Pepa Parkán

Jsem v ideálním rozmezí vypitých piv. Do pátého je člověk příliš ostražitý a nad šestnáct se stává melancholickým. Družit se má právě mezi pátým a šestnáctým. Přichází Petrus. Jeho jméno mi řekl hostinský.

 

Povstávám, vím, co se patří. Tenhle stůl patří šesti nejvěrnějším, teď je prázdný, je ještě moc brzy.  Můj první úkol ve městě je stát se sedmým u stolu. Petrus se dívá do ubrusu, odkládá si bundu na věšák a usedá na svou židli. Ale vím, že mě po očku pozoruje. Jsem cizí element, nepatřím sem…zatím. Napřahuju ruku: „Nějakej Rudolf,“ říkám. „Ota,“ odpoví mi a natáhne ruku. Potřeseme si a hostinský už je tu s pivem. Bouchne před Otu sklenici a lístek a chce škrtnout tužkou, ale já mu rychle podsunu svůj se šesti čárkami. Tohle pivo bude na mě, jsem tady nový a vím, co se sluší. Petrus rozumí, hostinský rozumí. Dáváme se do řeči.

 

„C o sedíš, tak na tý židli sedával Parkán, Pepa Parkán,“ říká Petrus. Neznám, jsem tady nový.

 

„Kdo je Pepa Parkán?“ ptám se. Je dobře, že je o čem povídat.

 

„Velkej kamarád, ale opravdu velkej, to bys ho musel znát. Ale potom se zbláznil,“ říká Petrus. Jestli někdo začne namísto vyptávání, co jsem zač, kde jsem se ve městě vzal a kde dělám mluvit o Parkánovi, musí k tomu mít důvod. Proč ne…

 

„Co byl zač, ten Pepa Parkán,“ ptám se. Petrus se napije piva a spustí:

 

„Jak říkám, sedával tady na tý židli. Byl tu denně. Jako my všichni. Zatím je tu prázdno, ale oni ještě přijdou. Pepa měl tohle místo, tam mu nikdo nesměl sednout. Seď, nevstávej, teď už je to jedno,“ Petrus zaráží mou snahu uvolnit místo, kde sedává stálý host. Oba víme, že židle štamgasta je svatá. Ale Petrus vrtí hlavou, jako že u téhle židle to neplatí. Začíná mě to zajímat.

 

„Asi by tu seděl i teď, ale to by někdo nesměl jednou večer přijít s tou blbostí. Snad Fanda Kvítků, nebo kdo s tím přišel. Nebylo zrovna o čem mluvit, tak se tu chlapi začali hádat, jestli jako existuje ten sněžnej muž, ten yetti, co má jako žít v těch Himalájích. Hádali se tak dobrou hodinu, vypili při tom asi čtyřicet piv, no a najednou Pepa vstal, prásknul židlí o zem a zařval, že jestli ta opice opravdu existuje, tak on, Pepa Parkán, ji najde. Všichni se začali smát, jenže to ještě nikdo netušil, že Pepa to myslí vážně. Nerozmyslel si to, ani když vystřízlivěl. Za měsíc odletěl do Nepálu.“ Petrus se odmlčel, aby se mohl napít. Pokyvuji hlavou. Zajímavé povídání.

 

„Co se stalo? Lavina? Někde spadnul?“ ptám se. Petrus je ještě zabořený v pěně, ale už vrtí nesouhlasně hlavou: „Ne, ne, ne, ne…, teď se podrž, protože tohle je docela silný kafe! Pepa ho našel, toho jejich yettiho! Věř nevěř, jednou večer se tady objevil s velkou slávou a už od pípy křičí: „Chlapi, to budete čumět! Mám ho!“ To se ví, že jsme mu nikdo nevěřil ani slovo, jenže Pepa dotáhl fotky a videa. A na nich byla klec s nějakou opicí, hejbalo se to a vydávalo to skřeky. Teď mi asi řekneš, že to všechno mohl být podvrh, jenže já Parkána znám, ten by nic takovýho neudělal. Takže jsme čuměli. A já pak povídám, kde je ta opice teď. No a Pepa začal vyprávět, že když se o úlovku dozvěděli vesničani, vyslali delegaci těch svejch odborářů nebo jak tam tomu říkají. A šli rovnou k věci. Prý: „On náš svatý, vy pustit jeho prosím, my nemít ke komu modlit, velká smůla na vesnici…,“ A tak to šlo celý den. Nakonec Pepa šel a opici pustil. Vesničani mu za to donesli celou bednu kravských hoven.“

 

Petrus znovu upil z půllitru a pokračoval: „Ale o to nejde, čert vem opici, já povídám: 'Josef, ty vole, tohle není normální, celej svět se za tou obludou honí a pak přijdeš ty a chytneš jí, to není normální, to je dar, člověče…, ' jo, takhle jsem mu to řekl. A Pepa se jenom usmíval, vidím to jako dneska.“

 

„A dál? Co bylo dál?“ ptám se. Mám osmé pivo, pořád jsem v ideálních mantinelech. Petrus se tam dostane už brzy.

 

„No dál…, Josefa to nějak chytlo a usmyslil si, že to s tou himalájskou opicí neskončilo. Jednou zase přijde ke stolu a hned s desátým pivem se na nás obrátí: 'Chlapi, víte vy, co je to čupakabra? ' Nikdo nevěděl. A Pepa hned, že je to nějaký americký zvíře, který vysává krev a nikdo ho nikdy neviděl živý a že on pojede a tu čupakabru chytí. Fakt je ten, že jsme se mu smáli o polovinu míň, než když přišel s tím sněžným opičákem.“

 

„A jel?“

 

„To se ví, že jel. Do Texasu. Chlapi říkali, že se zbláznil, ale já jim povídám: 'Hoši, jen se smějte, ale já vám říkám, že Pepa má dar shůry, a že tu čumpakobru, nebo jak se to jmenuje, uloví! ' No a teď si tipni, Rudlo, schválně si tipni, jo nebo ne? Ulovil nebo ne?“

 

„Netroufnu si,“ říkám opatrně. Nebo spíš chci Petrusovi nahrát. A skutečně, Petrus zazáří a s významným pohledem pronese: „Dvacet let to zvíře nahání celá Amerika a pak přijde náš Josef a tu svini chytí do pasti,“ a slavnostně na mne pohlédne.

 

 „To je věc,“ řeknu uznale.

 

„Je!“ potvrdí Petrus a napije se.

 

Celé mě to zajímá. „Kde je to zvíře?“ zeptám se.

 

„To je právě to! Zatracený Amerikáni, když zjistili, co je Pepa zač a odkud, tak nemohli přenést přes srdce, že by jejich národní památku, na kterou byli všichni pyšný, i když jim to mordovalo ovce, ulovil někdo jinej, než pravej, zasloužilej, rodilej Američan. Místní se skoro čtvrt století jen třásli, až budou moct postavit nějakýmu rodákovi pomník, na kterým by stál v nadživotní velikosti s puškou v jedný a tou sviní v druhý ruce, a teď jim to vyfoukne nějakej Pepa z Čečenska, to už na ně bylo moc. Takže tu samou noc přitáhlo procesí s puškama a pochodněma k Pepovi do tábora, klec s tou mrchou otevřeli a nechali ji utéct.  Teprve až o hodně později jim došlo, že když to sami nechytli dvacet let, tak se jim to pravděpodobně nepovede ani příště, jenže co dělat, zvíře bylo fuč. Alespoň že měl Pepa všechno tak dobře nafocený, i když živý by to bylo docela jiný kafe. Vláďo, pivo!“ křikl Petrus na hostinského a pokračoval: „No a já zase na něho, 'Ty Josef! Tohle mi nikdo nevymluví, ty máš na mou duši dar od pánaboha, že všechno tajný a schovaný hned vytáhneš na světlo boží, tohle není normální, ty chlape, ty jsi mašina na záhady, ' takhle jsem mu to řekl a přísahám ti, že chlapi u stolu tomu věřili taky.“

 

„A dál? Bylo ještě něco dál?“

 

„No, potom si dal Pepa půl roku pokoj. Všechno šlo jako dřív, odpoledne v hospodě, v noci domů a druhej den znova. Prostě život, kterej člověka baví. Až potom Pepa přišel a zase měl v očích ten svůj oheň a my věděli, že se něco chystá. Jenom si sedl a vytáhl z kapsy nějakou fotku. My koukáme, a na fotce nějaká taková hnusná, ale vyloženě hnusná věc, něco jako tasemnice, akorát to bylo veliký jako prase.  A Pepa říká: „Orloj gorgoj“

 

„Snad olgoj chorchoj,“ opravuji Petruse.

 

„Jo, tak to říkal…chorchoj, chorchoj, Fanda to tenkrát chtěl zopakovat, nějak mu to nesedlo a vyblil se do půllitru.“ Petrus upil piva, utřel si bradu a pokračoval: „No a Pepík zase že tu mrchu chytí, že to prý žije v Mongolsku a nikdo to ještě nevyfotil, prý to, co nám ukazuje,  je nakreslený podle báchorek místních Mongolů. Já mu povídám: 'Josef, to je jistý, jako že mám už dvanáctý pivo, že tu kurvu chytneš. ' A Pepa se ti na mě tak divně podívá a řekne: 'Doufám, že ne…' Nic víc, jenom tohle. No, nějak jsme to potom zamluvili, až teď jsem si na to vzpomněl. A druhý den byl pryč, letěl přes Berlín do Mongolska. No a teď si Rudlo tipni, jestli toho orloje chytil.“

 

„Že by jo?“ tipnu si.

 

„No jistě! Náš Pepa! Mongolové si o tom parchantovi vyprávějí pohádky, poněvadž ho nikdy nikdo neviděl, pak přijede Pepa Parkán a popadne červa za koule. Jak už jsem říkal, to je dar! A když se Pepa vrátil, hned jsme chtěli vědět, co jako s tím zvířetem bude dělat. A on, že ho nechal v Mongolsku. Prý k němu přijel ataman, sedl si na zem a čtyři hodiny mlčel. Potom se rozpovídal a vysvětlil Pepovi, že nechávat si toho červa není dobrý nápad. Jednak prý to přináší smůlu, ale to nebylo z jeho hlavy, poněvadž nikdo z jeho okolí to zvíře jakživo ani okem nezahlídnul, takže mu ani nemohlo přinést smůlu, no a za druhý, prý by to uškodilo turistickýmu ruchu. A že prý turisti přináší peníze. No a když jako toho orloje zveřejní, už je to sem nebude tolik táhnout. Nabídnul Pepovi osm koní a svojí ženu, když zvíře pustí. Nakonec Josef toho parchanta pustil na svobodu, myslím jako toho červa, manželku a kobyly odmítnul a náčelník se hrozně urazil. Takhle nám to vyprávěl.“

 

„A potom?“ chci vědět.

 

„Pak se právě Pepa začal chovat divně. Do hospody chodil, to jo, ale pomalu přestával mluvit, jen tak seděl a koukal, jako by v duchu byl úplně někde jinde. To se ví, že jsme se snažili mu pomoct, od čeho jsou taky kamarádi, tak já mu povídám: 'Josef, dej si kurva pivo. ' A Pepa že ještě má. A mlčel dál. Tak potom Fanda povídá: „'Kurva, Josef, dej si pivo. ' A Pepa že ještě nedopil. A kouká do zdi. Venca Hromků pak taky povídá: 'Josef, že si nedáš kurva pivo. ' A Pepa jenom zavrtěl hlavou. A mlčí. Tak jsme si dali všichni další pivo a já to zkouším zase: 'A co, Josef, kdy zase pojedeš někam na výpravu? '

 

A Pepa konečně zabral a povídá: 'Nepojedu, už ne. ' A já na to: 'Co bys nejel, ty vole. Ty máš dar, pamatuj si to. Jak je někde nějaká záhada, jak je někde tajemství, Pepa Parkán to rozsekne. No nemám pravdu, chlapi? ' A všichni naráz jsme vypili pivo a dali si další. A Pepa ti najednou takovým úplně jiným hlasem povídá: 'Jenomže když nemáš v životě alespoň jedno tajemství, za kterým by ses mohl honit celej život, tak je celej ten život na hovno. ' Tomu jsme nerozuměli, ale to se ví, že jsme se zasmáli, jenže Pepa se najednou zvedne a odejde pryč. Na stole po něm zbylo nedopitý pivo, představ si, odejde a nemá dopito! A to bylo naposledy, co jsme Pepu viděli. Dočista se zbláznil. Že prej alespoň ještě jednu záhadu, nebo tajemství, že chce rozbít, a sice prej to, jakej má smysl život, kterej vede.  A že prej se nevrátí, dokud na to nepřijde. No a od tý doby jsme ho neviděli. Za měsíc to bude rok, co zmizel. Kde straší a co mu na tom tak dlouho trvá, čert ví. Ale co, jeho věc. Tahle židle teď bude tvoje.“

 

A Petrus se ke mně přes stůl nakloní a napřáhne ruku: „Takže Rudlo, ještě jednou, vítej tady u nás, za chvíli se začnou trousit chlapi, jsem rád, že nás bude plnej počet. Vláďo, pivo!“