Mít tak strážného anděla

 

Nebe bylo minutu od minuty temnější. Blížila se půlnoc a Litus nikde. Když uslyšel za oknem šumot, otočil se.

„No konečně. Kde ses válel?“ utrhl se na společníka.

   „Ale. Sluníčko se zlobí? Na Gutrixovo ulici otevřeli novej bar. Snad chápeš, že jsem se tam prostě musel mrknout. A uhni, rád bych prošel“

     Denní anděl strážný Radas podrážděně udělal krok vpřed, aby jeho noční obdoba, Litus, mohla vstoupit.

Radas si Lituse znechuceně prohlédl. Roztrhané džíny, černé triko s potiskem jakési nebeské metalové kapely a džínová vesta. Kolem pravého zápěstí měl kožený náramek s ostny.  Černé vlasy rozcuchané, v pravém obočí piercing a zelenomodré oči orámované tužkou. Tvář mu zdobilo třídenní trniště.

Tohle má být noční anděl strážný patnáctiletý holky? Pomyslel si znechuceně Radas. On sám, oblečený v bílých džínách a v bílé košili byl Litusův přesný opak. Blond vlasy po ramena, oči šedé jako bouřková obloha a tvář měl vždy hladce oholenou.

     „Ty máš takový štěstí, že nás nevidí a neslyší“ zavrtěl Radas nad Litusem hlavou a ukázal bradou na spící dívku.

    „Hele, Sluníčko, učení nech na jindy, jo? A padej, teď mám službu já“ odsekl mu Litus.

     „Tak čau zítra“ rozloučil se Radas a stoupl si na venkovní parapet, připraven k odletu.

  „Jo a ještě, Litusi?“

„Co je?“

   „Neříkej mi ‚Sluníčko,‘ víš, že to nesnáším“ požádal ho.

    „Seš denní strážnej anděl, tak jak bych ti měl řikat? Světlo?“

   „Litusi“ zavrčel Radas. Už mohl být dávno doma.

 „Už vím! Žárovka!“ v očích nočního strážného anděla to zajiskřilo náhlým zábleskem geniality. Radas si povzdechl, rozepjal křídla a konečně si to zamířil domů.

 

„Litusi! Litusi, vstávej!“ třásl s ním bez lítosti následující ráno Radas.

    „Hm?“ otevřel líně jedno černě orámované oko.

„Co to má znamenat?“ běsnil Radas stojící u postele.

  „O nic… jsem se nepokusil“ zvedl Litus provinile dlaň z dívčina ňadra a nadzvedl se v posteli na lokti.

     „Jo? Tak co děláš u ní v posteli?“ nadzvedl denní anděl obočí.

         „Byla mi zima“ vykouzlil Litus úsměv neviňátka.

    „Andělům není zima“ založil si Radas ruce na prsou.

    „Jak není zima? Máš to ňák vědecky podložený? Nemáš. A krom toho, třeba jsem výjimka“ snažil se si Litus narovnat pomuchlané oblečení.

   „Sluníčko?“ zvedl Litus oči k Radasovi.

     „Co je?“ zaskřípal Radas zuby.

„Myslíš, že spí na ostro?“

  „Cože? Kdo?“ vytřeštil Radas oči.

     „No kdo asi. Ona“ usmál se Litus  na stále spící dívku.

       „Nevím a ani mě to nezajímá“

  „Nezajímá? Počkej, ty ji neočumuješ, když se převlíká, nebo když se sprchuje?“ zahrál Litus údiv.

   „Sám víš moc dobře, že bych to zkusil jednou, a Gabriel by mě z pozice strážnýho anděla vyrazil. A mně tahle práce vyhovuje“ úšklíbl se Radas.

   „Prosím tě, na Gábiho se vykašli. Dyť je to kus“ zašilhal po dívce.

       „Ale je to člověk“ namítl Radas.

„A co? Náhodou, vztah člověka s andělem je teď in. Viděl jsem v lidským knihkupectví ňákou knížku, holka se tam očividně zamiluje do anděla a on je tam popisovanej jako tajemnej a sexy. No nepřijde ti, že to na mě perfektně sedne?“ prohrábl si Litus samolibě vlasy.

   „Vypadni“ doporučil mu se smíchem Radas.

    „Co? Už teď?“ protáhl Litus pusu. Radas přikývl. Litus přistoupil k oknu.

„Tak jo. Zase večer, miláčku“ rozloučil se.

„Miláčku? To bylo na mě?“ zeptal se Radas znechuceně.

„Ne. Přece na ní“ zavrčel Litus tónem jak-tě-to-mohlo-napadnout, přispěchal ještě rychle k dívce a políbil ji na rty. Radas na něj zděšeně zíral.

   „Jestli se to Gabriel dozví –“ chtěl začít přednášku ale Litus ho přerušil.

„Měj se, Sluníčko!“ vyskočil z okna a roztáhl křídla.

 

Radas se otočil zády k oknu. Pozoroval, jak dívka šmátrá po nočním stolku, aby nahmatala mobil s nastaveným budíkem. Když si přetáhla přes hlavu noční košili, odvrátil oči. Jedno oko mu cuklo směrem k jejímu na okamžik obnaženému tělu.

Ach jo, pomyslel si a otočil se čelem k oknu. Na okamžik se mu zdálo, že slyšel Litusovo škodolibý smích. Ale venku zas jen zpívali ptáci.