Green Star - Budu ti muset sbohem dát...

8.

„Nechoď teď domů, broučku, můžeš zůstat tady.“
Pošeptal jí Joe s nadějí (spávala na ranči často, což ovšem neznamenalo, že by to pro něj neměl být vždy důvod k radosti), když po tom dni seděli večer u táboráku. Zpívalo se, slavily se přece narozeniny jejich „paní domu“, jak ji tituloval táta, peklo se sele, pro tuto příležitost koupené,
a nálada byla mnohem lepší, než ještě před pár hodinami. Částečně za to možná také mohlo několik lahví různého alkoholu, které kolovaly...
„Ráda, stejně se mi nikam nechce.“ Odvětila a přitulila se k němu ještě blíž.
„Vy jste takové krásné hrdličky...“ Okomentovala to patřičně Tiffany (ale v jejím pohledu bylo ještě něco, co mohla rozeznat jenom Tori).
„To víš, je čas hnízdění, já mám v pelíšku dost místa...“ Zamrkal na sestru Joe a všichni se rozesmáli.
„Tak na vás!“ Pozvedl jednu z lahví starý rančer a připili tedy na lásku těch dvou, na jejich vztah
a budoucnost. Zatím, co Joe byl pyšný a rozjařený, Tori bylo špatně od žaludku, jen když pomyslela na to, co bude...
„Sice má dnes narozeniny má sestra, a ty až za týden, ale pojď se mnou, Tori, něco ti musím ukázat. Už bych to nevydržel tajit.“ Pošeptal jí za chvíli.
Zavedl ji do podkroví a když rozsvítil, zatajil se jí na chvíli dech. Aniž by tušila, začal
s rekonstrukcí a teď už byla téměř hotová... Místnosti malé, ale pro dva akorát, všude dřevo,
už i nějaký nábytek tu měl, postel a kamna, na stolečku květiny...
„Joe... To je úžasný...“ Dostala ze sebe.
„Doufal jsem, že bude, ty moje Tor. Sem nad postel bych chtěl dát nějaké obrazy, možná fotky našich koní, jestli chceš... Samozřejmě se sem nemusíš hned stěhovat, ale když tu budeš, máme kde být. Už je skoro hotová i koupelna a kuchyňka, bude tu samostatnej byteček... Pomáhal mi s tím Tom a táta, abychom to stihli včas, do tvých narozenin – měl to být dárek. Ale dneska jsi zažila takovou věc, že si zasloužíš trochu potěšit už teď.“
Přitáhl si ji k sobě. „Líbí se ti to?“

„Miláčku... Ještě jsem neviděla byt, který by se mi líbil víc... Je to tady dokonalý, ty střešní okna,
je z nich vidět krásně na pastviny, a takový kamínka jsem si vždycky přála... Tolik práce, ani nevím, jak ti děkovat za to, že jsi tohle vytvořil pro mne, pro nás...“

„No,“ Očima zabloudil k posteli. „O něčem bych i věděl...“ Usmál se na ni s jiskřičkami v očích...

V noci, když už všichni spali a spal i Joe, v její náruči, v jejich nové a právě pokřtěné posteli, zase
ji přepadl tradiční záchvat smutku. I o tohle přijde. Jak asi řekne Joemu, že tady, v hnízdečku, které z lásky k ní vystavěl a ještě tak rychle, nemůže zůstat s ním... A přitom by chtěla, tak moc by chtěla...

Usnula až po několika hodinách přemítání, nemohla ty myšlenky zahnat. Nešlo to.

Byly to asi tři dny poté, když stála s Chilli u ní v boxe a opečovávala ji. Už měla vybraná kopyta, teď jí je jenom mazala, protože na nich měla trošičku prasklinky. Už chodila normálně do výběhu, takže si ji na tu proceduru přivedla – zlepšovalo se to pobytem venku i samo, ale pro jistotu tomu chtěla trochu pomoci. Stejně s ní pak chtěla jít pracovat, takže bylo potřeba kobylku odprášit, vypadala spíš hnědě, než žlutě. Pracovala na její visáži a přitom si s ní povídala. O tom, že se s ní brzy bude muset rozloučit a jak moc ji to trápí... Jak se jí bude stýskat a jak se bojí, aby to i Chilli dobře zvládla... Ujišťovala ji, že s ní bude pracovat Tiffany a ta je ještě mnohem lepší, než ona, svěřovala se jí s tím, co musí poslouchat od otce – týral ji každý den připomínáním toho, že už brzy odjíždí a ať si už zabalí kufry, zkrátka vylévala si kobylce srdce.
Nebylo to rozumné a uvážené, to si ale neuvědomovala – mohl ji slyšet kdokoliv, rozhodně ne jenom Chilli, co měla pochopení, jako každé zvíře, nebo Tiffany, která o všem věděla...
A taky, že slyšel. A zrovna ten, kdo byl poslední, komu to chtěla tímhle způsobem prozradit.

Joe stál ve dveřích notnou dobu a nevěděl, jak se má zachovat. Přišel původně pro něco do sedlovny, ale uslyšel Toriin monolog k Chilli zrovna v nepříliš vhodné chvíli a to ho zaskočilo tak, že zůstal stát a nechtěně tak poslouchal dál. Čím více slyšel, tím níž mu klesalo srdce a tím větší zmatek a strach pociťoval. Ona odchází? Kam? Kdy? A proč on o tom neví?
„Tori.“ Oslovil ji roztřeseně, když k tomu nalezl dech.
Přál si, aby mu řekla, že to není pravda, že si jen vymýšlela, že to byla pohádka pro kobylku, cokoliv... Ale podle jejího vyděšeného výrazu a vzápětí podle nepopsatelné bolesti v očích, pochopil, že slyšel pravdu.
„Tori...“ Zachraptěl znovu. „Co se to děje, lásko?“
„Joe, já, já... Promiň mi to prosím tě, nechtěla jsem ti ublížit, nechtěla jsem, aby se to stalo...“
„Kdy... Kdy jsi mi to chtěla říct?“ Nahrnuly se mu do očí slzy, které jen těžko mrkáním zaplašil.
Na to jí mlčky začaly téct slzy a on těm svým už taky nezabránil.
Tak tam stáli, vedle sebe, ale najednou nemístně daleko, každý za vlastní clonou slz, každý s vlastní bolestí a otázkami.
„Rodiče mě nutí odejít na školu do jinýho státu... Joe, já bych tě nikdy neopustila dobrovolně, nechci jít, já tohle nechci...“
„Kdy?“
„Za dvanáct dní.“ Špitla nešťastně.
„A ty půjdeš? Tori...“
Tak prosebně se na ni díval a ona měla v hlavě všechny ty chvíle s ním, od začátku, kdy ji našel
u ohrady, přes jejich vyjížďky, procházky, soukromé chvíle při tolika západech slunce...
Myslela na byt, který pro ni udělal, na všechno, čím už jí dokázal, že pro něj znamená strašně moc...
Nemohla odpovědět, jen se třásla a otvírala pusu, ale žádný hlas z ní už nevyšel.
Joe padl na kolena, tvář si skryl do dlaní a plakal.

Nikdy v životě neviděla nikoho tak zoufalého, ani on nikdy takhle nebrečel. To vědomí, že je to kvůli ní, to ji dohánělo k šílenství. Dala by v tu chvíli život a nezaváhala nad tím, jen aby přestal plakat... Kdyby na ni mohl zapomenout navždy, přála by si to pro něj, i když by se utrápila – ona mohla, ale on? A kvůli ní? Ubližovala někomu, koho na světě milovala nejvíc. A to zrovna tak,
že nikomu v životě neublížila víc.

„Tori, já... Náš byt... Tori...“
„Joe, miluju tě, vždycky tě budu milovat... Není asi můj osud být někdy šťastná, strašně jsem chtěla zůstat tady s váma, myslela jsem si, že to štěstí bude trvat navždycky, ale vzali mi naději...
Je mi to tak líto, že jsi to zjistil zrovna takhle... Tak ráda bych tu zůstala, s tebou, navždycky...“
„Tor, mám pro tebe prstýnek...“ Zoufale se na ni podíval.
„Ach bože... Joe... Snila jsem o tom, že to jednou řekneš, a teď je všechno zničený...“
„Všechno ne, jen naše naděje. Miluju tě, Tor, a nesmíš odejít.“
Začínal se uklidňovat. Ne, nepustí ji. Nedá ji. Už ji trápili dost. Vzal ji do náručí a dlouho tam zůstali, v tichém objetí, zpočátku zmáčeném slzami, ale pak už jen pevném a bezpečném.

Večer zašla Tori za Tiffany, aby jí řekla, že Joe už všechno ví. Ta byla neobvykle soucitná, ale také jí zopakovala to, co už tolikrát – že je její volba jít, anebo zůstat. Přece její život patří jí.
I Joe jí to později říkal. Že kdyby to byla její volba a chtěla jít studovat třeba na druhý konec světa, ale ze své vůle, pomohl by ji zabalit a stěhovat. Ale tohle je jen manipulace rodičů, kteří se chovají k dětem jako k majetku. A ona to snáší, podřizuje se, plní jejich příkazy...
Věděla, že mají pravdu a zároveň měla pocit, že je příliš slabá pro život, pro to, aby se vzepřela.
Mělo se to změnit, už brzy a velmi razantně. To zatím netušila, netušil to nikdo.