Lovy beze zbraní

Je tomu už pětadvacet let, co jsem v Jeseníkách navštívil s autem Lovů beze zbraní svého vzácného přítele,spisovatele a hlavně cituplného znalce přírody, lesníka Karla Frice, abych s ním domluvil jeho vystupování v Lovech.
Bylo to koncem léta a začátkem podzimu.
Tehdy jsme ve Františkově chatě strávili krásné odpoledne, vyprávěli si, pekli pstruhy, zalévali je vínem, až přišla doba loučení, neboť šofér Christo Matev byl už unavený a také měl chuť na nějaký ten hlt piva.
Tehdy přišel František na speciální nápad:obdarovat nás něčím na památku, i dal nám: dvě kytičky velmi vzácných horských protěží, malou lišku v pytli a v dalším pytlíku, pečlivě zavázaném pět malých královských křečků.
Zamával jsem mu, netuše, že ho vidím naposledy a jeli jsme směrem přes Hanušovice směrem na Jeseník, abychom natankovali benzín.
To už byla tma, pumpa byla zavřená.Tak tedy skoro s prázdnou nádrží do Olomouce, kde byla pumpa otevřená celou noc.
Dojeli jsme i s danajskými Františkovými dary na zadním sedadle volhy opravdu na doraz.
S plnou nádrží jsme se řítili k Porubě.
Během cesty jsem Christovi věnoval lišku, on, Bulhar, jí donese vnoučatům a dá do kotce aby jim udělal radost,jestli se jim podaří malé lišče ochočit.
Zastavujeme před vchodem našeho domu a právě chytáme bílé, asi deset centimetrů dlouhé křeččí mládě, které se prohryzalo z pytlíku.Druhé najdeme už na sedadle, červená očka mu svítí jako české granáty.
Poshrabuji je do pytlíku, jsem při tom kousnut, ale to nevadí.S pytlíkem křečků v náručí a aktovkou s papíry a kytičkou protěží spěchám po spoře osvětlených schodech do čtvrtého patra činžáku.Žena s tříletou Klárkou už spí.Všechno odhodím v chodbě na zem, jen křečky nesu do kuchyně.Mám tam malou klícku ve které jsem kdysi choval hýla, a pytlík do ní vsypu.
Pět bílých ďáblíků mžourá do světla očkama stejně jako já.
Položím klícku na židli u stolu a svlékám košili, kterou hodím přes opěradlo.Nádhernou, úplně novou košili, takovou teplou flanelovou a jdu spát.Vždyť už je taky jedna po půlnoci.
Tmoucí tma, sen, ze kterého mě vyruší zoufalý výkřik mí ženy Magdy.Vyskočím v pyžamu z postele do ranního podzimního sluníčka a řítím se ke kuchyni.
Magda v kuchyni se zoufale zalomenýma rukama na klíně se mě jen tak přes zuby ptá: - Co jsi to přivezl za krám? Jakési myši nebo co! -
To jsou vzácní královští křečci… - špitnu.
A tohle byla vzácná košile! – křičí už žena, strhne mou košili z opěradla.Chybí jí půl rukávu, na zádech má díru velikosti obrovské pamětní medaile.
Ty potvory!
Křečci na mě nevinně hledí z hnízdečka, který mi připomíná světlešedou barvu mé košile, rozcupované na padrť, rozhlodané, zničené.
Dosáhli na ni přes drátky klece pacičkami, přitáhli si ji a udělali si z ní, hryzavci, nové hnízdo, stejné jako měla jejich máma, kterou jim František Fric odebral a je siroty, daroval naší rodině!
Mlčím a klopím provinile oči.
Mlčí i žena.
Křečci spí, jako by je uspal hypnotizér, jeden pěkně vedle druhého, stuleni k sobě!Neviňátka!
Sluníčko na celou scénu svítí, dveře od pokoje se pomalu otvírají, vchází Klárka v noční košilce.
-Mami, já mám hlad! – volá a běží ke stolu.
Tam vidí klec.
-Jéé! – vykřikne nadšením, - to jsou pěkné myšičky! –
-Křečci královští… - opravuji ji zoufale.
-A co žerou? – ptá se dcerka.
-Všechno…Ale hlavně prý obilí! – odpovídám.
Tak utíkej k sousedům pro obilí!Pan Novák onehdy sypal holubům!Já jim zatím dám do misky vody! – žadoní holka.
Žena vybíhá z kuchyně, práskne za sebou dveřmi, nechce s rozvíjejícím dramatem zřejmě mít nic společného.Alibistka!
Uplyne chvilka.Vracím se s hrníčkem zrna do kuchyně.
Světe, zboř se! Klárka sedí na zemi a zoufale pláče, slzy jí kapou na zem jako hrách.
-Strkala jsem jim misku s vodou a oni mě všichni utekli.A ještě mě jeden kousnul!
Hrníček s obilím mi padá na dlaždice kuchyně,střepy,zrní,Klárčiny slzy a v tom všem sedící dcera a někde, bůhví kde, pět červenookých ďáblíků.
Skočím rychle ke dveřím, kterými jsem vešel a zavírám je.
Křečci jsou uzavřeni v kuchyni.
Vrací se žena, Klárka na druhé židli ještě pláče a vytíráme a zametáme podlahu.
Po snídani nastane to hlavní, hledání křečků, kteří, jak jsem si potom přečetl jsou všežravci.Nejraději prý mají knihy! Štestí, že jsem zavřel dveře do obyváku s gaučem a knihovnou!
Hledáme ve všech koutech kuchyně, v radiátorovém topení.Pod nimi jsme našli dva.A potom do poliček kuchyňské skříně, také tomu my, paneláci, říkáme špajzka!Odstavujeme pytlíky s moukou, cukrem,rýží, zkrátka se všemi potravinami.Našli jsme schované v koutku další dva, jeden kousnul do prstu ženu, druhý mne.
Klárka vše pozoruje ze židle.Už nepláče.A potom vykřikne úlekem.Něco po ní leze, rovnou do klína.A už drží pátého, posledního křečka královského, který se schoval u ní v klíně.
Dáváme znovu křečky do klece a pečlivě ji zavíráme.
Po několika dnech, nevím jestli to bylo schválně, říká žena: - Je z toho svinstva smrad, je třeba je dát za okno vyvětrat! –
Staví klec na venkovní římsu a zavírá okenici.
Stmívá se, křečci jsou schouleni do svého hnízdečka.
Ráno ve své kleci nejsou.Ani jeden.Záhada zavřeného pokoje.
Jen si všímám, že jeden z drátků klece je ohnutý, druhý prohryzlý.
Kde jsou naši křečci s královskou krví.Zřítili se dolů do ulice, nebo slezli po hrbolaté omítce?
Kdoví, kde je jejich královská krev?
Ale vzhledem k tomu, že křečci kladou ročně třikrát po šesti mláďatech, by měla být Evropa překřečkovanou zemí, zemí královských dravčíků, ozbrojených a kradoucích do svých licních vakovitých toreb, měšců, obilí na zimu, která prý má být letos tuhá.