a
jantarem.

(Po dvou hodinách mu v kapse mokře zazvoní telefon a Péťa se ptá: „Kde jsi? Co děláš?“

Daniel brázdí prsty hedvábnou podšívkou sušené trávy, rýsuje podplacené vzdušné zámky. „Nabíjím si
nos,“ zamumlá telefonu do tlačítek.)

---

Znovu se potkají hned další odpoledne, Daniel má trénink a Ludvík přijel vyzvednout Jindřicha; vše je jako předtím.

(Daniel se usmívá, běží, padá; Ludvík by chtěl umět nasávat nikotin, něco v něm chce uniknout skrze prsty, možná dotek, možná víra,
možná prázdno, mávne dlaní na pozdrav a zapadá zpátky do zákoutí zákulisních konstrukcí.)

A vidí, potkávají, narážejí na sebe na místech podivně intimních, s nízkými stropy a měkkými zdmi; noční zastávka veřejných doprav

(„Jedeš domů?“

„Jedeš z domova?“); zamuchlaní v mikině a přítmí plastového průhledna, Daniel stočený do malého klučičího klubka; připomíná
dítě, které předstírá útěk z domova, ztracený v zimě a tlukotu plic.

Následující noci se tisknou v úzké chodbičce baru, Ludvík nasáklý dívčím parfémem a otiskem pudru, Daniel nikdy otisky nesnímal a chtěl
by, snad, a Ludvík se opírá dlaní o nevykreslený oblouk stěny, zeptá se ho: „Jsi v pohodě?“ protože Daniel je bledý
jako sluneční paprsek, zlom světla.

„Jen moc hluku.“ Smázne koncem dlaně levý spánek, „neměl by ses vrátit ke své holce?“ Pobídne Ludvíka a sám poodejde, brnění v kloubech mu
drkotá skrze zuby, cítí každou nitku a korálek niterných symbolů svého těla

((lidé jsou kódovaná evoluce, zeptej se sněhu, zeptej se šumných zpěvů mrtvých moří (moudra a varování a pláč zapouzdřená v ulitách, posmrtné
hlasy; že nadpřirozeno neexistuje?))).

Sekvence jejich náhodných, ironií secvaknutých setkání končí dopoledním nákupem, kdy do sebe narazí u kasové fronty (do věty a do písmene,
Daniel zavrávorá na patách a Ludvík ho ukotví skrze uchopený loket), Daniel s plechovkami nápojů, Ludvík se svojí přítelkyní, ztmavlé kadeře a zbledlá
kůže, Sněhurka chvějící se před plameny (liščí odsazení kostí, křivky, které našeptávají rebelství a dochází jí (mu),
jak přesně se znají, kolik nechtěné rivalie bude viset v ornamentech a girlandách podél jejich horizontů).

„Máme dneska zápas, autobus čeká na parkovišti. Patrik se stihl přizabít už cestou do autobusu, tak jsem skočil pro trochu materiální
trpělivosti,“ vysvětluje Daniel a uhýbá jejich přítulným pokusům.

„Tak hodně štěstí,“ popřeje Ludvík a Daniel kývne hlavou, vyběhne ze dveří a zmizí za okny autobusu, rozechvělý a nervózní a živý (jako nikdy).

---

(Je tragédie, že se potkají ještě jednou, v ten (samý, zestárlý) den, večer a v zlenivělém parku, Danielova ztěžklá tíha ramen a “prohráli
jsme.“, hlas jako ztracená vibrace vílího křídla, vracející se skrze listí a jehličí; Ludvík by ho chtěl obejmout

(a možná, možná udusit, stisknout krk a polibky z něj vysávat vzduch a krev a obětovat ho zapadajícímu svitu slunce, křísit ho výstřely.))

Ale předběhne ho Petr (který se neostýchá a neomylně stiskne Danielova ramena, drcne do něj čelem),
Ludvík odejde a zůstává, a Petr šeptne (a zpytuje jeho siluetu, ušklíbne se jeho stínům): „Už je pryč,“ a Daniel začne štkát jako nikdo (jako všechna
nenarozená ptáčata, stesk předzvěsti); slzy a pláč a svoz těla dolů, k Péťovým stehnům a Ludvík už ví:

(není ukotvení ale kotva; ledová a přimrzlá k mořským hrdlům, lapající otřesy vln, přirostlá ke dnu.)

---

Podzim potichle skomírá, propadá se v požárech, spletencích pavoučí mlhy, v zoufale pomalé sněhové bouři.

Daniela probudí nejisté zachvění podbřišku, ztěžklá konstrukce hrudníku, tížící, zapomenutá gravitace stočená do klubka, vtíravé bolesti smrskávající se zevnitř, dýchá mělce jako nikdy.

Zamrká do potemněle narůžovělé temnoty půl třetích nadrán, třesoucím se palcem shrne slepené konce vlasů z hořícího čela, schoulí se jako zraněné ptáče, něco ho bolí.

Nezná ten nenasytný zavrtávající se dotek v kloubních lůžkách, elektrizující melodii nepravidelných výdechů srdce, citlivé a
neexistují místo hnízdící v korunách levé lopatky, něco kostrbatě žijícího, praskavě podléhajícího.

Pokouší se zpomalit všechny zrychlující pocity, vrátit je do uspávající tóniny bouře venku. Někdo místo něj slepě vyťukává zmateně, pečlivě
nepromyšlenou zprávu, v prstech se ozývá jediné číslo, v myšlenkách vnímá jen na několik hodin stále zapadlé království.

(Popelavé rty přitisklé ke spánku, křídlo dlaně uchopující poddajné rameno, lidské, zvířecí, hvězdné teplo vsakující se skrze výčnělky
doteku; neexistující vzpomínky (nepřicházející budoucnost).)

S první slanou vločkou usazenou v koutku rtu nárazově, kvapně pochopí (vrazí do něj levitace, prázdno; usadí se jako květ) – žal.

Je to žal a smutek a beznaděj v neobroušených, nezasklených vitrínách, interaktivní projekce a mechanizovat pocity je aristokraticky zrádná
obrana; neubrání nikoho, nepolykáš motorový olej s cukrem, nejsi -

prší v bouřkách. Blýská se mu v hrudníku, hřmí uvnitř jícnu.

Odkdy žal předpovídá počasí?

---

Prožívá celé životy, ve snech. Útržky a dny a roky, stárne a mládne; umírá v každém z nich.

(Zdá se mu o sexu a nahotě, občas je dívkou a někdy jsou dívkami oba, senzuální a mokré a intimní, bez přikrývek a v koupeli; mluví jazyky,
které zná jen z encyklopedií, jejich romance je snová a nereálná a nesnesitelná.)

Jsou moře a poušť.

(Mají původ jeden v druhém, vráží do sebe koleny a kotníky, pohlcují se navzájem.

Zrnka písku a soli, identické noci, každým dnem prosáklí jiným světem (a Daniel někdy neumí spát, neumí bdít).

(Vrací se myšlenkami zpět, porovnává zvyky zla, vzduch naplněn snovou myrhou, morseovými slovy, kterým porozumí až hodiny později, až odezní
jejich akcent a význam; dokud nezahlédne jejich odraz ve skle.)

Patnácté prosněné noci se probudí a neudrží prsty, pošle zoufalé: „Zdálo se mi o nás.“

(Nebyl to nesrozumitelně krásný sen, ale poddajný noční motýl (nebyla to můra; pole a louky plné bílých levandulí a jejich roztroušených šatů,
ukřižován hroty šípů, přišpendlen jako neživá sbírka živých); děsivý a s oprýskanými okenicemi.

Třes mu bubnuje krví, a přetaktuje metronom tepu, když přijde tichá odpověď. „Mně taky. Promiň mi to; byla to hloupost.“

(Hloupost a nezbednost a pošetilost, lovit pro Měsíc, zpronevěřit se světu. Hemoglobin je nejstarším clem.)

„Ráno si odpustíme –„ rozepisuje a usíná, chlácholený pokrývkou sněhu a  nesplněnými tichy.