Skřet a klíč

Chichichichi.

Trhnu sebou. Kdo se to tak pitomě směje?

Chichichichi.

Rozhlédnu se po třídě. Klasická scenérie. Nepřítomné pohledy, ruka šmátralka potají schovaná za penálem a ukájející touhy po Facebooku prostřednictvím mobilu, psaní vzkazů na kraj sešitu, povídání si nebo, což bylo výjimečný jev, dávání pozor. A uprostřed všeho náš postarší fyzikář, pokoušejíc se nám vysvětlit princip střídavého proudu.

    „Chápete to?“ otočí se k nám a odloží křídu.

  „Hmmm“ přisvědčíme.

   „Tak dobře. Příště –“ Větu nedokončí, jeho slova protnou ječivé tóny zvonku.

     „Příště budeme pokračovat. Nashledanou“ rozloučí se, popadne svou tašku s pomůckami, známkovací bloček a mizí z prostoru učebny. Éterem proběhnou otázky:

   „Co je teď?“

„Kde sme?“

  „Nepíšem?“

Navzájem se ujistíme, že je matika, jsme stále ve třídě, kde jsme byli teď a že nepíšeme. Proběhne velké vybalování svačin a povídání si o tom, co se o minulé přestávce nestihlo říct. Unaveně jsem si protáhla bolavá záda.

  Chichichi.

  Otočila jsem se kolem vlastní osy. A najednou to vidím. Malý, dost ošklivý skřet, velký asi deset centimetrů procházející se po parapetu. Když si všiml, že se na něj dívám, vycenil zuby v úsměvu a zamával mi. Kecl sebou do tureckého sedu, ruce si dal na kolena a koukal na mě. Taky jsem na něj koukala. Koukali jsme na sebe stylem, kdo uhne, prohraje.

   „Co to děláš? Proč zíráš na ten květináč?“ zaclonila mi pohled spolužačka. Skrček se jí lekl a schoval se. Přišla jsem k parapetu.

   „Tys to neviděla?“ prohrábla jsem opatrně květině listy.

    „Neviděla co?“

    „Tu příšerku“ obcházela jsem ostatní květiny, jestli ho nenajdu.

   „Příšerku? No pokud nemyslíš někoho z kluků ze třídy, tak ne“ starostlivě se na mě podívala.

   „Asi se mi něco zdálo“ zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Šla jsem si sednout do lavice. Byl tam zase. Seděl u tabule na mycí houbě a komíhal nohama ve vzduchu. Radostně se zakřenil, jako by byl rád, že mě znovu vidí a poslal mi vzdušný polibek. Znechuceně jsem se ušklíbla.

Chichichi zasmál se zas. Zazvonilo. Kolem tabule prošla masa těl. A on byl zase ten tam.

 

    „Pane učiteli, nemělo už zvonit?“ koukali jsme nervozně na hodiny. Matikář si zkontroloval čas na hodinkách a podíval se stejně jako my na hodiny na stěně.

  „Možná je porouchaný zvonek“ navrhl nám řešení, proč nezvonilo už před deseti minutami.

       „No to bych se nedivil“ poznamenal někdo zezadu. Nedivil by se asi nikdo. Naše škola je celá taková stará, ošklivá, rozbitá a fuj. A to i s učiteli. Nastalo ukončení hodiny a všichni jsme se nahrnuli ke dveřím. Bylo krátce po půl druhé, škola nám už pro dnešek končila. Někdo vzal za kliku a ohnul ji směrem dolů. Nic se nestalo. Několik z nás to zkusilo taky. Nic.

   „Pane učiteli?“ vrhli jsme ustrašený pohled na jediného dospělého v místnosti. Udělali jsme mu uličku, aby se mohl dostat ke dveřím. Ani jemu se ale nepodařilo otevřít. Zavolal mobilem jedné z uklízeček, jestli by nám mohla dojít odemknout.

   „Někdo vás tam zamknul? No to jsou věci. Hned jsem tam“ slyšeli jsme, jak mu odpovídá. Za chvíli jsme viděli asi nejhezčí pohyb našeho dosavadního života. Klika klesla dolů a za dveřmi stála uklízečka. Jako stádo jsme se vyhrnuli ven a běželi do přízemí ke skříňkám. Přezutí a přioblečení do mikin, svetrů, bund a kabátů jsme šli k hlavním dveřím. Ve vestibulu stály ale snad všechny ročníky. Od prvňáků s družinářkou, mazáky z osmičky a vedlejší devítky až po učitele, kteří dnes učili krátce.

    „Co se děje?“

  „Nejdou otevřít dveře“ oznámila nám družinářka.

  „A proč neodemknou?“ navrhl někdo řešení.

     „Nejde to. Klíč žádné z uklízeček do zámku nepasuje.“

„A co rozbít okna?“

„Máme nová, plastová. Ty jen tak rozbít nejdou.“

 

Nastal chaos. Malé děti neměly daleko k pláči, holky nestíhaly domluvené rande se svým miláčkem a kluci už mohli být dávno doma u počítače a pařit až do večera spolu s kamarády multiplayerovou střílečku. Vytáhla jsem mobil. Znejistěla jsem.

   „Hele“ drcla jsem do kamarádky „máš tu signál?“ ukázala jsem jí displej svého mobilu, kde byly čárky normálně oznamující sílu signálu momentálně prázdné. Ani ona nemohla chytit byť jen čárku.

  „A wifina taky nefunguje“ odklikla jsem ukazováčkem oznámení Připojení se nezdařilo. Dotkněte se a zkuste to znovu. Zkusila jsem to tedy znovu. U názvu školní wifi sítě se objevil nápis Připojování, který tam zůstal asi minutu, aby se poté mohlo objevit oznámení Odpojeno. Linky po celé škole byly hluché. Mobily ani telefony v kanceláři školy nefungovaly. Děti se začaly bát a měly hlad. A nebyly jediné. I my starší, již ostřílení, kteří jsme brázdili chodby školy nyní už devátým rokem, jsme začali pociťovat úzkost. Jen jsme to nedávali najevo.

      Učitelé došli do školního bufetu, jestli nezbylo ještě nějaké pečivo. S vděkem jsme jak kyseliny likvidovali pečivo, co se za dnešek neprodalo. Pomalu se začalo stmívat. Rodiče nás všech, manželé, manželky a další známosti, s kterými sdílí buď žáci, nebo učitelé domácnost jsou už určitě bez sebe strachy.

 

Pedagogický sbor se mezi sebou bavil, jak to udělat s nocí.

   „Ty malí ať klidně spí dohromady. A ty starší rozdělíme. Bůh ví, co by se dělo, kdybychom je nechali spolu“ přesvědčovala mladší i starší kolegy učitelka, co se u nás zuby nehty drží i přes svůj důchodový věk coby fyzikářka. Rozdělení proběhlo rychle a čistě. První stupeň obsadí přízemí, první patro, případně část druhého patra a druhý stupeň se namáčkne do učeben ve druhém a třetím patře. Nastal rozchod podle tříd.  

    „Kluci“ ukázala učitelka na dveře učebny přírodopisu. „Holky“ přidělila nám učebnu vedle, kde se učí zeměpis a dějepis.

    „Doufám, že nás na noc zamknete“ ozval se jeden kluk z vedlejší třídy.

  „Zamknout vás? A proč?“ nechápala učitelka.

    „No proč asi. Vždyť nás jinak holky znásilněj ve spánku. Jen se podívejte, jak se na nás hladově koukaj. Jak na kusy masa“ přesvědčoval ji.

   „Jasně, zrovna o tebe se strhnou bitky“ odsekla mu jeho spolužačka.

      „O tom nepochybuju. Ale nebojte, holky, se mnou je to boží, i když spím“ usmál se namyšleně.

    „S tebou? To už radši vyjedu po tý kostře, co je v příroďáku vystavená“ ušklíbla se jedna holka.

  „A dost!“ utnula dohady učitelka. „Co kdyby vás slyšely ty děti o patro níž“ kladla nám na srdce.

   „Tak se předčasně dozvěděj, že děti nenosí čáp. No a?“ neviděl v tom kdosi problém. Zasmáli jsme se. Učitelka si povzdechla a usmála se. Atmosféra se trochu uvolnila. Prostor pod námi se kolem deváté ponořil do ticha.

 

  Holky ležely v hloučcích a povídaly si. Učitelka seděla na židli, kterou si postavila do dveří kabinetu, aby na nás dobře viděla a četla si knížku, co měla zřejmě schovanou v kabelce.

Chichichichi.

  Zvedla jsem oči od kamarádky, co mi cosi vyprávěla. Byl tam. Ten malej, šedivej, ošklivej skřet. Smál se mi a kulaté rubínky jeho očí jen zářily. V pařátcích držel klíč. Naznačila jsem, ať mi ho dá. Zavrtěl hlavou a přitáhl si ho k hrudníčku.

   „Něco za něco“ prohlásil. Měl pisklavý, protivný hlas.

  „Za co?“ sykla jsem.

„Za pusu“ roztáhl hubu od ucha k uchu.

  „Fuj, to ne“ odmítla jsem.

     „Jaký fuj? Proč fuj? Já jsem čistotnej. Zuby jsem si dokonce vyčistil naposled před tejdnem“ 

Zvedl se mi z toho pomyšlení žaludek.

 „Nebude pusa, nebude klíč. Mě je to jedno“ pokrčil ramínky a našpulil chtivě rty. Polknutím jsem si dodala odvahu, sehnula se k němu a letmo ho políbila na rty.

  „Ještě“ zaprosil.

„To víš, že jo“ vytrhla jsem mu klíč a běžela dolů. Za sebou jsem slyšela volání učitelky, ale nezpomalila jsem. Ani jsem si nerozsvítila, na což jsem doplatila pár zakopnutími. Zastavila jsem se u vchodových dveří a pokusila se do zámku klíč vrazit. Nepasoval. Za sebou jsem slyšela kroky. Učitelé i spolužáci se dívali, o co se pokouším. Ani napodruhé se mi to nepovedlo. Podívala jsem se na ten klíč pořádně. Místy se z něj olupovala zlatá barva. Když jsem za tu domnělou barvu zatáhla, zašustil staniol. Ten klíč byl z čokolády.

„Chichichichi. Naletěla“ oznámil mi skřet a začal se smát.