Panenka

Malá Linda seděla za stolkem ve svém pokojíčku. V ruce držela pero, které namáčela do kalamáře a soustředěně, aby nenadělala kaňky, psala domácí úkol. Svíčka umístěná v malém svícínku vydávala měkké, příjemné teplo. Když dopsala, šla pomoci mamince.
„Maminko, slaví tatínek v nebíčku taky Vánoce?" zeptala se zničeho nic uprostřed utírání nádobí.
Ozvalo se řinčení a podlahu v kuchyni pokryly střepy. Ženina tvář byla bledá a strnulá.
„Běž si hrát. Já... to zatím uklidím."
Sledovala svou desetiletou dcerku, jak kráčí do pokoje. Když se za ní zavřely dveře, sesula se na židli. Přikryla si tvář dlaněmi. Za chvíli jí skrz škvírky mezi prsty začaly protékat slzy. Slaví její muž v nebi Vánoce? To nevěděla. Ponořila se do úvah. Za okny mezitím začalo sněžit.

„Takovou bych taky chtěla" zahleděla se Linda cestou ze školy do výlohy hračkářství.
Panenka, kterou by si přála, byla nádherná. Kulatá tvářička s červenými líčky. Dlouhé, vlnité vlásky barvy bronzu. Malý nosík, jemně růžové rty a velké, mechově zbarvené oči. Oblečena byla v bohatě zdobených chrpových šatech. Linda zasněně položila drobnou ručku na sklo výlohy. Vzápětí vyběhl pan Zalenský, majitel obchodu. Byl již postarší, pohublý, takřka vychrtlý, oblečený ve svetru a kalhotech. Tvář měl rudou vzteky, v tmavých očích mu svítil hněv.
„Ty smrade drzej, okamžitě dej tu hnátu pryč z mojí výlohy! Okamžitě! A ať už tě tu nevidím!" zahrozil jí sevřenou pěstí. Ozvalo se ostré cinknutí zvonku nade dveřmi, když za sebou dveře prudce zavřel. Linda naposledy pohlédla na pannu. Odhodila pramen blonďatých vlasů, co jí spadl do světle zelených očí a přitáhla si kabát blíže k tělu. Skrz zaváté chodníky se vydala k domovu.

„Lindo? Už jsi psala Ježíškovi?" zeptala se jednou odpoledne maminka.
„Psala. Jako každý rok jsem dala večer dopis za okno. A ráno už tam nebyl." Dívenka se radostně usmála. Maminka se navzdory náhlému zmatku v hlavě usmála taky. Ráno tam nebyl. Ale jak to? Kdo ho vzal?

Nastal Štědrý den. Linda s maminkou posnídala vánočku a vydaly se společně na procházku blízkým lesem. Poté se prošly po náměstí, radostně se co chvíli s někým zdravily. Po příchodu domů začala maminka chystat večeři. Od krájení surovin na salát ji vytrhlo dceřino volání:
„Maminko, pojď sem!"
„Jsem v kuchyni. Co se děje?" zavolala.
„Pojď sem!" Volání bylo ještě naléhavější než prve. Žena si utřela dlaně do zástěry a spěchala za dcerou.
Našla ji v obývacím pokoji, jak sedí u malého krbu. K hrudníčku si tiskla panenku. Ženě se údivem rozevřely oči. Byla to ta panenka z hračkářství pana Zalenského, o které Linda snila, ale ona jí ji nemohla dovolit.
„To je krásná panenka. Odkud ji máš?" zeptala se opatrně.
„Tatínek mi ji dal!" vyhrklo děvčátko.
„Zlatíčko..." začala maminka, ale stiskla rty k sobě a větu nedokončila. Nechtěla jí ani sobě připomínat, že je tatínek po smrti. Že jí ani nikomu jinému nemůže dávat dárky.

Linda podala mamince papír. Zaostřila na text.
'Snad se ti bude panenka líbit. Šťastné a veselé'

Nebyl tam podpis, ale ona ho nepotřebovala. Znala to písmo až příliš dobře. Oblékla se a s papírem v ruce vyšla ven. Zastavila se před hračkářstvím.
„Pane Zalenský?" šeptla, když vešla dovnitř. Ozvalo se škrtnutí sirky. Svíčka vrhala na tvář starého prodavače mihotavé stíny.
„Přejete si?"
Všechno mu řekla. Pokýval hlavou.
„Proč by to nemohlo být písmo vašeho muže?" čistil si brýle cípem košile.
„Protože... To není možné!" zvolala žena. Hlas jí přeskakoval.
„Má drahá" položil jí ruku na zápěstí, aby se uklidnila.
„Jsou Vánoce, čas zázraků. A kromě toho, některé věci mezi nebem a zemí jednoduše nevysvětlíme." Doprovodil ji ke dveřím.
„Prostě jsou" zašeptal s úsměvem a dotkl se medailonku, co nosila na krku.

Žena vyšla do vánice. Opatrně otevřela medailon. Zalapala po dechu. Dříve zamračená podobizna jejího muže se nyní usmívala. Zaštípalo jí v očích. Těžko říct, zda slzami nebo prudkým větrem. Mohl mít ten starý muž pravdu? Ohlédla se, ale nic neviděla. Zalanského hračkářství se už zase topilo ve tmě.