Proč jsem šťastná, že žiji v této zemi a v této době

Kdybych se narodila ve starověké Spartě, byla bych jako dítě nejspíše svržena ze skály. V tomto agresivním státě nebylo pro slabé a tělesně nedokonalé místo. Z chlapců museli vyrůst vojáci a z dívek statné samice, schopné rodit vojáky.
Pokud bych žila ve středověku, bylo by mým údělem sedávat před kostelem v houfu ubožáků a vzbuzovat svým zmrzačením co největší soucit.
V době, kdy vrcholily hony na čarodějnice, by mi hrozilo reálné nebezpečí, že budu upálena. Postižení těla považovala inkvizice za ďáblovo znamení.
Proto jsem šťastná, že žiji v této zemi a v této době. V porovnání s hrůzami dávných časů jsou mé problémy naprosto malicherné.
Například cestování. Jelikož s berlemi nezvládnu nastoupit na eskalátory, nemohu v řadě stanic použít metro. Nedokážu vyšplhat bez cizí pomoci na vysoké schůdky vagónů. Jízda vlakem je pro mě zážitkem srovnatelným s výstupem na Mount Blanc.
Minulý týden se naše třída chystala na divadelní představení. Měla jsem ohromnou radost, protože divadlo miluji a na rozdíl od některých rozjívenců jsem se nehorázně těšila. Byla jsem však z této akce vyloučena, protože do sálu vedly příkré točité schody bez zábradlí. Soudružka učitelka ostře odmítla návrh několika spolužáků, kteří se nabídli, že mě snesou dolů na zádech. Klukům doporučila, aby si nechali své drzé poznámky a nad mým přáním shlédnout představením, vyjádřila nefalšovaný údiv. Potají mi ukáplo několik ublížených slziček, ale hned jsem si vzpomněla, jak bídný život bych vedla ve středověku. A každé další zdánlivé příkoří bylo hned snesitelnější. Třeba takováto maličkost. I když mám zvučný hlas, pěkný přednes a jedničku z jazyka českého, nebyla jsem vybrána na recitační soutěž naší školy, což mi soudružka učitelka zdůvodnila mou fyzickou nezpůsobilostí. Ano, jsem fyzicky nezpůsobilá k recitaci, ale nikdo mě za to naštěstí nesvrhne ze skály jako ve Spartě.
Včera přijel do našeho městečka cirkus. S kamarádkami jsem se vypravila na představení. Ženská, co trhala lístky mě ale odmítla vpustit. Prý kdyby se mi něco stalo, tak ji zavřou. Nechápala jsem, co mi v šapitó přesně hrozí a ječivě jsem se dožadovala vysvětlení. Babizna si zavolala na pomoc tetovaného svalovce, který celou situaci vyřešil krátce a chlapsky. Popadl mě do náruče a odnesl na sedadlo. A usmál se na mě tak krásně, až se mi rozbušilo srdce.
Během představení jsem si uvědomila, že za Rakousko-uherské monarchie by mě takový cirkus mohl beztrestně předvádět ve svém obludáriu za pět krejcarů.
Děti a vojsko platí polovic. Dnes se mi nic takového stát nemůže. Proto jsem šťastná, že žiji tady a teď.