Přivést hříšníka

    Ozvalo se ostré zabušení na dveře. Žáci 3.B zděšeně ztuhli.
„Čerti!" vypískl někdo. Učitelka položila křídu a nasadila zděšenou grimasu.
„Teď!" šeptl nám Lukáš v roli Mikuláše. Spolu s Ondrou jsme vtrhli do třídy. Chrastili jsme řetězy, co jsme měli u pasu, vyplazovali jazyky a nechávali dětem vzpomínky na nás v podobě šmouh od uhlí na tvářích, od kterého jsme byli špinaví.
„Čerti, dost!" rozkázal nám Lukáš, poté co spolu s andělem Anetou vešel do prostoru učebny.
„Já jsem čertice" namítla jsem. Pár dětí se zasmálo.
„To je jedno. Tak přiznejte se, kdo zlobil?" rozhlédl se Mikuláš Lukáš po třídě. Nastalo ticho.
„Nikdo se nepřizná? Anděli, podívej se tedy prosím do Knihy hříchů" ponoukl Ondra Anetu. Zatímco Aneta listovala jakousi knihou z kabinetu, kterou jsme oblékli do působivé obálky, aby působila věrohodně, Ondra zasněně zašilhal na její ňadra. Drcla jsem do něj. Kdo to kdy viděl, aby čert slintal nad andělem? Učitelka potlačila uchichtnutí.
„Á, tady to máme" usmála se Aneta.
    „Matěj" přečetla jsem jí přes rameno z papíru vloženého mezi listy.
„Já... já ne. Já byl hodný. O - Opravdu" snažil se zrzavý brejlounek své jméno z Knihy hříchů slovně vygumovat.
„Lžeš! A za to půjdeš do pekla!" podívala jsem se mu zpříma do očí. Rozklepala se mu brada. Vzala jsem jeho dlaň do své a odvedla ho na chodbu. Z chodby dál a dál, až jsme se dostali před školu.
Hodila jsem na zem zlatý dukát. Kolem mě se utvořil sloup dýmu a když ho rozfoukal vítr, neměla jsem na sobě kostým, ale pravý čertí kožich i s malými růžky. Moje máma měla pletky s čertem, ale vzhledem k tomu, že ona je člověk, tak jsem čert jen poloviční. Ale to se změní. Až přivedu do pekla hříšníka, budu čert, tedy čertice se vším všudy.
Hodila jsem na zem další dukát. Mezi zaparkovanými auty se proplétal ebenově černý kočár tažený vraníkem. To musí být pro lidi podívaná.
„Do pekla Viki, do pekla?" usmál se asi čtyřicetiletý kočí.
„Do pekla" přikývla jsem. Postrčila jsem Matěje před sebe. Byl tak vyděšený, že se nebránil.


„Hele, Ulrichu, tvoje křehulka ti přijela! Zdarec Viki!" vítalo mě u brány několik dospělých čertů. Pomohla jsem Matějovi vystoupit z kočáru.
„A tohle je kdo?" odložili krumpáče a šli si Matěje prohlédnout.
„Matěj" představila jsem vykuleného chlapce.
„Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí?" propukli v řehot.
Kolem pasu mě objala dvojice paží. Ulrich mi dal pusu na tvář a přivinul si mě na hruď.
„Láska rohatá" pookřály při pohledu na nás čertice.
„Láska rohatá? Neni to ňáká pohádka?" zeptal se někdo.
„No jasně! S Bohdalkou!" přisvědčil další. Náhle všichni zmlkli. Za zády se nám objevila Jeho nejtemnější temnost, kníže pekel Lucifer.
„Viktorie" oslovil mě. Udělala jsem pukrle.
„Tak tohle je ten tvůj hříšník?" pohlédl na Matěje. Sklopila jsem oči. Selhala jsem. Určitě mě tu nenechá. Zase budu muset žít na Zemi a hledat někoho, koho bych přivedla.
„Jeho temnosti, nechte mi ji tu" poprosil Ulrich.
„Jasně, ať už je tu Viktorka s náma" přimluvilo se za mě několik hlasů.
„Vždyť se snažila" prohlásili další.
„Tak dobře" svolil po chvíli Lucifer. „Ale toho kluka vrátíte zpátky na Zem. A ještě dneska" řekl a dlouhý plášť za ním při odchodu vlál.

„Prr" přitáhl kočí koním otěže. Já, Ulrich a Matěj jsme vystoupili.
„Na" vtiskla jsem Matějovi do dlaně kousek uhlí. „Abys na nás nezapomněl" dodala jsem a objala ho.
„Nebylo by pěkný mít v pekle malýho čertíka? Co na to, vy dva?" zeptal se jeden z čertů, co s námi jeli coby doprovod. Vyměnila jsem si s Ulrichem rozpačitý pohled.
„Však já nemyslím teď, to jste ještě voba mladý, ale za pár let... Říkal by mi strejdo" zasnil se.
„Kde je zbytek?" nahodil Ulrich jiné téma. Odpovědí mu bylo za chvíli cinkání lahví.
„Co to je?" vytřeštila jsem oči
„No co? Musíme zapít, že konečně už budeš s náma, Viki! A neměj strach, nechali jsme jim tam drobný."


S povzdechem jsem zaklonila hlavu. Kdo by to byl řekl, že přivést hříšníka bude tak složitý. K zemi se začaly snášet vločky.
„Sníh! Mízíme! Kočí, práskni do koní a domůůů" zavyl jeden z čertů. Začala jsem mít podezření, že začali oslavovat už při návratu ke kočáru.
„Do pekla?" ujistil se se smíchem kočí.
„Do pekla!" zvolali jsme. Večerním městem zněl klapot kopyt mísící se s cinkotem lahví a přiopilým zpěvem neurčitých písní, které přerostly ve sprosté verze tradičních koled.