Vousatý Pavel, brrrr :)))

Kde jsi, lásko,moje?
Na jednom, z mnoha flámů s Andulou, jsem HO potkala. Vlastně mě nějak zvlášť nezajímal. Na fousaté jsem zrovna neletěla.
Andula si zase vedla domů nějakého mrňavého kluka. Vůbec jsem to nechápala. Měřila kolem 180 cm a malí kluci ji děsně přitahovali.
Já jsem prcek se 155 cm a do stejně velkého kluka bych nešla.
No, tak si to šlapeme z flámíku, kam, no kam asi tak jinam, ke mě!
Anča si ho domů vzít nemohla a já měla prázdný byt. Všechno někam odjelo. Už v baru se o mě zajímal takový celkem nezajímavý, fousatý kluk. Ani jsem si pořádně nevšimla, že jde s námi domů.
Doma kámoška zaplula s tím svým "idolem" do mámina pokoje a já zůstala s tím druhým sama.
Protože bylo už kolem čtvrté ráno a já vstávala do práce v pět, rozhodla jsem se, že spát nepůjdu. No, co mi také zbývalo, když fousáč na mě koukal, jako na zázrak a možná na něco čekal.
"Co na mě chceš?" ptám se.
"Já s Tebou nic mít nechci. Nejsi můj typ. A nemám ráda fousy."
"Tak si se mnou alespoň povídej," prosil se smutnýma očima.
No tak jo. Povídala jsem si s ním, až do odchodu do práce.
Andula si s tím svým odbyla, co měla a v pět už byla fuč.
Pavel, tak se jmenoval, mě doprovodil, až k práci a poprosil o další schůzku.
Bylo mi ho líto, nechtěla jsem ho zranit a tak jsem se nechala ukecat.
V den "D" a hodinu "H" dorazím na místo srazu, ale ať se rozhlížím, jak chci, nikde ho nevidím.
Jen jedna postava, kousek ode mě, s obličejem schovaným za novinami, na mě přes ně pořád jukala.
"Hm, tak si ze mě panáček vystřelil a já husa se nechala nachytat," zhodnotila jsem situaci a chystala se k odchodu.
Postava s novinami se pomalu pohnula směrem ke mě.
"Sakra, že by to byl on?" blesklo mi hlavou.
Neznámý došel ke mě a pomalu si odkryl obličej.
"Ježíši, to jsi Ty, Pavle?" zírám na něj nevěřícně.
Byla jsem totálně v šoku, ale moc příjemném.
Koukal na mě nádherný, sympatický kluk. Rázem jsem byla ztracená.
"No, to jsem já, víš, já se kvůli Tobě oholil, nechci Tě ztratit. To víš, v práci jsem si užil, všichni chlapi se mi řehtali. Prý oholit se pro neznámou holku, která mě ani nechce!"
"Mýlili se hoši, chci Tě", odpověděla jsem mu s úsměvem.
A tak jsme spolu začali chodit.
Byl to naprosto skvělý kluk. Byl obrovský optimista, stále v dobré náladě a v milování, hm, paráda. Nikdy jsme se nepohádali, nebyl důvod.
Po půl roce jsme začali plánovat společný život. Chtěl mě vzít slavnostně představit svým rodičům.
Náhle takhle jednou přišel, zase celý optimisticky naladěný.
"Vandi, pojedu Ti narýžovat zlato."
Marné bylo mé ujišťování, že zlato pro mě nic neznamená, ať nikam nejezdí. Ani už nevím, kde se tenkrát u nás objevilo. Bylo to v nějaké řece a je to fakt už hodně dávno.
Nedal si to vymluvit. Byl cvok.
Sedl do auta a odjel.
V noci napadlo asi třičtvrtě metru sněhu. Byla velká kalamita, hodně dopravních nehod a smrťáků.
A já jsem už nikdy svého Pavla neviděla.
Nestačil mě s nikým ze svých známých seznámit a já znala jen jeho jméno - Pavel.