Losovačka

„Dvacet procent?“ muž v červené kravatě nervózně zopakoval slova, která před chvíli slyšel od muže v modré kravatě.
„Je to obvyklá taxa,“ pronesl napůl znuděně a napůl pobaveně muž v modré kravatě a pomalu se rozhlédl po své kanceláři. Uvědomil si, že bude potřeba vyměnit portrét prezidenta. A líbila se mu představa, že tím vyvoleným na fotce by byl on.
„Promiňte, pane náměstku, ale když jsme se o naší nabídce bavili naposledy, tak padlo patnáct procent. Přeci jen to navýšení je...“ kalkulačka v plešatící hlavě muže v červené kravatě jela na plné obrátky, „75 milionů.“
Po spočtení se mu ústa zachvěla v mírném šklebu, který byl ovšem velmi rychle nahrazen tváří profesionálního hráče pokeru.
„Berte, nebo nechte být. Zájemců o stavbu,“ na ta slova si náměstek posunul brýle zpět na kořen nosu, neboť vinou špatně utaženého šroubku pravé nohy obroučků mu neustále brýle mírně sjížděly dolů, „tu máme dobrých dvacet. Vás preferujeme kvůli nadstandardním vztahům.“ usmál se náměstek a odhalil perfektní americký chrup.
Ten mu určitě pomohl uspět ve volbách, vypadá jako taková česká nepovedená verze Jacka Nicholsona, do nějakého stupidního televizního seriálu jako dělanej, pomyslel si muž s červenou kravatou a nedal žádným způsobem dát najevo vzrůstající opovržení a pokračoval v konverzaci.
„A že jsem tak zvědavý, jak vlastně ošálíte výběrové řízení? Poslední dobou to kontroluje čím dál víc lidí.“
Náměstek odhalil ještě o dva zuby víc, jak se mu úsměv rozšířil.
„Myslel jsem, že jste víc zkušený,“ vychutnával si zpupně zdánlivou neznalost muže v červené kravatě, „ale máme své osvědčené postupy. Dáváme přednost losovačkám. Jistě, po té lapálii ve Varech jsou na to lidé háklivější, ale my si už s tím tady poradíme.“
Náměstkův úsměv už nemůže být širší.
Podobných schůzek absolvoval muž s červenou kravatou, obchodní ředitel firmy STAVNET, desítky a scénář je pořád stejný. Nezáleží na městě, nezáleží na stavbě, nezáleží ne ceně, ale vždy se začne na deseti procentech a licituje se o každý procentní bod. Kdo dá nejvíc, staví, pokračoval jeho mozek v úvahách, zatímco předstíral pozornost k muži z druhé strany zjevně nového a masivního stolu. A pokaždé je to losovačka. Nesnášel tenhle typ sebestředných politiků, kteří si plní kancelář fotkami se setkání se známými, poloznámými i jemu neznámými celebritami. Jak předvídatelná sorta. Hamižná. Neschopná solidního jednání. No jo, ale z něčeho se žít musí. Tak se pěkně vykecej, pochlub se fotkou z večeře s premiérem, domluvíme se a jdem domů, vířily se myšlenky v hlavě ředitele.
„No a zrovna minulý týden jsem měl tu čest povečeřet s premiérem,“ pýřil se náměstek. „Nejsem nějaký obyčejný politik kdesi z okresního města. Mé názory pana premiéra skutečně zajímají,“ vznášel se dál.
Jasně, zrovna tvoje. Podobných kašparů mu visí dva tucty na každém prstu. Jste směšní, jak si hřejete pocit vlastní důležitosti. Směšní! Směšní! Směšní! Mozek nepřestával řvát, ale ústa vypouštěla automatické fráze: „Samozřejmě, že přistoupíme na Vaše podmínky. Ostatně je v zájmu nás všech, abychom dovedli spolupráci k plné spokojenosti všech.“
Obchodnické ptydepe 21.století.
„Výborně, přesně tohle jsem si přál slyšet. Myslím si, že tohle je začátek krásného obchodu,“ uculoval se náměstek a překotně podával novému obchodnímu partnerovi ruku.
Šmarjá, ten blbec tu parafrázuje Casablancu (aniž by samozřejmě tušil, že je to zrovna z ní), honilo se řediteli hlavou při srdečném potřásání a falešných úsměvech.
Rozloučení. Pozdrav. Úsměv na sekretářku. Zuřivé mačkání knoflíku výtahu. Úlevný výdech v kabince. Ve slabších chvilkách ředitel vždy přemýšlel, jestli mu to vážně stojí za to. Všechny ty úplatky, podrazy, nečestnosti, burani na exekutivních postech… Copak s tím nejde přestat? Musím se pořád tak pinožit? Nicméně každoměsíční pohled na výplatní pásku dokázal tyto myšlenky skvěle eliminovat.
Ředitel nezvolil přímou cestu ke svému zaparkovanému Audi A6, ale po takovém jednání volaly všechny jeho tělesné orgány (možná s výjimkou jater) po sklenici něčeho povzbuzujícího. Z náměstí zamířil postranní uličkou do restaurace, který objevil při posledním jednání. Uchvátil ho zejména výběr kubánských rumů a také servírka s velmi výrazným a plným výstřihem. K jeho velikému potěšení se obojího dočkal i tento večer.

Po dvou hodinách byly výčitky i napětí u ředitele pryč. Několik panáků kvalitního kubánského rumu a dobře propečený hovězí steak v žaludku uvolnilo tělo a otupilo mysl. Morální pochybnosti se vytratily a zůstala jen radost nad tučným bonusem, jenž brzy skončí na bankovním účtu. Když si poněkud zdlouhavě zapínal bezpečnostní pás, stále přemýšlel, co nového si pořídí. Chtělo by to dům někde v teple. Portugalsko, Azurové pobřeží… A pokud možno bez manželčiny přítomnosti. To by i šlo, usmál se.
Pás se mu nakonec podařilo zapnout. Auto hladce nastartovalo a po chvilce mírného kličkování dokonce chytilo i rovnou stopu. Ne že by ředitel nebyl zvyklý jezdit s nějakým promilem v krvi, nicméně dnešní rumová smršť z něho dobrého řidiče rozhodně neudělala. Objel náměstí a chystal se odbočit na Severní ulici vedoucí na výpadovku na Prahu.
Cítil se uvolněný, sebevědomý, volný. Ve více než padesátikilometrové rychlosti byl na osamoceném náměstí pánem silnic. Chyběla tomu jen cigareta, kterou začal hledat kapse kalhot. Ahá! Tady jsou, zapálil si s uspokojením a slastně přivřel oči s prvním šlukem. Když je opět otevřel, přejížděl křižovatku. Nevšiml si ji. Ani červené na semaforu. Ani přecházejícího náměstka. Náraz v padesátikilometrové rychlosti byl tragický.

Náměstek otevřel oči. Bílé světlo bylo ostré, ale teplé a překvapivě příjemné. Postavil se. Byl si jist, že bílý oblek na sobě ten den rozhodně neměl. Vlastně si uvědomil, že ani žádný bílý oblek v šatníku nemá. Rozhlédl se. Prázdná bílá místnost. Obrovská nekonečná místnost. Jen bílo všude kolem. Vzrůstající nejistotu posílila velká červená šipka, která se zničehonic objevila na podlaze. A po ní následovala další. A další. Až k horizontu.
Vydal se po nich a po pár desítkách metrů došel k moderně zařízené recepci – bílý stůl, bílá křesílka, fontánka s vodou. Něco takového mohlo být v jakékoliv moderní budově kdekoliv na světě. Z běžného vybavení se vymykaly dvě věci – obří kniha v kožené vazbě a postarší bělovlasý muž s perfektně zastřiženými vousy a ve skvěle padnoucímu bílému obleku.
Hned jak muž zjistil, že se k němu náměstek přiblížil, spustil: „Pěkný den, vítejte v nebeské recepci. Jistě, asi jste si to tu představoval poněkud tradičněji, ale chceme se přizpůsobit známému prostředí k překonání prvotního šoku ze smrti. Takže každých dvacet, třicet let to tu měníme. Já jsem sice poněkud konzervativnější, ale dokázal jsem si vybojovat jen tuto knihu,“ usmál se muž, ukázal na mohutný rozevřený svazek a po chvilce pokračoval, „Vaše smrt byla tragická, což je vždy polehčující okolnost. Na druhou stranu, Váš život nebyl zrovna nejpříkladnější. Ovšem pro tyto případy tady máme své osvědčené postupy.“
Muž vytáhl zpod stolu dvě kartičky a malou bílou misku.
„Budeme losovat, jestli půjdete do nebe, či do pekla,“ postarší muž v bílém se zazubil a začal šmátrat v misce…