A přijde ten, který přinese řád do tohoto města...

Město nebylo vždy takové.

V minulosti tu dokonce stálo jako prosperující město, do něhož proudily davy cizinců. Kriminalita zde byla téměř nulová, neboť žádný zločin neunikl šerifovu trestu. To se ale změnilo po příchodu šerifa Kevina. Ten již nebyl tak schopný jako jeho předchůdce. Šerif byl sice hodný muž, ale neměl téměř žádnou autoritu.

„Chlapík je to slušný, ale respekt si sjednat neumí,“ říkávalo se o něm mezi lidmi ve městě.

Na ochranu města šerif Kevin sám nestačil, stejně jako nezvládal svou postupnou závislost na alkoholu a tak udělal to, co nejspíš ovlivnilo i následující osud města - utekl a nikdo o něm už nikdy neslyšel. Na jeho místo nastoupil šerif Dash, který byl posledním schopným šerifem ve městě. Spasit ho však ale nedokázal a s přibývajícím zločinem a minimem schopných lidí nakonec došlo k nejhoršímu – lidé šerifa Dashe oběsili.

Z dříve prosperujícího města se tak stalo místo, jež se dá nazvat jako „mrtvé město“, děsivé svou vyprahlostí. Ke špatné situaci přispívala i hospodářská krize a cizinci už do města také nejezdili. Rabování a vraždění jen kvůli kousku chleba bylo na denním pořádku, neboť přežít mohl jen ten nejsilnější.

Jednoho večera přiběhl do saloonu dvanáctiletý chlapec Tony a už mezi dveřmi volal: „Na náměstí leží mrtvola! Mrtvola!“

Někteří v saloonu mu ani nevěnovali pozornost a druzí se jen lehce pochechtávali.

„Ty pomatenej kluku,“ zareagoval na to Pablo. Pablo měl velice dobré postavení mezi lidmi ve městě, neboť se ho spousta lidí bála a zločinci se o něho nezajímali a nestáli mu v cestě. Jeho cílem bylo získat město pro sebe, protože možnost někoho ovládat mu činila radost.

„Blázníš, toho bídáka Dashe jsem přece oběsili včera...,“ odpověděl na to a za smíchu ostatních a řevu z rvačky, ke které se schylovalo mezi dvěma opilci u baru, se na chlapce posměšně ušklíbl.

„Ne, tohle je řezník Lou,“ odpověděl chlapec.

Mnozí z přítomných byli v jednu chvíli překvapení, ale Pablo si odplivl a jen s ledovým klidem prohodil:

„Lou? Ten nám stejně všem dlužil nějaký prachy.“

A takhle to ve městě chodilo. Lidský život neměl cenu, protože v žáru slunce a drsných podmínkách divokého západu vládla jen vůle a touha přežít a bojovat o každou možnost, jak to uskutečnit.

Druhého dne projížděl městem cizinec. Jeho jméno bylo Ayme, ale zásadně ho nikdy nikomu na svých cestách neříkal. Pro mnohé byl tajemným mužem bez minulosti. Dříve měl ženu a dítě, které mu sebraly drsné podmínky země, ze které pocházel. V pouzdře na opasku měl zbraň. Tou zbraní byla pistole, které říkal „Lízinka“ po své ženě. Nejspíš se pro něho stala symbolem ženy, která mu byla věrná a chránila ho, i když už teď nebyla mezi živými.

Ayme se rozhodl, že si ve městě odpočine a tak vstoupil do saloonu. Po jeho příchodu v místnosti panovalo ticho a stal se středem veškeré pozornosti. Lidé ve městě se sice nenáviděli a kvůli penězům, jídlu nebo přežití by vlastního bratra zabili, ale nenávist vůči cizincům byla daleko silnější, protože byli chápání jako narušitelé.

„Co to bude, mladý pane?“ zeptala se Valentýna, stojící za barem. Valentýna byla kurtizána, ale uvnitř to stále hodná dívka, často se scházela s Pablem, i přesto, že on sám měl doma manželku, kterou byl a ponižoval pokaždé, když se v saloonu trochu napil.

„Nic, jen bych prosil nějaké ubytování přes noc.“

Než mu stihla Valentýna odpovědět, vložil se do toho opilý Pablo, neboť viděl příležitost, jak zase jednou ukázat svou převahu.

„Myslím, že byste odtud měl zmizet, nemáme tu cizince rádi,“ řekl Aymemu.

Udivený Ayme se však nelekl, neboť na svých cestách už zažil všelicos.

„A vám to tady snad patří? Odejdu odsud až budu chtít, protože jsem svobodný člověk,“ odpověděl klidně a přestal si Pabla všímat.

Rozzuřený Pablo se v jednu chvíli chtěl pustit do rvačky, jak to bývalo na tomto konci světa zvykem, ale zarazil se. Viděl lepší způsob, který mu připadal čestný a čest mu mohla pomoci, aby byl v očích obyvatelstva uznávanější a nabyl ještě lepšího postavení a strachu svých přívrženců.

Nakonec vyzval Aymeho na souboj a ten, ač nerad, jeho vyzvání musel přijmout. Aymeho čestnost a klid mu nedovolovala strach a navíc měl u sebe Lízinku.

„Nikdy jsi mě nezklamala Lízinko, tak mě nezklam ani teď,“ zašeptal druhého dne své pistoli ve dvanáct odpoledne, kdy se na náměstí sešel s Pablem a mělo k souboji dojít. Jako svědek souboje byl povolán Pablův kamarád Christian, který měl po právu všemu přihlížet.

Ve chvíli, kdy Christian povelem započal souboj, Pablo rychlostí blesku vytáhl svou pistoli a vystřelil na Aymeho. Minul. Nejspíš proto, že nikdy v žádném souboji nebyl a každou rvačku, kterou vyprovokoval, vyhrál jen díky spíš povedeným přívržencům, které tu teď neměl.

Když minul, Ayme urychleně využil situace a na Pabla vystřelil. Tento jediný výstřel Pabla zabil.

Všechno se do večera rozneslo po celém městečku a respekt k Aymemu postupně rostl, neboť se ho lidé začínali bát stejně, jako se dříve báli Pabla. Ayme mohl být jediný, kdo mohl město spasit a osud města ležel jen v jeho rukou...