Dětská vzpomínka

Bylo léto a mně bylo asi pět. Babička mi oblékla černé šaty a podkolenky a jely jsme na pohřeb. Zemřel nějaký strýček, kterého jsem neznala. Byla jsem zmatená, ze spousty lidí, kteří vystupovali z aut, podávali babičce ruku a sem tam mě někdo pohladil po vlasech. Snažila jsem se usmívat, ale tolik nových tváří, ty vysoké stromy a ty náhrobky kolem....
Uvnitř rozlučkové síně byly květiny, divné vůně a když začala hrát hudba, lidé plakali. Já ne. většinou pláču často, ale tady mi myšlenky poskakovaly jako vlnky a já nebyla schopná brečet. Přes uličku seděl kluk. Jen o málo větší než já. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Připadal mi jako spojenec ve světě vážných, smutných dospělých. Přála jsem si, aby se na mě podíval. Když zvedl hlavu, snažila jsem se usmát, jak nejlépe jsem to dovedla. Usmál se také. Asi se nudil a tak nakrčil nos a zatahal se za ucho. Tím ze mě sejmul celé mé napětí a já vyprskla do dlaní. Jen trochu, ale babička to slyšela. Objala mě kolem ramen a opravdu se mračila. Pak už jsem se netroufla na něj podívat. Věděla jsem, že jsem udělala něco špatně. Něco, co se nemá. Tiše jsem vydržela sedět až do konce obřadu a pak jsme odjeli do nějaké vily.
Babička mě odvedla do zahrady, řekla, že mi s dětmi bude lépe a odešla dovnitř. Na zahradě byl můj kluk, co se tahal za ucho a zase se šklebil a ještě jedna, větší dívka. Styděla jsem se jich, ale měli tam houpačku. Řekli ahoj a já odpověděla. Myslím, že to byli nějací příbuzní, ale dodnes neznám ani jejich jména. U dětí nejsou jména zase až tak důležitá. Rozpočítávali jsme se kvůli houpačce, když dívka řekla:
"Strejda Karel umřel."
"Já vím", odpověděla jsem.
To nebyla žádná novinka. Řekla mi to už babička a také, že byl v té rakvi. Dívka se možná trochu urazila, že její informace mě neohromila a tak dodala:
"Ty taky umřeš".
Tentokrát to bylo ohromující.
"Nene", špitla jsem.
Viděla, že její slova mají účinek a tak přitvrdila .
"Všichni umřou."
Ta cizí zahrada potemněla, bylo to jako by mě někdo tupě udeřil do hrudníku. Největší šok, mého pětiletého života.
Jestli je to pravda, pak umře i moje maminka a tatínek a paní učitelka ze školky a Verča a co koťata.....
Můj mozek nebyl na tolik smutku najednou připraven. Sedla jsem si na štěrkovou cestičku a brečela a brečela.
Nevzpomínám si už co bylo dál. Zůstal mi jen ten hrozný pocit, že o všechny přijdu.
Je to jen drobná, dětská vzpomínka a měla by dnes už vyvolávat jen úsměv, ale ona zůstala. Tu tupou bolest na hrudi občas cítím dodnes.
Když se venku stmívá a má dcera není doma. Když můj syn dělá "kotoul vzad". Když zazvoní telefon ve čtyři ráno...
Tu úzkost zná asi každý a právě to je to, co je na lidské rase obdivuhodné. Každý, jakmile začne chápat svět, ví, na rozdíl od zvířat, že smrt, je všudypřítomná. Že může kdykoli přijít a kohokoli nám vzít. Znovu a znovu se zamilováváme, rodíme děti, získáváme přátele a s každým člověkem, který je nám blízký jí dáváme větší šanci nám ublížit. A přesto každé ráno vstáváme a usmíváme se. Dokonce o ní vyprávíme vtipy. No nejsme obdivuhodní? Možná jen naivní. Doufáme, že nám se vyhne....

PS: Jestli chodíš na Liter a čteš to, vyhni se prosím velkým obloukem...prosím.