Green Star - Nejcennější dar

9.

Na Toriiny narozeniny uspořádali tu samou oslavu, co měla Tiffany. Oheň, jídlo, pití, společnost přátel a první vyjížďka na Chilli, kterou si troufla udělat – jela s ní Tiff na Meggie, Tom na své strakaté Jean, malá Anabell na Choco a samozřejmě Joe se svým Happym.
Bylo to, jako by klisna patřila jí. Teď dala Tori svou důvěru a své srdce té žluté, droboučké kobylce a ona to přijala se samozřejmostí, jakou by od ní kdysi nikdo nečekal. Byl to krásný zážitek,
sedět zase na zvířeti, které s ní bylo propojené. Byly jako jedno tělo, když cválaly po jedné z těch horských luk, nikým nepředehnané – Chilli to natáhla tak, že nechala za sebou i Jean, která byla proslulá svou rychlostí, dobře o dvě délky v cíli, jímž byl začátek lesní cesty.
Tori cítila, jak je kobylka šťastná a nemohla jinak, než cítit to samé. Tady a teď byly volné, daleko od všech starostí.

Po návratu se jí chystali všichni popřát, ale ona ani dárky nečekala.
Ten největší jí přece už dali – přijali ji mezi sebe a ona měla konečně rodinu...
Přesto na ni čekaly dva, nebo možná i tři, dary, které jí měly pozměnit život..

„Tori, chtěl bych ti jménem celé své rodiny říct, jak moc jsme rádi, že tě tu máme.
Vím, že bys měla za týden odejít a možná i navždycky. Mluvit ti do toho nemohu, protože je na tobě, co se rozhodneš udělat. Ale ať to bude jakkoliv, tady budeš už vždycky vítaná a náš domov teď může být i tvým domovem...
Přišla jsi sem jako zoufalá dívka bez cíle a naděje a věřím, že sama víš, jak obrovské pokroky jsi tu udělala. Nejen při trénincích s mou úžasnou dcerou, ale především při práci s naší Chilli.
Myslím, že čekala na tvůj příchod a jsem si jist, že nebýt tebe, nepodařilo by se jí takhle se změnit. Byla to nevypočitatelná potvora, teď je to klisna, na které můžeš jezdit i bez té ohlávky a která po tobě nikdy nekopne s cílem tě zabít.
Víš, děvče, já jsem přesvědčen o tom, že některé věci jsou dané. A tohle je jedna z nich.
Tahle kobylka ti patřila ještě dříve, než jsi se tu objevila a dnes nastal čas, abych ti řekl, že je už
i oficiálně tvá. Ranní poštou přišly vyřízené papíry a tady jsou, abys to viděla černé na bílém.
Doufám, že spolu zažijete ještě tisíce krásných vyjížděk a že vaše práce bude pořád tak úspěšná. Všechno nejlepší, princezno naše!“

Tak mluvil starý rančer Harry a předal oslavenkyni obálku, v níž byl Chilliin průkaz původu, znovu vystavený. V kolonce majitel se skvělo její jméno. Ale Harry měl pravdu, ona byla její už dlouho.
A stejně tak Toriino srdce, byť poutané k bývalé kobylce, patřilo už dávno té trochu zvláštní a občas dost nerudné, ale pořád výborné koňské slečně.

Beze slov se vrhla rančerovi kolem krku a zašeptala své díky přímo jemu do ucha.
Pak obejmula i ostatní, svou milovanou rodinu z ranče Green Star. Všichni jí přáli a ona cítila,
jak moc pro ni znamenají.
Harry ve svém ošoupaném klobouku, se stále příjemnou tváří, vážný Tom se smyslem pro humor
i zodpovědnost, nezkrotná zrzavá Tiffany s živelným úsměvem na tváři, malá plachá Anabell
s andělským vzezřením a samozřejmě Joe, její milovaný přítel, který se na ni díval jako na nejcennější poklad na zemi.

„Tak se drž, kočko. Vím, že jednoho dne dokážeš zahodit okovy... A pak nacpi svýmu otci jednu
z těch lodiček od chanela do … Ehm... Někam. Můžeš ho u toho pozdravovat. Mám tě ráda, Tori.“ Řekla jí Tiffany. Darovala jí jeden ze svých klobouků, což byla velká čest.

Ten druhý osudový dárek, byť už o něm věděla, měl samozřejmě Joe.
Vyndal z kapsy malou krabičku a Tori už měla v očích slzy, jednak štěstí, jednak zoufalství.
„Tori...“ Začal, chytil ji za ruku a pak si i klekl.
„Neplač – třeba mám v té krabičce náušnice.“ Poškádlil ji.
Otřela si oči, smála se a stejně slzela.
„Než jsem poznal tebe, nevěděl jsem, co je doopravdy láska. Teď už to vím. A chci, abys, i pokud odejdeš a už se nevrátíš sem k nám, nosila tenhle prstýnek. Abys vždycky věděla, že moje srdce náleží tobě. A chtěl bych, abys věděla, že je jedna věc, kterou si zasloužíš v životě mít, a to je štěstí. Jestli bys byla šťastná tady, tak víš, že místo mezi námi máš. A budeš mít.“
Vzal do dlaně tu drobnou, chvějící se ruku, aby jí natáhl stříbrný prstýnek s malým akvamarínem, dokonale imitujícím její oči.
Zvedl se ze země právě včas, aby ji chytil do náruče, tak šťastnou – viděl jí to v očích, které zářily jako dvě hvězdy, měkce a zároveň nějak strašně noblesně, asi to ještě nikdy neviděl. Zatočil se s ní dokola a ona se smála a objímala ho, a potom mu říkala, jak moc ho miluje, a pak to zase říkal on jí a vyměňovali si polibky tak dlouho, že Tiffany zatím stačila uvařit a naservírovat kávu, donést dort a nainstalovat ho na stůl místo černé kočky, co tam spala dosud.
Teprve potom s něžnostmi na chvíli přestali, i když se pořád drželi za ruce, a přemístili se taky ke stolu. Byla to jedna z chvil, kdy byla Tori odhodlaná nikam neodjet – jenže ta odvaha ji vždycky potom zase opustila.
Teď ale, kdyby se někdo díval, neřekl by, že tito mladí lidé řeší nějaké trápení. Vypadali tak spokojeně a bezstarostně, ona si pořád prohlížela svou ruku s prstýnkem...

Kdyby tak ten den mohl trvat věčně. To ale netrval...

Zbývalo pět dní do odjezdu a Tori, ač se za to nesnášela, tak tatínkova poslušná holčička, nebo spíš poddaná, si balila věci. Byla unavená, smutná a stále jí bylo zle, nervy našponované a při sebemenším podnětu propadala lítosti. Dalo se to celkem čekat, s tím, co měla teď za vyhlídky...
Bez většího ladu a skladu házela do kufru nějaká trička a sukně, hygienické pomůcky, spodní prádlo, knihy, fotky, všechno možné, co by mohla potřebovat, nebo nad čím brečet, včetně Joeho košile, kterou jí věnoval... Balila a myšlenky se jí toulaly všude možně.
Najednou se zarazila. Prohrabala tašku. Chvíli do ní zírala a rovnala si to v hlavě – jak dlouho už se jí tu válí těch několik neporušených balíčků vložek? Počítala s tím, že je všechno od nervů...
Tohle, únava, to, že jí je pořád trochu špatně, lítostivé stavy... Mohlo to tak být, byla pořád ve stresu. Ale taky nemuselo.
Co když to bylo celé jinak...? Co když to prostě mělo jiné vysvětlení, které ji taky mohlo už dávno napadnout, kdyby si víc všímala...?
A mohlo se to stát? No, ovšem, že mohlo. Na sto procent si zase asi pozor nedávali...
Jako robot na sebe navlékla kabát (najednou se jí zdálo, že ho nemůže dopnout), popadla kabelku, vyšla z domu... Lékárna byla nedaleko... Dala si pozor, aby ji nikdo neviděl, vědoma si průseru, který by mohl doma nastat, ačkoliv si pár okamžiků představovala, že kdyby otce trefil šlak, nebylo by to zas až tak zlé... Ale napomenula se.
Jestli je... Co bude dělat? Rodiče ji minimálně vydědí... A co Joe? Dal jí prsten, ale dítě?
To je přece o mnoho větší závazek, a takhle brzy... Možná se bude zlobit na ni...
Tohle se jí honilo hlavou, když spěchala zpátky domů. O pár minut později už dvě čárky na testu mluvily naprosto jasně.
Namísto nadšení jí problesklo něco jako „a je to v pytli“ a roztřeseně rychle zvažovala, co teď. Nakonec ve stáji vzala hodnou puntíkatou Ritu, ustrojila ji v rekordním čase a prchla na ranč.
Byl tam někdo, komu to může říct – Tiffany. A svého milého tam nepotká, byl pryč, na nějakém kurzu. Což bylo v tuto chvíli jen dobře, bála se jeho reakce.

„Co se zas děje, že se tak řítíš probůh?“ Byla první reakce její kamarádky, když doslova vpadla do stáje.
„Tiffany, nevím, co mám dělat!“ Vyhrkla.
„Co se stalo? Co je? Celá se klepeš... Prosím tě, dej mi tu kobylu, obstarám ji, jdi domů, do mého pokoje, hned přijdu a povíš mi to. Dobře? Nefňukej, určitě nejde o život.“

No, tak o ten právě jde, v duchu si říkala Tori, když šla do domu. Sedla si v Tiffině pokoji do velkého proutěného křesla, ale třást se nepřestala.
Zrzka se objevila za pár chvil s čajem a sušenkami, pečlivě zavřela dveře a sedla si naproti ní na židli. Vyzvala ji jemně: „Tak povídej.“

„No, víš...“ Začala nervózně. Co jí má říct, prostě to vybalit? „Já... Já nevím, co teď...“
„To jsem poznala.“
„Víš jak mi poslední dobou bývá špatně... A taky jsem pořád taková depkoidní a unavená...
Myslela jsem, že je to od nervů, ale...“
„Tori, já se z tebe zblázním, než to vyklopíš. Ale už asi tuším. Tak dělej, řekni to.“
„Čekám dítě.“ A bylo to venku.

„A jsi z toho pěkně vykulená, že?“ Usmála se Tiffany a vzala kamarádku za ruku. „Gratuluju,
což nemyslím nijak ironicky, děťátko je vždycky dar. Kdy jsi to zjistila, asi dneska, viď?
Tušíš, jak dlouho?“
„Asi tři měsíce... Tiff, já se hrozně bojím, že se Joe bude zlobit... A nevím, co mám dělat, já přece nemůžu být máma, neumím se postarat ani o sebe. A táta mě zabije, respektive přinutí na potrat
a potom zabije. Prosím tě, pomoz mi nějak, řekni, co teď?“
„Teď se uklidni... Hezky to chvíli vydýchej, tak, a zamysli se, co chceš. Chceš si miminko nechat? Jestli ano a víš, že ho budeš milovat, tak žádný strach, budeš máma a budeš v pohodě, zvládly to
i mladší, než jsi ty. Uvidíš, o malý se postaráš a o sebe taky, budeš muset, půjde to. Teď se chvilku soustřeď na sebe a přemýšlej.“

Asi po dvaceti minutách Tori tiše řekla: „Nemohla bych se zbavit dítěte, nemohla bych žít s tím,
že jsem ho zabila, svoje dítě... Já... Vím o něm asi hodinu, ale cítím, že ono je teď tím, proč bych měla žít a něco se sebou udělat.“
„Tak vidíš, to je super. Teď volám bráchovi.“
Než jí to stihla vyděšená budoucí matka zakázat, vytočila na mobilu číslo svého bratra.

„Ano?“ Ozval se Joeho hluboký, melodický hlas.
„Nazdar otče.“ Řekla Tiffany a Tori se chytila za hlavu.
„Počkej, nevoláš tátovi, Tiff, tady je Joe...“
„Jo, já vím. Pozdrav platí.“

Ticho, ohromené ticho, v němž na druhé straně telefonu chlapec přemýšlel jako nikdy, se asi po deseti vteřinách změnilo v hlasitý výdech.

„Tiff, Tori...? Chci říct...? My...?“ Snažil se najít slova.
„Ano, milý bratře, zdá se, že jste si tu lásku trochu pojistili. Dám ti ji, je tu vedle mne.“
Zašklebila se Tiffany s trochou sarkasmu a vrazila mobil do ruky zkoprnělé Tori.
„Tor, jsi tam? My... My čekáme...? Čekáme miminko?“ Zněl tak, jakože se vzpamatovává.
„Joe, miláčku, já nevím, jak se to stalo, nechápu to, nevím, co teď dělat, naši mě zastřelí, nezvládnu to, bojím se, zlobíš se? Já...“ Drmolila dost nesrozumitelně.
„Lásko,“ Přerušil ji šetrně. „Tori, lásko, poslouchej mě, ano? Já jsem rád, opravdu, chtěl jsem
s tebou mít děti, je to dar a holt přišel teď, zvládneme to, ničeho se neboj, beruško...
Jsem rád, jsem opravdu moc rád, je to úžasný. Sbalím to tu a přijedu hned domů, nikam nechoď
a počkej tam, ano? A nenervuj se, jenom klid. Je ti dobře? Mám ti něco dovézt?“
„Joe... Přijeď brzo, teď tě moc potřebuju tady. Miluju tě.“
„Já tebe taky. Za dvě hodinky jsem tam. Opatruj se.“

Jel po úzké silničce tak rychle, jak to půjčené auto zvládlo. Ještě to úplně nepobral, nemohl uvěřit, dokud ji neuvidí a nepopadne do náručí, dokud nepoloží dlaň na její bříško, tam, kde teď prý spinká malý plod jejich lásky... Tak ona čeká jeho dítě...
Zaplavil ho příliv něžnosti. Sama byla ještě tak křehká a dětská, a teď bude maminkou...
Přišlápl plyn, chtěl už být doma a tisíckrát jí opakovat, jak moc miluje ji i jejich nenarozené dítě. Musí být tak vyplašená... Bála se přece budoucnosti i sama, teď už její život nepatří jen jí...
Bude muset chránit děcko, pečovat o něj a zajistit mu dobrý život...
Jestli zůstane v područí svých příšerných rodičů a oni ji náhodou nedonutí se miminka vzdát,
což by Joemu asi vyrvalo srdce z těla, jaký život tomu prckovi přichystají...
Vzdychl, doufal, že si tohle jeho dívka uvědomí a najde cestu...

Ona přemýšlela také. Seděla pořád u Tiffany v pokoji, ta ji přinesla svou oblíbenou zelenou deku, aby se přestala tak třást, a pak šla dodělat práci, nechala ji o samotě. Bylo mnoho věcí, které teď bude muset vyřešit. Byla již klidná, neboť fakta už jí mozek zpracoval.
Bylo tu tedy dítě, které čekala. Prostě tu už bylo, takže přemýšlet o něm jakkoliv jinak, než jako
o nejcennějším dárku k narozeninám, pokladu, jež nosí pod srdcem, nemohla.
Pokud se to dozví její rodiče, budou ji tlačit k tomu, aby si „to“ nechala vzít, možná ji i dovlečou na kliniku násilím, věděla. Jako by její dítě bylo jen nějaké „to“. Takže jim to nepoví, co ale dál?
Asi těžko utají těhotenství dlouho... A potom drobečka, to přece není věc, kterou by strčila pod postel, když jí do pokoje vleze matka, otec, chůva...?
Uvažovala racionálně a poprvé v životě si připadala jako dospělá. Bude matkou.
Musí být dospělá, na jejích krocích teď záleží štěstí někoho, kdo je na ní plně závislý. A na svém tátovi, samozřejmě, blesklo jí hlavou. Když odejde na školu tam, daleko od všeho, dítě ani tátu neuvidí. To není to, co pro něj chce, nebo snad ano? A Joe, zlomilo mu srdce to, že ztratí ji, pokud už teď miluje jejich potomka, co s ním asi udělá to, že ho neuvidí růst...?

„Tori, miláčku, kde tě mám?“ Volal už ze dveří domu, když odhazoval kabát a bral schody do patra po dvou, nakoukl k sobě a pak ji našel u sestry.
„Lásko moje,“ Vrhl se k ní a hned ji chytil do náručí, jako by se rozhodl ji nikdy nepustit, nikdy jí nikomu nedat... „Nemohl jsem se dočkat, až budu tady. Ta zpráva mě tak překvapila a potěšila zároveň... Jak staré je naše miminko, kdy se narodí? Jak ti je?“
„Už dobře, když jsi tady.“ Řekla a tiskla se k němu, protože on byl její jistota a o něj se mohla opřít. Táta jejího dítěte, ten, kdo byl připravený všechno sdílet a nést spolu s ní.
„Mělo by se narodit asi za půl roku. To nejtěžší období už překonalo – představ si, co muselo přežít, miláčku, všechny ty moje nervy... Bože, taky ty dvě oslavy – co když se mu něco stalo?!“
Vyplašila se.
„Neboj, bude v pořádku. Půjdeme k doktorovi spolu, jestli chceš...“
Položil jí ruku na břicho, tam, kde si miminko někde spokojeně plavalo, ještě moc maličké, než aby mohla cítit, jak se hýbe, ale už s jasnou podobou, už malý človíček...
„Pořád nemůžu uvěřit, Torinko...“ Měl v očích slzy radosti, když se skláněl k jejímu bříšku a šeptal dítěti, že jeho tatínek je tady, připravený milovat svého malého chlapečka, nebo svou maličkou holčičku, jako nikoho a nic na světě, že pro něj, pro ni, snese modré z nebe...
Tori, trochu zjihlá z jeho slov, pocítila zvláštní klid. Najednou bylo všechno jinak a její nejistota zmizela. Bude máma a udělá všechno proto, aby její dítě bylo šťastné. Dřív neměl její život vůbec žádný cíl, teď ho ale má a ona za ním půjde. Tečka.

Ze zprávy o očekáváném miminku měli na ranči radost všichni. Radost, že za několik měsíců přijde velké štěstí do jejich života... Ale trochu také obavu, jak, vzhledem k okolnostem – Tori už měla přece i sbaleno – to vlastně bude...
Samozřejmě i Joe sám se toho bál, ale nezačínal o tom mluvit. Nechtěl slyšet slova, která by ho zničila. A budoucí maminka Tori je zase nechtěla říct. Mluvili radši o miminku, jaké asi bude a co asi dělá. Byla brzy na vyšetření a to ukázalo, že je malé v pořádku.
Na ultrazvuku viděli poprvé podobu miminka, byli tím tak dojatí, ono pokojně leželo a pak zamávalo ručičkama, jako by je zdravilo...
Když pak odcházeli, ruku v ruce, byli něčím jiní. Teď jako by s definitivní platností byli rodiči.

„Celou noc jsem nespala a přemýšlela.“ Sdělila Tori u snídaně celé své druhé rodině, den po tom vyšetření. Doma v rezidenci ještě od poděšeného úprku nebyla – ale teď měla v plánu se tam stavit...
„Neodejdu na tu školu. Už nechci být to, co dosud a už svého otce nebudu dál poslouchat.
Možná zkomplikoval život mně, ale mému dítěti neublíží, to mu nikdy nedovolím. Vím, že jste mi nabídli azyl tady a i když je mi to hloupé – nemám zatím žádnou práci, ani hotovou školu, chtěla bych tu zůstat a patřit do vaší rodiny už navždycky. Už dávno nejsem Priceová, srdcem patřím sem.
Nepřinutí mě odejít, není síla, kterou by to mohli udělat, já jsem teď rozhodnutá konečně se postarat o svůj život sama. Už vím, co chci. Vychovávat naše dítě tady, s jeho tatínkem, kterého miluji, postarat se o jeho štěstí a najít si svoje místo sama, bez něčích příkazů. A otci to řeknu co nejdříve.“

Dívali se na ni a po tvářích se jim rozlil všem široký úsměv. Tak to dokázala... Konečně se rozhodla...

„Lásko, tak dlouho jsem doufal, že si tohle uvědomíš... Je to jako sen to slyšet. Děkuju... Jsi pro mne celý svět, ty a naše miminko, a já chci žít s vámi a pro vás, kdekoliv, ale jenom tak, už celý život. Chci si tě vzít a vidět každý den jen tebe spokojenou a malé vyrůstat. Udělám všechno, abys byla šťastná a abys nikdy nelitovala...“
„Jak bych mohla litovat... Chci být s tebou – to je jediné mé momentální přání.“ Usmála se.
„Tor, vezmeš si mne?“
Díval se na ni tak zvláštně, jako ještě nikdy ne... Cítila to nervózní očekávání... Nejen jeho, který nespouštěl oči z její tváře, ale i Harryho s otcovsky milým úsměvem, Toma, nenápadně držícího palce, Anabell zářící jako sluníčko a Tiffany, kousající si nehty. A byla si velice jistá tím, co chce odpovědět.
„Ano.“