Green Star - Žít svůj život

  10.

Vrátila se do rezidence a velice pečlivě sbalila svoje věci. Pak, protože si byla vědoma toho,
že její otec z jakéhosi důvodu některé koně vlastnil jejím jménem, tedy patřili jí, šla do stáje
a studovala jejich papíry. Našla jich devět, kteří byli „její“, na většině z nich nikdy ani neseděla
a možná ani nevěděla jistě, který z koní to je.
Ale byla tam jedna kobyla, o kterou rozhodně stála – zasloužilá matka Flay Reeta. Takže její papíry a cajky nenápadně ke svým věcem přibalila.
V noci, potají, tiše a nenápadně, přijel Joe se zapůjčeným vozem a přívěsem. Nejprve naložili kobylku, která byla zvyklá a jako by věděla, že je nesmí prozradit, dokonce i našlapovala tak tiše, že její kroky ani nebyly slyšet.
Potom začala Tori svá zavazadla – kila šperků, desítky, možná stovky, značkových hadříků, svou jezdeckou výbavu, knížky a osobní věci (těch měla málo, na nichž by záleželo), malé fotoalbum, kde krom fotek Golden Bar a svých z ranče, založila i jednu fotku sebe s bratry, celé její biologické rodiny pohromadě a jednu otce a matky, aby je jednou mohla dítěti alespoň ukázat, a spoustu značkových bot, prostě všechno, co mohla zabalit.
Bylo to dost riskantní, stěhovat tolik věcí, trvalo to déle, než by se jim líbilo, kdokoliv mohl najednou přijít a pak by jejich plán asi dostal povážlivé trhliny, ale jinou možnost nevymysleli.
Jen měli s sebou ještě Toma, který hlídal venku a samozřejmě Tiffany, střežící na chodbě v domě.
Měli už všechno naložené a Tori s Joem a posledními drobnými zavazadly právě vycházeli z jejího pokoje, když Tiffany dala signál, že se něco děje.
Byl to Tobias, její mladší bratr, koho asi hlukem vyrušili a vylezl z pokoje. A stanul přímo proti nim. Chvíli na ně ohromeně koukal, ale pak jen vzdychl.
„Věděl jsem, že odejdeš. Utíkáš tajně? Tohle je tvůj přítel, že?“
„Tobiasi, prosím, neprozraď nás... Prosím... Potřebuju si odvézt věci, sama odejdu jinak, ne takhle potají. Víš, co se stane, jestli tohle otec zjistí...“ Úzkostně prosila Tori svého bratříčka.
„Pojď se mnou do pokoje. Ale jen ty sama.“Vyzval ji.
Stále nevěděla, co má v úmyslu, ale kývla na svého milého a šla.
„Tori, bylo mi jasné, když odešel Vincent, že ty taky půjdeš. Vlastně se divím, že jsi to vydržela tak dlouho, víš, asi jsme se jako tví bratři moc nechovali, ani jeden z nás, ale vždycky jsme to věděli,
že máme taky sestru. Je mi líto, že jsem se já za tebe nepostavil víc, když tě fotr pořád týral a je mi líto, že jsme nebyli víc sourozenci. Už dlouhou dobu o tom přemýšlím.
Chci, abys odešla a byla někde spokojená – a když to má být tam v horách, s tvým přítelem,
tak dobře. Co je komu do toho, co je otci do toho, žij svůj život, sestřičko.
Tohle ti chci dát, protože to teď asi nebudeš mít jednoduché.“ Podal jí obálku, kterou mlčky otevřela.
„To jsou všechny tvoje úspory, to si přece nemůžu vzít, Toby...“
„Musíš. A neboj, já předvedu starý Flybottce pár otoček navíc a fotřík mi dá, co si řeknu. Obzvlášť teď. A ty peníze budeš potřebovat a na účtu nic moc nemáš, otec to přece vybral a zaplatil z toho školné na té škole, kam tě chtěl odsunout, na asi tři roky. A popravdě, tohle je tak asi to nejmenší,
co pro tebe můžu udělat.“
„Nevím, co říct, bráško... Taky jsem chtěla být vám bližší a mrzí mne, že tomu tak nebylo.
Ale třeba to půjde teď, vždyť to změnit můžeme... Strašně moc děkuju za tohle. Čekáme s Joem dítě a opravdu nám to pomůže. Možná zítra už spolu nebudeme mít možnost takhle mluvit – drž se tu
a nenech otce, aby tě taky zlomil. Ale to ty mu nedovolíš, že ne? Budu ti psát na mail a kdykoliv tě ráda uvidím.“
„Gratuluju ti k dítěti – z toho by fotra už mohla konečně ranit mrtvice.“ Usmál se mladý chlapec
a stiskl sestře ruku. „O mne si starosti nedělej, je mi fuk všechno, co on vypustí z huby, takže žádnej stres. Taky tě rád uvidím, i s přítelem a prckem.“

Vrátili se na chodbu, kde čekal netrpělivý Joe, Tori mu ještě svého bratra rychle představila,
aby si alespoň podali ruce, a pak i s Tíffany opustili dům. Venku nabrali Toma, naskákali do auta
a všechen Toriin majetek přestěhovali tam, kde chtěla dál žít.
Povídala jim cestou o neobvyklém rozhovoru s bratrem, který ji nesmírně dojal, potěšil a tak zvláštně rozlítostnil. Na druhý den měli v plánu zajít za jejími rodiči a definitivně uzavřít to,
co bylo. Tori z toho byla strašně nervózní a Tiffany je hrozně přemlouvala, aby mohla jít s nimi.
Stála o to tak moc, a vlastně – Theodor Price potřeboval rozhodně vynadat, tak jí to nakonec odsouhlasili – pod podmínkou, že všechny zbraně nechá doma, aby ji nemuseli chodit
se synovečkem nebo neteřinkou navštěvovat do vězení...

Bylo to ráno, na které Tori nikdy nezapomene. Kdyby se její život nezměnil, tak by další den odjížděla ze státu a z domova, který právě našla. Takhle to byl den, kdy řekne otci poprvé svůj názor a bude si za ním stát. Strach z toho měla dost, ale Joe přece šel s ní a bude za ní stát.
Taky Tiffany, která, když ji teď znala, nenáviděla jejího otce ještě mnohem víc.
Ti dva nedovolí, aby se stalo něco zlého. A pak, pohladila něžně své bříško, ode dne zjištění stavu jako by se už začalo nepatrně zvětšovat, to musí zvládnout pro něj, svého malého broučka... Dohodli se s Joem, že si nenechají říci pohlaví dítěte a počkají, až se narodí, ale ona stejně cítila,
s neomylným přesvědčením, že nosí syna. Pro něj to dokáže, musí.

„Jsi připravená?“ Chytil ji zezadu kolem pasu Joe a políbil na tvář.
„No, lepší to nebude – a už je čas. Miláčku... Mám strach.“
„Byl by div, kdybys neměla. Ale já budu s tebou. Už ti neublíží, skončilo to.“
Měla čistě bílou košili a tmavohnědé kalhoty, sváteční jezdecký oděv, k tomu klobouk, v kapse obrázek od Anabell – opravdu ho nosila u sebe. A srdce v krku a vedle sebe dva lidi, kterým na ní záleželo a byli připraveni ji bránit.
„Tiff, mám ti prohledat kapsy?“ Ušklíbl se Joe na sestru.
„Tss... Já že bych tě někdy neposlechla? Já, taková něžná, poslušná dívenka?“ Odvětila rádoby dotčeně.
„No, ty zrovna. Držko jedna.“ Přátelsky ji chytil kolem ramen. „Žádný fyzický útoky, jasný?“
„No jo pořád. Ale zasloužil by si.“
„To sice rozhodně, ale nechceme mít potom problém s právníky, že ne?“
Tiffany přikývla, že rozumí.

Tori stála u auta a držela se za břicho, protože jí bylo zle, tentokrát asi opravdu z nervů.
„Zbraně nemám, zato pytlíky na blinkání jo. Tak jedem, hrdličky!“
Popohnala je zrzka k odjezdu, a tak se za několik minut už auto šinulo po cestě dolů do údolí.

Toriin otec, jak ostatně předpokládala, už zjistil zmizení všech jejích věcí a hlavně cenné chovné kobyly, a zuřil tak, jak to uměl nejlíp.
Přišli do haly a řekli, že chtějí mluvit s panem a paní domu. Joe jednou rukou přidržoval roztřesenou Tori. Tiff se rozhlížela po přeluxusní vstupní hale, nikoliv s obdivem,
spíš s opovržením.

Když konečně směli do „zasedačky“, jak říkala tomu salonku Tori, vstoupili hrdě, s hlavou zdviženou, i když to bylo, jako lézt do vosího hnízda.
Napružení rodiče, když uviděli svou dceru s tím doprovodem, ztratili na chvíli slova.
Taková drzost, tihle chudáci z hor, jak se opovažují vstupovat do jejich sídla? A ta zatracená holka, ještě nepochopila, že zítra odjíždí, nebo co? I kdyby ji měli nacpat do letadla násilím,
nebo nadopovat rohypnolem, udělají to! Kvůli prestiži a hrdosti jejich rodu! Ona, takové malé nic, nebude ničit jejich pověst!

„Matko, otče...“ Oslovila je hlasem pevným, i když s podtónem obav. „Přišla jsem, abych vám řekla několik věcí. Už celé roky jsem musela snášet váš nátlak na to, abych byla něčím, čím nejsem.
Snad jsem nebyla dokonalá dcera, taková jsem se nenarodila a nikdy taková nebudu. Ale vy jste ke mně přistupovali jako k loutce, která nemá nárok na život. To je neomluvitelné a já teď už nechci
a nebudu takový stav snášet. Jsem dospělá a rozhodla jsem se odejít – nikoliv na školu, kterou jste mi vybrali vy, a to jen proto, abyste mi ublížili. Odcházím žít s mužem, kterého miluji a se kterým čekám dítě. Stanu se jeho paní a vzdám se příjmení, které mě jen tíží. Protože počítám s tím,
že dál už nejsem vaše dcera, řeknu vám to já první, než mě vydědíte – ne, nejsem. Už jsem našla rodinu, opravdovou. Nechci být vaše. Už nikdy.“

„Jak se opovažuješ...“ Zasyčela její matka. „Po všem, co ti tvůj otec dal! Měla jsi věci, které normální dívky jen toužebně chtějí! Koně, kterého sis nevážila a zavinila jeho prodej, protože ty jsi zkrátka odmítala pořádně trénovat! Jméno, které znamená prestiž! Ty jedna malá, nevděčná mrcho, ty si myslíš, že budeš jinde šťastnější, s nějakým rádoby kovbojem...“ Opovržlivě přejela Joea pohledem. „Místo aby sis vážila rodiny, jak je tvou povinností!“

„Ovšem, žes měla být dokonalá! Nectíš povinnosti! Co si myslíš, Viktorie, že jsi?! Dcera, jakou bych vyměnil za balíček sušenek k čaji! Největší zklamání v tomhle domě! Nemožná, ničeho si nevážící, ufňukaná a slabá! Za všechno si můžeš jen ty sama, rozumíš? Byli jsme připraveni tě milovat, ale lásku si, náno hloupá, musíš zasloužit – a čím sis ji zasloužila ty? Ve škole nemožná,
se špičkovým koněm by ses flákala, místo abys na sobě pracovala jako každá správná dcera z lepší rodiny, akorát brečet ti šlo vždycky dobře! Teď mi tu říkáš, že snad opovrhuješ nejlepší školou?!
To se tedy pleteš, když si myslíš, že odsud odejdeš! Zítra tam odjedeš a hotovo! A co se týká toho... Toho bastarda, necháš si ho vzít i kdybych to měl udělat já sám!
A vy,“ Vztekle se její otec podíval na Joea a Tiffany. „Vy se vraťte do té své chatrče v horách
a nechte mou dceru napokoji, nebo něco uvidíte!A okamžitě vraťte věci, které jste tu ukradli,
nebo vás udám na policii! A tu kobylu, co za drzost to vůbec máte, jak se opovažujete tady krást?!!“

„Vzala jsem si, co je mé. Reetiny papíry, které mám u sebe já, jsou na moje jméno, takže já jsem majitel a já rozhodnu, kde klisna bude. A můžu si odvézt i zbytek svých koní a ty, ty s tím otče neuděláš vůbec nic, stejně jako s tím, že jsem odstěhovala svoje věci tam, kde budu teď žít. Vyhrožování ti jde výborně, ale já se tě už nebojím, rozumíš? Vezměte si moje jméno, já ho nechci. Ať si jsem pro vás zklamání, mě už to netrápí, vy beztak neumíte nikoho milovat. Ty otče máš rád jen sebe a prachy, a ty, matko, jsi studená jako led. Prodali jste mi koně, kterého jsem milovala, káče, co ji jenom zničí, protože jsem nevítězila v podplacených závodech, lámali jste mou vůli
a moje sebevědomí, ale můj život mi nevezmete. Já vám to nedovolím. Vážím si rodiny, ale takové, která se ke mně chová jako k někomu důležitému. Vy nejste moje rodina. Je mi vás líto.“

„Pane,“ Promluvil teď Joe chladně. „Já si vyprošuju tyhle vaše urážky. Jak se vůbec opovažujete takhle mluvit s Tori a tak se vyjadřovat o našem dítěti?“

„Ty nestrkej nos do našich věcí. Viktorie je moje dcera, budu s ní mluvit, jak chci já!“ Vztekle se ohradil Price.

„Vaše dcera, možná. Zplodit dítě vážně není umění. Vám se narodila, to si člověk nevybere.
Mluvíte o ní jako o svém majetku, jenže tohle není panenka, je to dospělá, svéprávná žena.
A bude mou ženou, ze své svobodné vůle. A o mé ženě vy takto mluvit nebudete.
Nikdy jí už neublížíte, je vám to jasné, nikdy! Nedovolím vám přiblížit se k ní a našemu dítěti, pokud ona sama nebude chtít, na naše pozemky zase vy nemůžete lézt a věřte mi, že náš domov nám už nikdy nevezmete.
A vy, dámo,“ Otočil se Joe na Toriinu matku. „Jak se může matka takhle chovat k vlastní dceři? Necítíte nic k dítěti, které jste nosila devět měsíců, jemuž jste měla být celým světem? Pak jste jen matka, ale nikdy ne maminka. Měla byste se stydět za to, jak jste se oba chovali.“

„Co si to dovoluješ?!“
„Viktorie! Odejdeš a uvidíš, co s tebou udělám!“

„Jen vyhrožuješ. Už si nemáme co říct.“

„Já ještě mám.“ Konečně se dostala ke slovu Tiffany. „Za to, co si dovolujete k Tori, byste si zasloužil nakopat. Pochybuju, že se někdy někomu povede vysvětlit vašemu mozečku, zřejmě zaostalém někde na úrovni žížaly, že se otec k dceři takto nechová – nebo matka, vážená paní Priceová. Ublížili jste jí tak, že bych vás za to nejradši zabila. Jste tak mizerně sobečtí a zahledění sami do sebe, že to snad není ani možný. Nikdy jste si nezasloužili dceru, jako je ona, v tom
se shodneme – akorát, že to vy jste ta špína, co nesahá Tori ani po kotníky, s tou vaší povrchní nafrněností a snobstvím. Doufám, že za to všechno jednou budete potrestaní. I za mou matku.“

Nějak došla slova, slavným manželům Priceovým – opakovali stále ty samé urážky a obvinění, které už byly pouhými slovy – neubližovaly.
Tori teď viděla jen dva chudáky, co nikdy nepochopí. Své sbohem jim řekla, tím splnila, co chtěla. Ruku v ruce s Joem vyšla z rezidence, i když za nimi její rodiče křičeli výhružky. Prchlivá Tiffany se držela, byl čas už jen na to, odejít a zavřít za sebou bránu jednou provždy.

„Tak jak?“ Uvítal je s obavou starý rančer, když se vrátili.
„Vyřízeno. Chovali se jako kreténi, ale Tori to zvládla na jedničku.“ Odvětil Joe.
„Výborně. Tak vítej doma, holčičko.“ Stiskl ruku své nové dceři.
Tori se nadechla čerstvého horského vzduchu, a bylo to, jako by se nadechla poprvé v životě. Usmála se na ně všechny, ale otočila se pak k Joemu, s očima zářícíma...

Poodešli k ohradě, kde spolu pak stáli a pozorovali koně. Možná se něčeho lekli, možná se jim prostě jen chtělo, ale v jednu chvíli se celé stádečko rozcválalo pastvinou za kopeček, ozářený zapadajícím sluncem. Jen jedna malá a dřív trochu ošklivá palomino kobylka se ještě otočila,
než pohodila hlavou a zmizela za obzorem.

„Teď jsi i ty volná.“ Zašeptal Joe své dívce.