Green Star - Život na ranči Golden Star

12. 

(O několik let později.)

„Mamííí!“ Vřítil se rozcuchaný, rozesmátý chlapec do haly jejich domova. „Podívej, co jsem našel u jezera!!“
Natáhl dětskou ručku, aby jí ukázal obrovskou žížalu, kterou chytil, v ohromných modrých očích měl nadšení, v úsměvu od ucha k uchu mu chyběl zoubek (ale už tam rostl nový)...
Bylo mu osm a nejradši ze všeho podnikal s mladší sestřičkou výpravy po okolí, kde sbírali všechno, co se jim zdálo být zajímavé, a k Toriině nelibosti to nosili do kuchyně, nebo ještě hůř do svého pokojíčku. Nedávno tam takhle objevila údajně „ochočenou“ malou veverku...

„Nathanee, vrať mi ji! Mami, ať mi ji vrátí, to je MOJE žížala!“ Přiběhla za okamžik i holčička, pokusila se bratrovi vytrhnout kroutící se zvířátko, které se jim vysmeklo a spadlo na podlahu...
„No tak! Nathane, moc hezkej exemplář, ale prosím, nemohla by zůstat někde mimo dům?
A ty neplač, beruško, najdeš si jinou – žijí tam i ještě větší, než je tahle.“

Rovnala své děti. Byla na ně pyšná. Nathan byl odjakživa rozumný kluk s obrovskou zálibou
v přírodě. Jeho sestřička, o dva roky mladší, byla jiná – taková malá divoška, říkali o ní. Byla jako vítr, hned tady, hned zas tam. Dostala irské jméno – protože ze všech lidí se nejvíc podobala nikoliv mamince, tátovi, nebo prarodičům, ale tetě Tiffany. Stejně jako ona každého okouzlila záplavou rusých vlásků, jen ty oči neměla čistě zelené, ale spíš do modrozelena, byly jako barva jejich jezera z dálky...
Třetí dítě chovala Tori na ruce a pohupovala, aby neplakalo. Holčičce bylo půl roku, dítě jako
z reklamy, oči modré, jako její maminka, vlasy blond – možná časem ztmavnou, jako ty její.
Ona jí je rozhodně odbarvovat nebude, vzpomněla si na svou vlastní matku...

Nedávno jí psala, její matka. Chtěla se sejít. Tori nakonec souhlasila, už jen ze zvědavosti, co jí chce ta, která ji kdysi už jako malou v podstatě odepsala.
Byla teď, ve svých skoro třiceti, k nepoznání jiná, než to vyplašené telátko, jakým bývala.
Stala se sebevědomou ženou, spokojenou se sebou a se životem, hrdou na tři krásné děti a žijící ve spokojené manželství s někým, koho pořád téměř bez výhrad milovala.
Naložila tehdy malou Beatte do kočáru, přinutila výchovně Saoirse umýt si obličej, pokrytý vrstvou čokolády (kdo ví, jak se tentokrát dostala do spíže na její tajné zásoby) a Nathana nechat doma zelenou ještěrku, kterou chtěl prý ukázat babičce, a vydala se s nimi do města.
Sraz s matkou měla v kavárně. Děti zlobily, protože byly nervózní – nikdy neviděly tuhle babičku

a samozřejmě ani dědu z máminy strany. Jediný dědeček, kterého znaly a milovaly, byl děda Harry na ranči Green Star.

Měla co dělat, aby je v kavárně srovnala a to i poté, co jim koupila dort a mléčný koktejl (a doufala, že aspoň na chvíli zmlknou).
Její matka se objevila přesně v domluvený čas.

Vypadala... Jinak.
Tori si ji pamatovala jako úzkostně upravenou dámičku bez chyby, dokonale reprezentující svého manžela... Teď přišla starší žena, oblečena elegantně, ale střízlivě, ne nějak zanedbaná, ale rozhodně ne bezchybně upravená. Posadila se k nim, pozdravila děti a svou dceru, chvíli strpěla předvádění vnoučat, než je Tori zpacifikovala a až na nejmladší odeslala do koutku pro děti, a pak se pozorně zadívala do tváře té, kterou kdysi ztratila. Svou vinou.
Viktorie nebyla tím, čím měla být. Byla ale šťastná a spokojená, vyrovnaná, silná...

A to z ní sálalo.
Možná by ji matka na ulici ani nepoznala.

„Viktorie... Chtěla jsem se s tebou sejít, abych se ti omluvila za to, jak mizernou mámou jsem ti byla. Nevím, zda mi to můžeš vůbec někdy odpustit, přála bych si, aby ano, ale pochopím, když ne. Pokud můžeš poslouchat, co ti chci říct...“
Tori přikývla. Poslouchala.
Theodor Price si Colette Brownovou vyhlédl, když jí bylo jen šestnáct let a do roka si vymohl sňatek – s vlivem jeho otce nebylo těžké její rodinu přesvědčit, nechat ji zplnoletnit a uspořádat svatbu. Nikdy nezískal její souhlas, ani její srdce, ale to mu bylo jedno, chtěl ji vlastnit,
mít krásnou, reprezentativní ženu. Když si ji bral, rozhodla se, že nechce cítit nic, raději,
než se trápit. Zatvrdila se takovým způsobem, že ani dítě, později druhé a třetí, v ní nevzbudilo žádnou lásku. Byly to jeho děti a tak to také brala – jeho, ke který ji donutil, nebude je milovat natruc a z hrdosti, ty jeho malé kopie.
Vůbec nepochopila, že jsou to také její děti, ani, že jde o lidské bytosti a tímto jim ubližuje.
Prostě pro ni byly jen přítěž, kterou musí snášet. Přítěž, kterou na ni naložil, aby ji připoutal k sobě.
A pak, vyprávěla teď Tori, jednou procitla. Bylo to už pozdě, stalo se to až tehdy, když i nejmladší syn dosáhl plnoletosti a stejně jako jeho sourozenci opustil urychleně dům.
Zůstala s Theodorem sama a najednou jí to došlo. Byla ledová královna, zlá macecha, namísto matky dětí. A žila? Ne, jen přežívala s nenáviděným mužem.
Odešla od něj několik měsíců na to. Teď má jiný život s normálním chlapem a sedmiletou dceru, Chloe. Snaží se být pro tu novou dcerku dobrou mámou, neopakovat chyby... Ví, že jí děti z prvního manželství nemohou jen tak odpustit, ale chtěla, aby alespoň věděli...
No, Vincent ani Tobias s ní mluvit nechtěli, jediná ona, Viktorie, ji vyslyšela...

Poslouchala tu ženu, která pro ni byla cizí, v duchu možná i soucítila – ano, její otec chtěl pouze vlastnit a ovládat. Ale přesto, to co udělala jí a jejím bratrům... Všichni tři se s tím potýkali dlouhé roky a tak trochu potýkají i teď... Bylo to neomluvitelné. To žádný důvod změnit nemohl.

„Dokážu to chápat, mami, proč jsi byla taková, jaká jsi byla. Můžu pochopit příčiny a možná uznat, že to byl hlavně otec, kdo mohl za tvoje chování. Ale tvoje vina tím není menší...
Uvědomuješ si, jak moc jsi nám ublížila?
Byla jsi naše matka, měla jsi nás milovat – a tys nás vydala napospas a přidala se ke všem těm urážkám a scénám... Dodneška si pamatuji, jak jsi na mne křičela, když jsem si našla Joea, co za slova, to opakovat nechci.
Mami – chápu. Ale jestli ti můžu odpustit nevím. Snad jednou. A nebo taky ne.“

Přikývla. Věděla, že něco takového její dcera řekne. Neměla nárok získat zpátky děti, neboť se jich sama vzdala hned, když přišly na svět. Ale omluvit se musela.
Rozloučily se, jako známé, které spolu občas zajdou na kafe, mile, ale neosobně.
Bylo pozdě – nebyly matka s dcerou. Tohle už nešlo poslepovat...

„Na co myslíš, princezno?“ Vyrušil ji z myšlenek Joe. Políbil ji a vzal si od ní malou Beattku.
Vrátil se zrovna od skotu, kontroloval telata.
Tori a Joe už nebydleli na ranči Green Star, tam hospodařila Tiffany, zatím ještě spolu s Annie,
a jejich táta, teď už vážně starý rančer.
Tom se odstěhoval před dvěma lety, našel si dívku jménem Ruth, taky dceru rančerů,
a odešel hospodařit tam k nim, asi tři míle cesty odsud.
Oni dva si postavili vlastní ranč – tedy, stavěl ho Joe, byl hotový, když byly jejich nejstaršímu tři roky a malá Saoirse zrovna začínala chodit. Ranč, nazvaný ranč Golden Star, ležel u jezera,
které oba tak milovali a kde kdysi Joe svou dívku fotil se žlutými květy...

Z jejich původního domova si odvedli jenom pět koní – samozřejmě Happyho a Chilli, pak její hříbě a starou puntíkatou Ritu, taky s potomkem.
Dnes jich měli 24 a letošní hříbata.
Chilli, která měla takové problémy se zabřeznutím, nakonec na jedné říji přece zůstala.
Čekala na správný čas, možná i na správného hřebce, každopádně před šesti lety přivedla na svět něžnou klisničku, strakatou, bay overo, po stejně zbarveném otci, plemenném hřebci Adam's Collin, dnes taktéž v majetku Tori a Joea. Pojmenovali ji Ciarra Adden Bonanza, zkráceně Cio. Letos měla pod sebou klisničku bay roan.
Další hříbě měla Chilli o dva roky později, už tady, v novém domově – opět klisničku, zlatou plavku jménem Corra Ray Tonni, trochu paličatou, ale velmi pracovitou, letos se pyšnící plavou roan dcerkou.
Pak tu byla další Chilliina dcera, rok stará palomino kobylka s hvězdou, Cayrruška (Cayrra Chilli Gin), jejich krásná, žlutá naděje do chovu.
No, a letos měla Chilli hříbě také, pustili na ni nového plemeníka, teprve čtyřletého, kterého dostala Tori jako dárek k Vánocům od svého muže – hřebec, krásné sytě zlaté palomino, byl totiž synem Golden Bar. Jmenoval se Gold Bar's Boy a i když nevěděli, kde skončila jeho matka, byl památkou, za níž byla Tori velmi vděčná. Chilli po něm porodila prvního hřebečka, také palomino.

Pak tu byla stará Flay Reeta, po níž si nechali dvě kobylky – sedmiletou Fornetti Bell, hnědku
s dekou na zádi, letos pod sebou měla puntíkatého hřebečka, a dvouletou Reeta's Honey, zbarvením úplně po matce. Obě zdědily po Ritě milou, nenáročnou povahu a snadnou jezditelnost,
což Tori oceňovala – stala se opravdu trenérkou a tento typ koní byl ideální k zapůjčení ještě ne příliš zdatným jezdcům...
Děti měly také svoje koně, lépe řečeno, poníky. Byl tu dvanáct let starý, rezavý valach Rocky,
na čele s obrovskou hvězdou, rošťák, ale opatrný. Ten byl Nathanův.
Saoirse dostala kobylku Dyanette, strakatou, krásnou chestnut tobiano, nyní desetiletou – jako mladá byla hodně živá, šili s ní všichni čerti, ale časem se trochu zklidnila, i když si dělala ráda
z lidí legraci. Ostatně, jako její malá majitelka.

Po Dyanette tu bylo i hříbě, rezavé s lysinkou, kobylka. Nechali si ji pro malou Beatte.
Zatím to bylo tříleté mládě, říkali jí Lila (Liliette Doo, skvělo se jí v papírech)...

Před rokem si koupili ještě jednoho hřebce, blue roan, protože tu barvu prostě milovali oba,
v tu dobu čtyřletého, původem nesmírně cenného a povahou velice klidného a vlídného Hiddouška, nebo celým jménem Hidden Crazy Saila.

K prodeji nabízeli pět ročních nebo dvouletých hříbat, dvě klisničky a tři hřebečky.

No a zbytek byly mladé klisny do chovu, pořízené hlavně proto, aby obohatily stádečko a rozšířily počet členů rodiny – tříletá ryzka Karina Berry, dvouletá vranka s hvězdou Rose Hell O'Lena, pětiletá red roan Bona Bell, co letos dala rezavou klisničku s hvězdou ve tvaru srdce, pak Sunny Maggi, vzácná svou barvou red dun tobiano, krásně strakatá, letos s klisničkou black tobiano, kterou si určitě nechají, a poslední klisna Lonely Lo, hnědka s lysinkou a ponožkami tak pravidelnými, že oči přecházely – i ta dala letos dceru, statnou bay overo s modrým okem.

Skotu, texas longhorns, jaké choval Joeho otec, měli 12 kusů a momentálně ještě býka ve stádě. Zatím se zdálo, že se činí – Joe to jezdil obhlížet pravidelně.
Prodej kvalitních hříbat do chovu i sportu, telat, ať už živých, nebo jejich masa, Torriina trenérská činnost a Joeho koníček – drahé kameny, které opracovával a prodával (aspoň ty, s nimiž se dokázal rozloučit), to tvořilo jejich příjmy. Žili spíše skromněji, ale jejich vzájemná láska a přívětivé prostředí ranče bylo něco, co by nikdy nešlo zlatem vyvážit...

Hlídat před nevítanými hosty, třeba Toriiným otcem (ten tedy ve skutečnosti už nikdy nic nepodnikl, ale kdyby, zadek by mu natrhly) hlídaly ranč dvě feny australandy, dcery staré Nelly – po matce black tri Nora a blue merle (po otci štěňat) Nessie.
A nechyběly kočky, zrzavá a mourovaná, původně stájové, dnes spící u Saoirse, která jinak nedala, v posteli. Prý aby je nezabila puma...

„Maminko, kdy zase půjdeme za tetou Tiffany?“ Zeptala se ospale její krásná, zrzavá holčička,
když jim večer dočetla pohádku. Děti Tiff milovaly, lepší tetu si nemohly přát.
„Zítra se tu staví, kočičko. Budete prý péct lentilkový muffinky... A teď spinkej, ať na to máš hodně síly, až se vrátíš ze školy.“ Odvětila a láskyplně přetáhla přes dcerku plyšovou pokrývku.
Dětské ručičky se jí ovinuly kolem krku tak pevně, jak to jen dokázaly.
„Nechoď ještě,“ Zaprosila Saoirse. „Povídej nám ještě něco, prosím...“
„Ty mazlíčku.“ Přitiskla ji k sobě, celou zpocenou, s mokrými vlásky po koupání, a chvíli ji hladila po zádíčkách. „Už musíš spát.“ Políbila ji a znovu uložila.
Pak přešla ke druhé postýlce – její chlapeček seděl a taky nechtěl zamhouřit očka.
„Mami, víš, co jsme se dneska učili ve škole?“ Zeptal se jí.
„To nevím, broučku. Přikryj se, za chvilku vám otevřu okno, ať nenastydneš – sušil sis ty vlasy vůbec?“ Laskavě ho pokárala a sáhla pro ručník, aby mu je dosušila.
„Že tvoje jméno znamená vítězství! Vyhrála jsi někdy něco, mami?“

Zamyslela se. Ovšem – vyhrála sama nad sebou ten nejtěžší boj. Získala život, jaký chtěla a také je, své tři malé poklady a muže, kterého milovala... Ale na to byl Nathan ještě malý, aby tohle pochopil. Jednou jim to bude vyprávět, všem. Teď ještě ne.

„Jasně, to víš, že jo. Zítra ti ukážu svůj největší pohár!“ Usmála se.
Byl to jediný pohár, co si schovala – Golden Bar ho pro ni získala na jejich prvních závodech,
sice za třetí místo, ale to chlapečkovi říkat nemusí.
„Ty máš pohár? Je celej ze zlata, jako měli piráti?“ Rozrušeně se soukal z postele, kam ho obratem nacpala zpět.
„Až zítra, ano? Teď spát, oba dva.“ I synka přikryla a políbila. Pak otevřela okno a potichu za sebou zavřela dveře. Milovala je, ty své neposedy...
„Tak co, dráčata už spí?“ Přitáhl si ji k sobě Joe, zrovna přišl zvenčí...
„Teď jsem je uložila, snad usnou brzo. Počkej, zkontroluju ještě Beattku.“ Vymanila se mu.
Miminko spalo jako andílek, jen zavrnělo, když je maminka přikrývala. Její nejmenší, sladká holčička... Pohladila ji po zlatých vláskách a tiše odešla.

„Malá spí.“ Oznámila, když sešla do kuchyně v přízemí.
„Tak to je fajn. Sehnal jsem ten film, co jsi o něm mluvila...“
Podal jí skleničku vína a pak se spolu uvelebili pod dekou u kamen, venku bylo chladno,
pustili si ho, a bylo jim spolu dobře.

Končil jeden krásný den, aby mohl zítra přijít další.