Vánoční truhlička

Stojím před domovem důchodců. Je týden před Vánoci a na prosinec není zrovna mrazivo. Černý kabát ani nezapínám, ležérně omotanou šálu mám sto chutí strhnout. Jsem nervózní, celý měsíc mi trvalo dostat se sem. Kousek za mnou si někdo odkašle. Trochu se leknu, zamyslela jsem se. Mladý muž s delšími černými vlasy se na mě směje. Nechápavě na něj hledím, než mi dojde, že stojím před brankou.
„Promiňte,“ pokrčím omluvně rameny a ustoupím.
Znovu se usměje a projde. Hledím za hnědou odrbanou bundou a pomyslím si, že byl docela hezký. Vzpamatuj se! Okřiknu se v duchu a po chvíli ho následuju dovnitř.
Zdejší domov pro seniory je prostorný a vůbec na krásném místě. Přímo naproti několika budovám je obrovský rybník, u jehož břehu se tyčí věž zámku. V poslední době prochází velkou renovací a není pro veřejnost plně přístupný. Uvnitř hlavní budovy to vypadá příjemně.
Zastavím jednu z pečovatelek. „Dobrý den, já jsem k vám nedávno volala kvůli paní Krásné.“
„No jistě,“ usmála se. „Já vás za ní dovedu. Už o vás ví.“
Vede mě do patra a pak dlouhou chodbou plnou dveří do jednotlivých pokojů. Už jen pár kroků, pomyslím si. Napadá mě, jak se asi bude tvářit, až to uvidí. Pravděpodobně jí přinesou nějaké vzpomínky. A možná to je omyl.
„Tady to je,“ zastavíme před dveřmi s číslem dvacet dva. Pečovatelka mě nechává samotnou. Sevřu tašku ještě křečovitěji. Přes silnou látku nahmatám rohy krabičky a zavřu oči, abych se nadechla a mohla vzít za kliku.

Můj nový byt je přesně takový, jaký jsem si představovala. V přestavěných půdních prostorách krásně vyniknou nově natřené a patinované rámy. Bylo štěstí, že se uvolnil, když jsem zrovna potřebovala. Po týdenní práci sedím na zemi a pyšně se dívám na byt jako celek. Vážně se mi povedlo ho tak rychle uklidit a vybavit? Pravda nábytku moc není, ale podstatě mi to tak vyhovuje, vždy jsem měla ráda jednoduchost.
Pomyslím si, jaké tu budou hezké vánoce s pár světel a malých přírodních dekorací. Už zbývá pouhý měsíc. Snad poprvé se doopravdy těším na svátky. Nikdo nebude nervní. Udělám si vše podle sebe a pak vyrazím po návštěvách, nejdřív rodiče, pak přátelé.
Ze snění mě vytrhne zvonek, vyskočím na nohy a jdu otevřít. Podsaditý menší správce domu mi připomíná starou vykládanou skříň, kterou jsem si u nich ve sklepě schovala. Vlastně ani nevím proč, stejně už se mi nikam nevejde. Jdu se na ní i tak znovu podívat. A je prostě nádherná. Z dob první republiky. V hlavě přemýšlím, jak hnout s nábytkem, abych jí někam vecpala. Když jí otevřu, znovu obdivuji řadu menších zásuvek s kovanými úchyty. Je rozhodnuto.
O pár dní později už mi stojí v ložnici a já do ní ukládám pár šperků a jiné drobnosti. A pak na to narazím. Úplně vzadu v jedné zásuvce, přepažené překližkou. Vypadla úplně náhodou. Vytahuji dřevěné cosi opatrně. Padne do zásuvky jako ulité a jde to ztěžka, nerada bych sedřela lak.
V rukou třímám starou dřevěnou vyřezávanou truhličku. Lesklý nátěr patrně ztmavl a ornamenty jsou nyní sotva vidět. Dech se mi ovšem zastaví, až po otevření víka. Uvnitř zabalené do hedvábného papíru nacházím tři naprosto nádherné foukané ozdoby obalené v třpytivém prášku. Jedna je malý ptáček, druhá hvězda a třetí koule. Chvíli si je fascinované prohlížím. Nikdy jsem takové neviděla. Chystám se je zabalit, když si všimnu zažloutlé obálky vespod. Vytáhnu jí.

Mojí Elišce.

Pročítám krátký, ale dojemný, dopis.

Ačkoliv tyto Vánoční svátky nejsou nejšťastnější, přál bych si, abys je prožít mohla v klidu a míru. Nechť Ti tyto ozdoby připomínají naše společné chvíle plné lásky. Vždy jsi ve mně probouzela inspiraci, proto jsem tyto ozdoby pojmenoval po Tobě. Vyrobil jsem pouze tyto a jsou Tvé, stejně jako mé srdce. Vždy na Tě budu myslet i v nejtemnějších chvílích mého života.
Ladislav
Datum dvacátého druhého prosince 1942.

Aniž bych si toho všimla, po tvářích mi stéká slza. Ačkoliv nevím žádné podrobnosti, cítím jakýsi smutek protnutý dopisem.

A tak jsem tady. V mém bytě v té době bydlela Eliška Krásná se svými rodiči. Dohledat, zda tato paní ještě žije a kde, dalo opravdu hodně práce. A stejně nevím jistě, že jsem se nespletla.
Vezmu za kliku a pomalu nakouknu dovnitř. Stará paní sedí u okna. Bílé dlouhé vlasy má na temeni sepnuté sponou, ve tváři několik hlubokých vrásek. Je drobná, oblečená v šedých šatech s šátkem přes ramena, na nohou papuče.
„Dobrý den,“ pozdravím. Pomalu otočí hlavu. Hledí na mě oříškovýma očima a lehkým úsměvem na rtech.
„Dobré odpoledne,“ odpoví jemným hlasem. „Vy budete ta slečna, co se mnou nutně potřebuje mluvit, viďte?“ Přikývnu. „No tak to se posaďte.“ Ukáže na křesílko naproti ní.
„Možná tu nejsem správně,“ namítnu, ale ona zavrtí hlavou.
„To si nemyslím.“
„Něco jsem vám přinesla,“ začnu, když se posadím. Upírá na mě své laskavé oči a najednou vím, že je to ona. Vytáhnu truhličku, kterou jsem za restaurátorské pomoci mého bratra vyleštila. Paní si položí dlaň na dekolt a nevěřícně zamrká. Oči se nepatrně zalesknou. „Myslím, že je vaše.“
„Nikdy bych si nepomyslela, že to ještě někdy uvidím,“ zašeptá jaksi zlomeně a natáhne ruce. Opatrně truhličku předám a sleduji, s jakou nesmírnou lásku jí hladí, když se po tváři skutálí první slza a za ní druhá. „Kde jste to našla?“
A tak jí vyprávím celý příběh s bytem, skříní a nakonec s komplikovaným hledáním.
„Ten rok jsme se vzali,“ doplňuje příběh paní Eliška. „Ladislav byl sklář a dělal nádherné věci. Bylo nám tehdy osmnáct. Ale no víte, válka,“ zadrhla se a povzdychla si. „Narukoval těsně před Vánoci. Strávila jsem svátky u rodičů a tohle jsem našla pod stromem.“ Odmlčela se, jako by se vracela zpátky v čase, oči upírala do prázdna. „My se pak museli odstěhovat z města. Atmosféra byla opravdu strašná. Nebylo už komu věřit. Věci jsme nechali na místě. V tu noc už jsem se nestačila pro ozdoby vrátit.“ Najednou se na mě podívá a usmívá se. „Láďa by se vám líbil.“
Dveře se otevřou.
„Nesu ti stromeček, teto,“ dovnitř nejdřív vejde malá jedlička a pak i tvář černovlasého muže, kterého poznávám.
„Danieli tohle je slečna Jana,“ ukáže na mě.
„My už se vlastně skoro známe,“ směje se Daniel.
„Skoro,“ pobaveně k němu vzhlédnu.