Démonův hněv

24. Darnil, 3E892

     Putovali jsme přes Dal Garath, abychom byli dříve doma. Tentokrát jsme si dávali velký pozor, abychom se nedostali do blízkosti nějakých únosců a vrahů. Za zády jsme měli Mrtvé jezero, když se nám stalo něco podivného.

     Amarus najednou pocítil podivný záchvěv zimy. S obavami jsem se k němu otočila, ale nevypadal nijak zvláštně. Pokračovali jsme dál, když tu sebou najednou začal Am zmítat až spadl z koně. Rychle jsem seskočila a přiběhla k němu. Nic ale nepomáhalo. Zkusila jsem ho uklidnit, ale i to bylo marné. Šíleně jsem se ale lekla, když tu z Ama vyskočil nějaký malý červený zmetek. Byl mi sotva po kolena, ale strašně vřískal a vydával jakési syčivé zvuky. Měla jsem však takový pocit, jako bych podobnou obludku už někde viděla. No jistě! Podobné mrchy nás přepadli, když jsem se snažila doručit Angrëlis Královně lesa!

     Červený netvor už přestal syčet. Am se pomalu zvedl a šahal do sedlového vaku pro Čepel Nocturny. Démonek však vypadal, že se směje. Odhalil špičaté zuby a v obou rukách se mu zhmotnily ohnivé koule. Rychle jsme uskočili, každý na jinou stranu, když je po nás mrštil. Vzápětí ale stvořil další ohnivky. Rychle jsem taky jednu vytvořila a hodila ji po rarachovi. Když ho zasáhla, na okamžik zmizel v oblaku plamenů, ale když se rozplynul, rarach se stále smál. Vystřelil po nás obě koule a tak tak jsme se jim vyhnuli. Najednou to zřejmě Ama už přestalo bavit a zvedl se ze země. Démon stvořil další kouli plamenů a vrhnul ji po mém muži. Ten však nastavil meč a energie se do něj jakoby vpila. Rudá obluda poodhrnula pysky a něco zasyčela. Pak mávla rukama a vyrobila ohnivý oblouk, takový, jaký se mi ještě nikdy nepodařil. Znovu se zasmála, asi jako když se směje hyena. Pak plameny mrštila po Amovi. Toho to však v jeho pochodu ani nezpomalilo. Znovu meč plameny pohltil. Byl sotva pět kroků od raracha, když se dal rudoch na útěk. To Am však nechtěl dopustit. Vrhnul zbraň za prchajícím démonem a proklál ho skrz na skrz. Rarach vydal strašný skřek a upadl na zem. Am najednou taky klesl na kolena a zalapal po dechu. Rychle jsem k němu přiběhla a on vysvětloval, že teď zažil něco velice divného. Jakoby v sobě měl něco, co vědělo, co má dělat.

     Když jsme došli ke zbrani, netvor tam již nebyl. Zato místo původní fialové záře, která se linula ze zbraně, obalovala čepel nyní záře rudooranžová, stejná, jako barva plamenů, které po nás démon vrhal.

     Am mi řekl, že už tuhle zbraň nikdy nevezme do ruky a požádal mě o jinou. Nabídla jsem mu tedy, ať si vybere, a tak si vzal Vlnu. Já se téhle zbraně nebála. Nazvala jsem ji Démonův hněv a přidala ji do své sbírky. Jen ať si na mě něco zkusí.