Arachno

„Připravena?“ zeptal se doktor.

 

„Ne…ano,“ odpověděla Marcela.

 

„Můžeme začít?“ pokračoval doktor.

 

„Ano…ne,“ odpověděla Marcela podruhé a nervózně poposedla.

 

„Tak,“ pravil doktor na znamení pauzy, „není kam spěchat, důležité je, abyste byla soustředěná. Víte co, Marcelo? Uděláme si ještě jednou rekapitulaci, souhlasíte?“

 

Marcela poslušně souhlasila. Doktor si sedl naproti ní, přehodil nohu přes nohu jakožto symbol celosvětového klidu a míru a tichým, monotónním hlasem rekapituloval:

 

„Z čeho máte největší strach, Marcelo?“

 

„Z pavouků.“

 

„Jak velký je ten strach?“

 

„Je příšerný, strašlivý, nekonečný…“

 

„Jak se projevuje váš strach?“

 

„Jsem paralyzovaná, nemůžu dýchat, mám pocit, že mi z úst, z očí, uší stříkají proudy krve, že se mi rozkládá mozek, že mi roztávají nohy a propadám se do země.“

 

„Co stačí k tomu, aby se váš strach objevil?“

 

„Nitka, která visí z trička, ta připomíná pavučinu, lupy ve vlasech, jsou jako spousta malých pavouků, tráva, ta se určitě pavoukama hemží, nedávno jsem si čistila zuby a štětina z kartáčku mi zůstala v mezeře, myslela jsem, že se mi dostal do pusy pavouk, probrala jsem se až za hodinu na podlaze. A tak bych mohla pokračovat.“

 

„Jak dlouho ke mně docházíte?“

 

„Šest měsíců, pane doktore.“

 

„Věříte mi?“

 

„Ano.“

 

„Věříte, že spolu můžeme váš strach porazit?“

 

„Ne.“

 

Doktor se chápavě usmál: „Vzpomeňte si, co jsme si říkali minule. K čemu jsme si přirovnali strach?“

 

Marcela musela vteřinu vzpomínat na minulé sezení. Na konci oné vteřiny si vzpomněla na doktorův výklad strachu: „Strach je smog.“

 

„Tak. A proč je strach smog?“

 

„Protože je rozptýlený ve vzduchu kolem nás a dusí.“

 

„Tak. A jakmile se člověk začne něčeho bát…,“ doktor nasadil na tvář výraz tří teček na konci věty, aby Marcela dokončila.

 

„…tak se na něj strach slétne a přilepí,“ doplnila správně Marcela.

 

„Tak. A nakonec to celé vypadá jak?“

 

„Ten, kdo se bojí, je celý obalený strachem, zatímco všude kolem je čistý vzduch,“ odpověděla Marcela…zase správně.

 

Doktor se zatvářil, jako že celá věc je úplně jasná, a že je všechno skvělé. Potom se natáhl ze židle ke stolu, a když se otočil zpět, držel v ruce malou krabičku. Marcela polkla. Doktor byl náhle velmi vážný, až slavnostní. S pohledem upřeným na Marcelu vysvětloval: „Marcelo, tady v té krabičce je pavouk. Rozumíte mi? V této zavřené krabičce je pavouk. Nemůže vám nijak ublížit. Je-li váš strach zavřený, nemůže vám ublížit. Co se stane, když krabičku otevřu?“

 

„Ne!“ vykřikla Marcela nechtěně a zároveň sebou trhla.

 

„Co se stane, když krabičku otevřu?“ opakoval doktor, protože tohle už probírali.

 

„O tom rozhoduji já,“ přeříkala Marcela vštípenou poučku.

 

„Tak. O tom rozhodujete jen vy, Marcelo,“ řekl doktor a pokračoval ve výkladu, „Váš strach se teď jmenuje zápřednice, je to pavouk velmi jedovatý, jeho kousnutí způsobuje prudkou bolest a ochrnutí. Je velmi nebezpečný. Já pavouka položím sem, na desku stolu. Nebude se hýbat, je ze tmy v krabičce dezorientovaný, nějakou chvíli mu bude trvat, než se vzpamatuje. Lze ho vzít dokonce do ruky, ale to po vás chtít nebudu. Vy se budete jen dívat. To je všechno, co od vás dnes chci, Marcelo. Rozuměla jste? Rozuměla jste?“

 

Marcela cítila, jak jí hrůzou začínají brnět srdeční chlopně. Doktor si však u ní za půl roku vypěstoval dosti silnou autoritu, přemohla tedy slabost a s velkou námahou ze sebe vypravila: „Ano.“

 

„Dobře. Otevírám tedy krabičku a pokládám váš strach na stůl. Můžete zavřít oči,“ řekl doktor, sejmul víčko, otočil krabičku dnem vzhůru a jemně jí potřásl. Na desku vypadl hnědozelený tvor a zůstal bez hnutí ležet. Doktor jej několik vteřin pozoroval, potom vstal a obrátil se k Marcele.

 

„Já se teď postavím vedle vás a oba se na pavouka podíváme, ano?“ Marcela opět s obrovskou námahou pokývla a mimoděk vztáhla k doktorovi ruku, jako žádost o pomoc. Doktor si stoupl vedle ní.  

 

„Jsem vedle vás, Marcelo. Až řeknu tři, otevřete oči, ano?“ Další těžce vydobyté přikývnutí.

 

„Jedna, dvě…tři,“ odpočítal doktor. Marcela pomalu otevřela oči a umístila pohled na věc na stole. Doktor zaslechl slabé chrčení, jako když starý pes nestačí pánovi na kole. Marcela stála strnulá a bílá, vlasy se jí samovolně cuchaly, jako by na ně působila magnetická bouře, probíhající právě uvnitř její hlavy. Oči měla vytřeštěné, víčka kamsi zmizela, mírně pootevřené rty se silně chvěly ve fázi s koleny, ohryzek se pokoušel uprchnout krkem vzhůru a plíce jej křečovitými stahy nasávaly zpět. Výsledný obraz připomínal člověka, který stojí u pověstné zdi proti popravčí četě a s celou situací zásadně nesouhlasí.

 

Doktor nevypadal překvapeně, spíše jako by celý vývoj očekával. Opět nasadil terapeutický tón.

 

„Jste obalena vrstvami strachu, Marcelo. Strach je těžký, velmi těžký, dusí vás a drtí vás, nejste s to unést takovou tíhu. Ale můžete ho ze sebe svléknout. Marcelo, svlékneme teď váš strach.“

 

Doktor rozepnul ženě svetřík. Marcela poslušně zapažila, doktor z ní svetřík stáhl a odložil jej na křeslo.

 

„Vidíte? Jde to docela dobře. Zbavila jste se části svého strachu. Budeme pokračovat,“ řekl doktor a jal se z Marcely stahovat tričko. Marcela sebou trochu škubla, ale to už měla tričko na obličeji a nezbylo jí nic jiného, než vzpažit a nechat si jej přetáhnout přes hlavu. Doktor položil tričko na svetřík. Po této sadě prostných stála Marcela v ordinaci od pasu nahoru jen v podprsence. Doktor ovšem s terapií nehodlal skončit.

 

„Zbavili jsme se velkého nákladu strachu. Ale ještě nejsme u konce. Musíme váš strach odhodit celý, musíme jej opanovat, zvítězit nad ním. Budeme pokračovat.“

 

A doktor začal Marcele rozepínat sukni. Marcela si instinktivně přidržela zip v poloze „Zavřeno“.

 

„Ne, to nejde, prosím vás, to já nemůžu, tohle nechci,“ šeptala. Doktor kupodivu přešel také do šepotu.

 

„Proč ne, proč by ne, proč bys nemohla, nikdo tu není, nikdo nás nevidí.“ Znenadání položil ruce na její nahá ramena a stiskl. Přitáhl Marcelu k sobě. Marcela vyděšeně vzhlédla. Doktor měl ve tváři onu soustředěnost, již mívají muži, kteří chtějí souložit. S takovými nebývá většinou rozumná řeč. Marcela pocítila hrůzu úplně nového druhu. Rvala se s doktorem, který ji k sobě jednou rukou tiskl a druhou šmatal po bráněném zipu na sukni. Doktor jí horce dýchal do tváře, byl mnohem silnější než Marcela, cítila se strašlivě bezmocná, bylo jí jasné, že se neubrání, že má nad ní moc, že ji čeká něco děsivého. Proč právě doktor, kterému tolik věřila, proč právě on? Ta bezmoc, ta strašlivá bezmoc!

 

V jednom okamžiku pocítila, že sevření trochu povolilo, doktor se patrně příliš soustředil na uzávěr sukně. Vytrhla se a skočila ke stolu. Hmátla po pavoukovi a uskočila do rohu. Zvedla ruku s malým tvorečkem a napřáhla ji bojovně proti doktorovi.

 

„Stůjte, nechoďte ke mně! Jinak to na vás hodím!“ vykřikla, když doktor udělal krok směrem k ní. Kupodivu se ihned zarazil a vrátil se na původní stanoviště. Potom pomalými kroky vzad ustupoval, dokud mu protější zeď neřekla dost. Vypadalo to, jako by měl strach. Byl to skoro zázrak, ale to malé, co držela v hrsti, zadrželo toho rozvášněného člověka a drželo jej to v uctivé vzdálenosti. Z předmětu paralytického strachu se stal spojenec, mocný a spolehlivý. Marcela, vzrušeně dýchajíc, stála ve střehu, ruku stále nataženou před sebe. Doktor ji z opačného rohu pozoroval. A potom řekl:

 

„Marcelo, víte, co právě teď držíte v ruce?“

 

„Co?“ vyhrkla překvapeně Marcela a vzápětí si uvědomila smysl dotazu. „Ježiši!“ vydechla s úžasem a pohlédla do dlaně. Doktor se pohnul.

 

„Zůstaňte tam!“ vykřikla okamžitě a pozvedla osminohou zbraň proti němu. Doktor se usmál: „Nechci vám ublížit. Jen mi dovolte, abych vám něco ukázal, smím? Potřebuji jen něco vzít ze svého stolu. Mohu?“

 

Marcela neodpověděla, jen se více přitiskla do rohu místnosti. Doktor se velmi pomalu přiblížil ke stolu a vytáhl velký arch papíru. Chytil jej prsty za horní rohy a otočil směrem k Marcele. Marcela spatřila tučný nápis: Vyhráli jsme! A pod ním menšími písmeny: Omlouvám se vám!

 

Marcela pohlédla na pavouka ve své ruce. Když opět zdvihla hlavu, stál doktor přímo před ní a podával jí tričko a svetřík. Leknutím sebou cukla, ale doktor jen ustoupil o půl kroku zpět a natáhl paži s oblečením. Zároveň vztáhl druhou ruku s otevřenou dlaní. Marcela pomalu přesypala pavouka z ruky do ruky. Doktor lehce sevřel pěst a vrátil se ke stolu. Marcela se rychle oblékla. Stále trochu nedůvěřivě postávala v rohu. Ale doktor už seděl v křesle, klidný a velmi spokojený.

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

„Pořád ještě nevím, jestli vás mám nenávidět nebo vám být vděčná,“ řekla Marcela a zacinkala lžičkou o šálek.

 

„Jestli vám mohu poradit, zkuste obojí,“ usmál se doktor.

 

„Jenom nedokážu pochopit, jak jste mohl přijít na něco tak s prominutím stupidního, jako předstírat, že mě chcete znásilnit.“

 

„Musíte to brát tak, že vás za těch šest měsíců už trochu znám. Neberte to prosím vás jako přílišnou domýšlivost, ale já se ve svém řemesle vyznám. Vzpomínáte si, když jste ke mně přišla poprvé, ptal jsem se vás, proč jste si vybrala právě mě? Co jste mi odpověděla?“

 

„Protože se o vás říká, že uděláte všechno, abyste klientovi pomohl. Nikdy by mě nenapadlo, že to platí včetně znásilnění.“

 

 „Ale ano, platí. A kromě toho hrozně, ale opravdu hrozně nerad prohrávám. Nakonec jsem neviděl jiné východisko, než vás donutit, abyste přebila strach strachem.“

 

„Pěkně děkuju,“ řekla Marcela a dodala, „Ale děkuju.“ Vzala krabičku s pavoukem.

 

„Mohl mě kousnout, když jsem ho držela v ruce,“ řekla.

 

„Nemohl,“ odpověděl doktor.

 

„Jak to můžete vědět?“ zeptala se Marcela popuzeně.

 

„Chytil jsem ho doma ve sklepě, tenhle nemá se zápřednicí nic společného. Koneckonců ani ona není tak nebezpečná, jak jsem vám prve vylíčil. Něco mi říkalo, že právě vy zřejmě nebudete odbornicí na pavouky,“ zasmál se doktor.

 

„Asi vás budu nejdřív nenávidět,“ řekla Marcela. Doktor pokrčil rameny. Marcelu napadla poslední podstatná otázka.

 

„Ale přeci jen, jak jste si mohl být tak jistý, že když mě…, víte, když budu mít na sobě jen…, a vy budete…, víte, jak jste mě držel a hmatal po mně a tisknul mě, fuj, radši nevzpomínat…no prostě, jak jste si jako chlap mohl být jistý, že to dokážete…“

 

„…udržet na uzdě?“ zeptal se doktor. Marcela přikývla. Doktor sáhl do stejné zásuvky, odkud předtím vytáhl vítězný nápis. Tentokrát vytáhl fotografii a podal ji Marcele. Na snímku stál v plavkách na pláži s atraktivním, asi třicetiletým mužem, drželi se za ruce a opravdu velice jim to spolu slušelo.