O ČAROVNÉ SÍTI A LÁSCE AŽ ZA HROB (1/4)

 

O  ČAROVNÉ  SÍTI  A  LÁSCE  AŽ  ZA  HROB  (1/4)

/Pohádka pro dospělé/

 

Motto: http://www.youtube.com/watch?v=h4AOud5_tK8

 

 

„Ahoj. Mám otázku - když jsi zadaný...a chodíš sem, co když se ti někdo zalíbí víc? Nemusíš odpovídat, vím, že mi do toho nic není.“

 

Karlovi se protočily panenky – tak takové moralizování by od osmnáctiletého kluka nečekal. Z obrazovky se na něj odhodlaně dívala ještě chlapecká a docela hezká tvář se záhadným úsměvem, téměř jako od Mony Lisy, oči i na fotografii prozrazovaly jakousi dychtivost i šibalství zároveň. Karel už na tuto síť ani moc nechodil, ty bláboly a návrhy, co mu tam věčně přicházely, už ho dávno nebavily, a počáteční zvědavost postupně vystřídal pocit rozčarování, že se asi ocitl jinde, než původně očekával.

 

Ovšem na takové šťouchnutí odpoví s chutí, to slibovalo zajímavou diskuzi – bylo fajn, že si ve svých víc než zralých letech může zkusit obrácenou roli v moralizování jedné generace druhou. Taková šance se nezahazuje: „Já si rád občas hraju s ohněm. To riziko ale hrozí i jinde, ne jen tady... To je o prioritách - když chceš trvalý vztah, musíš tomu podřídit i ta pokušení, prostě je obětovat, vždycky je něco za něco, obojí mít nelze... Aspoň si to myslím...“

 

„A když se ti někdo momentálně zalíbí a ty ulítneš, zničíš kvůli tomu vztah a pak zjistíš, že to za to nestálo...Příjde mi zbytečné tak riskovat. Ale je to tvá věc. Jen sem se chtěl zeptat...“

 

„Věř či nevěř, já neulítávám - v tom to právě je... Ale našel jsem tu pár lidí, kteří stojí za poznání a které bych jinak nepotkal... Takže vím, že jsem udělal dobře, že tu jsem... Za to riziko mi ti lidé stáli - já to tu neberu jako seznamku na sex...“

 

„Promiň, nechtěl jsem aby to vypadalo, že si myslím, že...to tak bereš. Jen jsem se prostě... Promiň, už toho nechám. Ahoj.“

 

„Nemám ti co promíjet, mně to absolutně nevadí, že ses ptal, a doufám, že ani ta moje odpověď nezněla uraženě... A proč ses mě vlastně ptal?“

 

„Zeptal jsem se proto, abych znal odpověď ...:o)“

 

To už Karel pochopil, že s tímhle klukem nebude snadná diskuze, ale něco mu napovídalo, že nemusí být marné, dostat se mu trošku pod kůži. Věděl, že na něj bude muset jít malinko od lesa, aby se neuzavřel zpátky do ulity. Určitě ho tak zvláštně neoslovil jen tak pro nic za nic a vlastní fantazie začínala Karla příjemně dráždit.

 

Zpočátku se Dan, jak se nový známý představil, opravdu stáhl trošku do sebe, jakoby se něčeho vylekal, ale pak se přiznal, že si již delší dobu čte Karlův blog a že ho ty věci docela zaujaly, tak se osmělil ho oslovit. Trošku mu nešlo do hlavy, proč Karel zavěšuje své věci právě na této síti, kde je jen málo takových, co si to asi budou číst. To musel Karel připustit, ale současně Dana ubezpečil, že se pár jedinců už našlo, kteří si to občas čtou a sem tam se k tomu někdo i příznivě vyjádří. A vlastně ani neví, kde jinde by mohl své bláboly umísťovat a koho by to jinde ještě mohlo zajímat. Dělá to vlastně spíš pro sebe, než pro nějakou očekávanou odezvu. Ale ve skutečnosti se samozřejmě tetelil, že má dalšího čtenáře a ještě k tomu je to nečekaně bystrý a navíc pohledný mladík.

 

Postupně pak probírali i další své zájmy a zjišťovali, že je jim vzájemné povídání oboustranně docela příjemné a mají si co říct. Pro jistotu se ale hned na začátku navzájem ujistili, že jejich virtuální kamarádství by nemělo nikdy překročit ryze přátelskou rovinu. Karel pak Danovi rád a s chutí odpovídal na různé i všetečné otázky a dělil se tak s ním o své životní zkušenosti, a někde uvnitř ho příjemně šimralo, že to Dana zajímá a nenudí. Však on se taky nenudil a měl pocit, že v těch diskuzích mládne o desítky let, kdy se chtě nechtě vrací do atmosféry i svých gymnaziálních let. Dotazy se často stáčely k jeho vlastním básním, až z toho usoudil, že Dan zřejmě píše také poezii. To zvědavý mladík se smíchem popřel, ale přiznal se zároveň ke svému obdivu ke každému, kdo dokáže poezii psát, protože on sám by si na básničky netroufl, přestože je občas rád čte. Napsal prý jen pár povídek, které ale asi za moc nestojí.

 

„Tak mi nějakou pošli, já sice nejsem žádný odborník, ale můžu ti k tomu napsat svůj názor, jestli budeš chtít“, využil okamžitě příležitost Karel.

 

Dan na to poznamenal něco ve smyslu, že ať se Karel nezlobí, ale už musí končit, a rozloučil se.

 

„Škoda“, pomyslel si Karel, „neměl jsem ho vylekat, zrovna když se ta diskuze tak hezky rozproudila“. A do mysli se mu vtírala i nepříjemná obava, že už se mu Dan možná nikdy neozve, proč by jinak tak překotně utekl...?

 

Dva tři dny ho skutečně na síti marně vyhlížel, ale pak našel zničehonic novou zprávu a v příloze dokonce připojenou povídku. Nejdříve chtěl tu četbu odložit, měl zrovna nějakou naléhavou práci, ale přelítl očima pár prvních řádků, zjistil, že to začíná docela zajímavě a dobře se to čte, pak ho to zaujalo ještě víc, byl stále zvědavější na pokračování a nakonec to přečetl úplně celé a na jeden zátah, což se mu už hodně dlouho nestalo. „Páni“, pomyslel si, „kdo by to do kluka řek - je jasné že má talent a vyprávět opravdu umí, kam se na něj se svými nekonečnými souvětími hrabu“, pocítil ke svému úleku jakýsi záblesk závisti, kterou v sobě musel rychle potlačit. Jednak se mu Dan zamlouval čím dál víc a jednak je nedůstojné někomu závidět větší talent, než má on sám.

 

Ten námět byl tedy poněkud zvláštní - bylo to o chlapci, kterého neustálé nadbíhání a až fanatická náklonnost spolužačky, o kterou vlastně vůbec nestojí, ale jíž nedokáže účinně čelit, dožene až k sebevraždě ulehnutím na koleje. Vše napsáno svěžím jazykem, ovšem ten konec, to vyrazilo Karlovi dech. Poslední myšlenky toho vlastními představami do kouta zahnaného chlapce těsně před tím, než se přiřítí osudový vlak, patří jeho křečkovi a starosti o to, kdo ho bude krmit. „No to je síla“, pomyslel si Karel. Zasáhlo jej především to krystalické vyjádření odzbrojující čistoty dospívajícího kluka, v němž ucítil dávný závan vlastních vzpomínek, až si musel protřít oči.

 

Když se z toho překvapení trošku vzpamatoval, s úlevou si uvědomil, že tím z něj Dan zároveň sňal břemeno složitého a diplomatického rozhodování, co mu má vlastně odepsat. Ta povídka měla i své chyby, potřebovala určitě jazykovou korekturu a vyvážení proporcí textu, ale to není tak podstatné. To hlavní - autorův talent a to, že má druhým co sdělit - bylo nade vši pochybnost. A tak Karel mohl Danovi jeho dílko nejen bez přemáhání pochválit, ale také mu otevřeně napsat některé kritické poznámky. A může-li, ať mu pošle ještě něco, dodal.

 

Na druhý den Karlovi skutečně přistála další povídka. Tentokrát se ale Dan předem omluvil, že se to v ní hemží dost vulgárními výrazy a pokud by to Karlovi vadilo, ať ji raději ani nečte. „No pěkné, panáček se nám nějak rozjíždí“, zasmál se v duchu Karel a ze zvědavosti se hned ponořil do textu. Opět to mělo poměrně rychlý spád a Karel byl vtažen do děje na to tata. Jen ten jazyk byl opravdu hodně ostrý, některé výrazy a sexuální scény se již daly nazvat bez přehánění pornografickými. Ne, že by byl Karel nějaká přehnaná citlivka, ale tohle tedy opravdu nečekal. Chvílemi se rozpakoval, jestli se toto dá ještě nazvat literaturou, ale čím víc četl, tím víc si uvědomoval, že ty výrazy a extatické scény tam nejsou samoúčelné a že celý text má na něj opravdu poměrně silný účinek, i když s příchutí jakési perverzity a brnkání na nižší pudy, které v každém člověku asi někde dřímou. Byl to ale ve své podstatě příběh o školákovi, na kterém páchá jeho okolí nejrůznější nespravedlnosti, ať už jsou to starší výrostci, kteří ho ztlučou na ulici a okradou, nebo učitelka, která si na něm léčí jakési vlastní mindráky a snaží se ubít jakékoliv projevy jeho samostatného myšlení, a podobně. Vše to mělo poměrně reálný základ, až na tajemného ochránce, který se hrdinovi příběhu následně zjeví a nesmírně brutálně a perverzně vykoná na jednom každém, kdo mu zle a bezdůvodně ublížil, krutou a rafinovanou pomstu. Přitom se vše nenápadně přesouvá z reality do jakési snové roviny a zase to z ní vychází zpět do skutečnosti (či jen zdánlivé skutečnosti?), takže se nedá přesně určit, co se snad odehrává pouze v představách chlapeckého hrdiny a co už je opravdový život.

 

Karel si uvědomil, že v Danovi dříme silný smysl pro spravedlnost a že dokáže popustit uzdu své fantazii až do těch nejtemnějších zákoutí, nikdy ale jen tak pro nic za nic, takže člověk podvědomě sice při těch popisovaných torturách téměř zavírá oči a zdráhá se číst dál, zároveň ale sám prožívá jakousi vnitřní katarzi, že spravedlnosti bylo nakonec učiněno zadost, a zmocňuje se ho na konci až úlevný a osvobozující pocit.

 

Chvíli váhal, co má Danovi vlastně napsat, nakonec se ale rozhodl, že překročí svůj vlastní stín, odloží dávno zakódované modely chování a uvažování, že se zkrátka zkusí oprostit od všech dřívějších nánosů a podívat se na tu povídku bez nějakých předsudků. Nebylo to snadné, ale za pokus to stálo. Když zavřel oči nad všemi použitými vulgarismy, tak poselství bylo zjevné – zlo se v konečném důsledku nevyplácí a spravedlivá odplata čeká na každého. Odepsal tedy, že tento druh literatury není sice jeho šálek čaje, nicméně si umí představit, že by to mohlo vyjít v nějakém studentském undergroundu a mít to i úspěch. A že rozhodně je opět vidět velký vypravěčský talent autora, čte se to jedním dechem, přičemž člověk chtě nechtě musí podrobovat reflexi i sám sebe a jakási svá neprobádaná zákoutí, což vlastně dokazuje, že to má i nezbytnou hloubku.

 

V Danově odpovědi byla znát úleva i jisté rozpaky: „Jsem rád že se ti to líbí. Měl jsem obavy, že by se ti to mohlo zdát až příliš...brutální. A celkově takové perverzní. Spíš se momentálně stydím za některé výrazy...běžně je nepoužívám Zkoušel jsem psát i normální povídky, bez toho všeho, ale to mi moc nejde. I ta první, co jsem ti posílal, skončila nakonec sebevraždou, možná jsem trochu ujetý... Ale aby sis nemyslel - v běžném životě takhle opravdu nemluvím. Jenže používat při takovém tématu slušný výrazy by bylo dost divný... Ale zrovna tuhle si to četla má nevlastní sestra (nevypnul jsem počítač a jako správná holka ho musela zkontrolovat) a řekla mi, že tohle by normální člověk nenapsal. Tvrdila že bych se měl nechat vyšetřit, aby se nemusela bát, že ji někdy v noci znásilním.“

 

„Normální člověk by to skutečně nenapsal,“ odpověděl Karel, „protože by si ty představy, které normálně má, nechal pro sebe a nechodil by s nimi na trh. Jakýkoliv "spisovatel" ale nemůže být z tohoto pohledu normální, protože jde s emocemi na trh a dokáže své představy rozvinout do takových fantazií, že by to normálního člověka zkrátka nenapadlo... Ale ze spisovatelů se většinou nestávají brutální vrazi, z normálních lidí čas od času ano... Takže buď v klidu.“

 

„Myslíš?“, poznamenal s úsměvem Dan. „Ale vypadala strašně pohoršeně, vážně. Opravdu mi nepřijde, že by to četla s chutí...Ale proč by to jinak dočetla až do konce?“, připojil dalšího smajlíka.

 

„Každý pokrytec se po přečtení něčeho takového bude pohoršovat... Když někdo vykřikuje hodně nahlas, jak je sám slušný a poctivý, tak můžeš vzít jed na to, že je to ve skutečnosti perverzní úchyl a zloděj jako řemen... Slušní lidé většinou mlčí, maximálně se začervenají... Ale tvou sestru neznám, to nemusí platit na každého“, ujistil raději Karel s nádechem humoru Dana.

 

„V tom případě je moje sestra opravdu moc perverzní.“, zasmál se opět Dan, ale vzápětí připustil: „Ale ano, zloděj křičí, chyťte zloděje...“ A hned vypálil: „Ty se červenáš?“

 

„V tvém věku jsem se červenal dost“, rozpomněl se Karel. „Ale už se myslím nečervenám, zřejmě už nejsem slušný...To víš, já už mám mnohem víc života za sebou, než před sebou.“

 

„ To já jsem asi moc zkažený“, zasmál se opět Dan. „Já se nikdy nečervenám. Když se stydím nebo je mi trapně, tak nasadím dost nečitelný výraz, nikdo pak neví, co vlastně cítím, občas ani já sám ne... Ale ještě k tvé poznámce o stáří... Nemyslím si, že bys měl před sebou už jen málo života, ale řekni mi, bojíš se smrti?“

 

„Já se zatím ještě netrápím tím, co bude po smrti, ale na druhou stranu o nesmrtelnosti duše jsem poměrně přesvědčený - jen nemám žádné představy, jak to vypadá někde tam, kam se duše zase po smrti odstěhuje... Někdy se mi zdá, že jsme na Zemi za trest - abychom se poučili nebo napravili... Nepovažuju pozemský život za nějaký nepřetržitý řetěz štěstí - spíš si myslím, že toho skutečného štěstí je tu hodně pomálu... A to jsem vlastně založením střízlivý optimista.“

 

„Poučili z čeho? To by teda smrt měla být spíš takovým vysvobozením?“

 

„Já si to tak nějak aspoň představuju... Že život je spíš taková zkouška, jak ta duše obstojí, má šanci se zdokonalit, ale taky může selhat... O smrti jako o vysvobození nepřemýšlím, ale všichni, nebo aspoň tak se to zpravidla uvádí, kteří prošli klinickou smrtí a duše se už od těla nějak oddělila, tak ten zážitek popisují spíš jako příjemný...“

 

„Já si myslím, že jak umře mozek a tělo, není nic. Jako nebylo před tím, než se člověk narodil. Nic necítil, nic nevnímal. Alespoň v to doufám. Myslím že s tělem umírá i duše....“.

 

„Tak to se opravdu pozná až poté... A proč v to doufáš? Není hezčí doufat v posmrtný život? Tedy pokud člověk má pocit, že se tam někde pak nemá čeho bát? “

 

„K čemu by byl posmrtný život? Myslím, že stačí, co je v tomhle. Já se teď ale musím odpojit, tak se měj hezky.“

 

„Jako vždy“, pomyslel si Karel. „Když se diskuze trochu rozjede, zničehonic zmizí – jako by se něčeho bál...“ Znovu si promítl některá probíraná témata, Danovo přerušení studia, a začínal se ho zmocňovat jakýsi tísnivý pocit. Čím víc se poznávali, tím víc cítil ke svému mladému kamarádovi náklonnost, současně s tím ale narůstala podvědomá obava, předtucha něčeho nedobrého... Před očima měl svého nejlepšího přítele ze studentských let Honzu, který zemřel hned po škole na rakovinu - zoufale by si nepřál, aby se něco podobného blízko něj znovu opakovalo. O co víc se této myšlence bránil, s o to větší vehemencí se vtírala – co když je Dan také vážně nemocný? Cítil, že mu na tom klukovi už záleží mnohem víc, než by si zpočátku připustil. Také už o něm leccos věděl, kromě jeho milovaného psa Argose, křížence pittbula, už stačili probrat i Danovo rodinné zázemí - proč nežije s mámou, ale u tety - i řadu dalších životních peripetií. Stále si však nevěděl rady, jak zjistit nějak šikovně to, co v něm budilo nepříjemné obavy. Až jednou se odhodlal: „Chtěl jsem se tě dávno zeptat, jestli mi už třeba neprozradíš, proč jsi musel zůstat doma... Běžně nestrkám nos nikomu do soukromí, ale zdá se mi, že už jsme se dost poznali na to, abych se odvážil... Ale jestli ti to není milé, tak samozřejmě neodpovídej...“ A hned to raději trochu rozmělnil: „A napiš mi třeba taky, proč sis vybral ke studiu zrovna španělské gymnázium...“

 

„Mám leukemii. Už vlastně potřetí. A proč takovou školu? Líbí se mi španělština, líbí se mi Španělé a Španělky...“, odpověděl lapidárně Dan a hned přitom přehodil list, jakoby nic.

 

 

 

                                                                             pokračování