Gideone!

 

Slunce teprve začalo laskat krajinu svými hřejivými doteky a na náměstí už bylo živo. Vzduchem zavoněly bylinky babiček kořenářek, květiny, maso od řezníků a čerstvé pečivo, které vždycky zmizí rychlostí blesku. Rozložila jsem si na pult prosté náhrdelníky a náramky a rozhlížela se, koho bych si k sobě přilákala. Dřív nebo později se určitě najde zámožná panička, které se moje šperky zalíbí.

   „Mladý pane“ zavolala jsem na muže, který se vedl se svou milou za ruku. Muž se otočil.

    „Vaší paní by tenhle náhrdelník velmi slušel“ vzala jsem do dlaní náhrdelník z červených korálků a podala ho ženě.

  „Drahý! Ten je nádherný! To jste dělala vy? Kolik stojí?“ žasla žena společně s mužem. Nadechla jsem se k odpovědi. Většina nakupujících ale najednou zmlkla. Nahnula jsem se dopředu, abych viděla, na co to všichni zírají.  

    Mezi stánky si to proplétal jezdec na statném grošovaném koni. Oblečený v dlouhém kabátu, zpod kterého vykukovaly kalhoty a halena. Sesedl u stánku, co byl do téhle chvíle opuštěný. Koně přivázal k připravenému kůlu, u kterého měl seno a vodu. Z hlavy si strhl kapuci kabátu a tvář mu orámovaly tmavě hnědé, takřka černé vlasy. Vzal do náruče sedlovou brašnu a vystavil slunci na obdiv lovecké nože s ozdobnými čepelemi a střenkami. Čepele házely ve slunečním svitu duhové odlesky a zářily jako diamanty. Zatímco všichni zírali na nože, já jsem si prohlédla toho, co je prodával.

   Měl relativně pohlednou tvář s ostrými rysy a několikadenním strništěm. Hezky vykrojené rty, nos trochu skoba. Asi si všiml, že se na něj dívám. Zvedl hlavu a zabodl do mě pohled. Měl světlé modré mandlové oči. Jejich barva mi připomněla vodu v potoce. Nadzvedl jeden koutek rtů a zase se věnoval obchodu. Zamrkala jsem a otočila se zpátky k páru, co si kupoval náhrdelník. Muž mi podal požadovaný počet mincí. Opatrně jsem je uložila do koženého váčku, který nosím v kapse šatů.

      Pohlédla jsem ke stánku vedle. Nože nikdo nehlídal. Otočila jsem se. Stál u svého koně a vyndával si jídlo z další sedlové brašny. Do úst si vkládal kousky chleba a sýra. Chvíli jsem ho pozorovala. Odkud asi je? Kde vzal ty nože? Nebo je vyrobil sám? Opatrně jsem se přikradla blíž ke stánku. 

   „Au! Pusť!“ zakvílela jsem, když mi zkroutil ruku za záda. Nereagoval.

 „Co je?“ snažila jsem se mu vykroutit.

 „Co je? To bych měl ptát spíš já, ne? Co děláš u mýho stánku, ty zlodějko?“

 „Jen jsem se chtěla podívat na ty nože“ bolestí jsem div neklečela. Konečně mi ruku pustil.

   „Surovče!“ prskla jsem a třela jsem si bolestivě zápěstí.

„Tak ono to chce krást a ještě je to drzý“ zavrtěl hlavou.

„Nechtěla jsem krást“ bezděky jsem o krok couvla. Byl o dost vyšší než já, sahala jsem mu sotva po prsa.

  „No jo, já ti to věřím“ prohlásil bez špetky důvěry. Ušklíbla jsem se a šla zpátky ke svému stánku.

   

 „Poslyš, holubičko, jak ti říkají?“ otočil se na mě, když se dnešní trhy chýlily ke konci a všichni se začali chystat domů.

   „Viktorie. A co ty? Na jaké jméno slyšíš?“ vkládala jsem neprodané šperky do velkého koženého vaku.

 „Gideon“ představil se a připevnil k sedlu brašny.

   „Počkej“ zastavil mě, když viděl, že se chystám jít domů běžky. „Svezu tě, přece nepůjdeš takhle pozdě sama.“

„To je dobrý, nestarej se“ odmávla jsem ho a hodila jsem si vak na záda.

   „Neodmlouvej a sedej“ posunul brašny o kousek dál a natáhl ruku, aby mi pomohl se vyšvihnout za něj.

  „Nestyď se“ pobídl mě.

„Cože?“ nechápala jsem.

  „Drž se mě pořádně. Až spadneš, nehodlám tě dávat v tý tmě, co brzo bude zas dohromady“ nakrátko se otočil a podíval se mi do očí.

 „Neboj, držím se“ ujistila jsem ho.

 „Tak zkusíme, jak moc pevně se držíš“ pobídl koně bez varování v klus.

   „Gideone, neblázni“ zaprosila jsem a křečovitě jsem ho objala kolem pasu. Zasmál se a kůň po chvíli zase přešel v krok.

   „Kde bydlíš?“ zeptal se a já mu popsala cestu. Přikývl, aby dal najevo, že informace přijal a já jsem se mu opřela tváří o záda. Kolébavý krok koně a teplo Gideonovo těla mě za chvíli uspalo.

   „Viktorko, vstávej“

Trhla jsem sebou. Nechápavě jsem mrkala a snažila se zorientovat.

 „Už seš doma“ oznámil mi Gideon a já se ho pustila. Seskočil a rozevřel náruč.

  „Já bych sesedla sama“ neodpustila jsem si.

    „Chceš, aby tě chytila zem, anebo já?“ dal mi na výběr. Vzala jsem zavděk tou druhou možností a padla mu kolem krku, aby mě mohl postavit na zem.

  „Jdeš prodávat i zítra?“ zeptal se a podíval se za mě. V oknech se svítilo.

  „Určitě. Matka dokončila i nějaké šaty a sukně, tak budu prodávat i ty“ otočila jsem se. V okně jsem viděla matčinu siluetu.

  „Kde vlastně bydlíš ty, Gideone?“ zaklonila jsem hlavu.

  „Ve srubu u potoka, nemůžeš ho přehlédnout. Uvidíme se zítra. Dobrou noc, Viktorko“ objal mě, dal nohu do třmenu a za chvíli jsem slyšela jenom měkký klapot kopyt.

 

 „Viktorko?“ neodpustila si jízlivě matka, sotva jsem vešla do dveří.

  „Proč ti tak říká? Co je to za mládence? Proč jsem ho tu nikdy neviděla? No tak Viktorie, posloucháš mě vůbec?“ zasypala mě otázkami. Šla jsem do koupelny umýt, a když jsem šla k sobě do pokoje, nakoukla jsem do světnice.

  „Jmenuje se Gideon“ oznámila jsem prostě a šla si lehnout.

 

Následující ráno jsem se rychle nasnídala, oblékla se, popadla jsem vak napěchovaný oblečením, šperky a chlebem s vodou, co mám na oběd. Nazula jsem boty, ještě zaplést vlasy a můžu jít. Nad hlavou mí zpívali ptáci, slunko probleskovalo mezi stromy a v dáli šuměl potok. Když jsem došla ke srubu, přiběhl ke mně kůň, který se pásl v malé ohradě. Takže jsem tu správně. Zaklepala jsem na dveře. Žádná odezva. Opatrně jsem stiskla kliku. Dveře tiše zasténaly. Nakoukla jsem a rychle jsem dveře zas přibouchla.

   „Proboha, promiň!“ Byla jsem rudá až za ušima.

„To je v pořádku, pojď dál“

Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a znovu otevřela dveře. Gideon si zapínal svrchní knoflíky u haleny, kterou na sobě ještě před chvílí neměl.

   „Je to v pořádku, nemusíš se červenat. Kdyby to bylo od pasu dolů, bylo by to horší, to by bylo trapně i mě“ šlehl po mě pohledem a ušklíbl se. Ze stoličky v chodbě popadl sedlo, pak se vrátil pro uzdu a osedlal koně. Nakonec přehodil koni přes hřbet i brašny se zbožím a vyšvihl se do sedla.

   „Neusneš jako včera, doufám“ neodpustil si, když jsem se ho chytala kolem pasu.

   „Snad ne“ prohlásila jsem. Zasmáli jsme se a i grošák si skoro radostně odfrkl.

 

    „Všimni si, jak na nás všichni zírají“ šeptl, když jsme se protloukali davem.

  „Až se to dozví matka“ protočila jsem oči. Rozesmál se.

  „Co je?“ zaťukala jsem mu prsty po rameni.

     „Kde jsou ty časy, co jsem si z rodičů něco dělal“ zavzpomínal.

       „A?“ povzbudila jsem ho ve vyprávění.

  „Prostě jsem se odtrh. Už pár let žiju na vlastní pěst“ sesedl, vzal si svoje brašny a pomohl mi dolů.

   Rozložila jsem náhrdelníky, náramky, jedny levandulové šaty a dvoje tmavé sukně dlouhé ke kotníkům. Šaty jsem prodala takřka okamžitě. Ovšem ta dáma, co si je koupila, bude nejspíše zklamaná, budou jí myslím příliš těsné. Povedlo se mi prodat jeden náramek.

   „Tady máš. To je za ten náhrdelník, co si u tebe má žena koupila“ postrčil mi řezník kousek šunky a zase odešel.

  „Děkuji“ zavolala jsem ještě za ním a s chutí se do šunky zakousla. Vytáhla jsem si z vaku kousek chleba a dala se do jídla.

  „To se někdo má“ pozoroval mě s úsměvem Gideon. Zachrastily mince, když si někdo koupil malý lovecký nožík.

  „Zrovna ty si máš na co stěžovat“ oprášila jsem si dlaně od mouky, co mi z chleba ulpěla na prstech. V očích se mu najednou objevil smutek.

   „Máš střechu nad hlavou, věci se ti dobře prodávají, takže peněz máš taky dost. Co ti chybí?“ Na to už neodpověděl. Kolem procházeli davy lidí. Od bohatých měšťanů v drahých kabátech a nabíraných šatech po tuláky co žebrali pro jediný krejcar. Slunce putovalo po obloze a z mraků byly místy jen roztrhané cáry.

 

„Tak pojď, pudem domů“ vzal mě Gideon kolem ramen. Vděčně jsem se usmála a naházela do vaku neprodanou sukni. Korálky náramků a náhrdelníků o sebe při nárazu cinkaly.

  „Co jsem udělala špatně?“ zeptala jsem se na rovinu, když balil svoje nože.

 „Jak ses ptala, co mi chybí. Něco přeci jenom ano“ pohladil grošáka po nozdrách. Čekala jsem, že to dopoví. Ale on mlčel. Pootevřela jsem rty. Položil mi na ně prst.

   „Dneska ne. Kdybych ti to řekl, stejně to nepochopíš.“

  Podvečerem zněly hlasy lidí, kteří opouštěli trh. Cinkoty půllitrů v hospodě. Zvuk kytary a zpěv potulných hudebníků. Štěkot psů. A mezi námi křičelo osamělé ticho, rušené frkáním a klapotem kopyt.

  

„Co tady děláš?“ vyjekla jsem. Hned jsem byla dokonale probuzená.

  „Tvoje matka mě pustila dovnitř. Ještě než pojedem, promiň za ten včerejšek“ seděl na parapetu a díval se z okna. Když domluvil, zlehka se na mě usmál.

  „Spíš já se omlouvám. No… počkal bys na mě dole?“ naznačila jsem, že se chci převléknout. Beze slova odešel a zavřel za sebou dveře. Během chvilky jsem šla stejnou cestou. Před dveřmi do kuchyně jsem se zastavila.

  „… se živíš, Gideone?“ slyšela jsem hlas matky.

 „Prodávám nože. Nikdy se na jednom místě nezdržím příliš dlouho, moje zboží by se okoukalo, takže putuji křížem krážem, kam mě osud zavane. Nebo spíš kam mě donesou kopyta mého koně.“

  „Ty máš koně?“

„Ano, grošáka. Jmenuje se Sagar.“

   Vstoupila jsem do kuchyně. Jak jsem předpokládala. Matka a otec seděli u stolu vedle sebe, Gideon byl naproti matce, která ho zkoumala ostřížím pohledem. Popřála jsem dobré ráno a vzala si z prkýnka, které bylo uprostřed stolu kousek chleba. Z konvice jsem si nalila čaj.

   „Půjdeme?“ mrkla jsem po Gideonovi, zatímco jsem po sobě myla nádobí. Přikývl.

„Nech to být, já to za tebe utřu“ poručila mi máma. Nechala jsem nádobí nádobím, táta mi podal vak se zbožím a vyšla jsem s Gideonem ven.

  „Co tě napadlo? Tak mladej a už bys strkal hlavu do oprátky?“ rozesmála jsem se.

 „Mohlo to dopadnout hůř, věř mi“ vzal mě kolem ramen. Ani stopy po včerejší chmurné náladě.

 

         „Viktorko, když tě o něco požádám, slíbíš mi to?“ ozval se asi v polovině cesty.

    „O cos bys mě požádal?“ zamumlala jsem mu do zad.

 „Ať ti o mně později budou vykládat sebehorší věci, nevěř jim. Nic a nikomu. Slibuješ?“ zastavil Sagara a čekal na odpověď.

 „Slibuju“ stiskla jsem mu ruku. V očích mu vděčně zasvítilo.

   „Drž se“ přikázal mi a projel klusem kolem davu lidí.

  „Chuligáni!“ hrozil nám nějaký muž zaťatou pěstí. Rozesmáli jsme se. Rozložili jsme na pulty svoje zboží a opět jsme se snažili nalákat zákazníky. Lidé se nám ovšem vyhýbali obloukem. Ani snížení ceny na polovinu nepomohlo.

   „Nepřijde ti to zvláštní?“

 „Prostě se nám jeden den nedaří, nic víc za tím nehledej“ pohladil mě po vlasech.

„Už abychom mohli domů“ přála jsem si. Lidé kolem procházeli jako stíny. I to nebe bylo takové šedivější.

 

  „Nespi“ zasmál se, když cítil, že mi hlava na jeho zádech zase těžkne.

   „Já nespím“ zamumlala jsem.

 „To je on!“

 „Slyšels to?!“ zvedla jsem hlavu. Přitáhl otěže a Sagar zastavil. Byl slyšet jen koncert cvrčků v trávě.

  „To je on!“

„Jeď!“ zaprosila jsem.

     „Stůj, ty barbare!“

V nastávajícím šeru se vyloupl dav lidí. Sagar začal vyděšeně frkat. Lidi křičeli jeden přes druhého, ale jeden hlas předčil všechny.

   „Viktorie, okamžitě slez!“

Dobrý Bože, moje matka!

   „Matko?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Okamžitě slez!“ zopakovala a prodírala se davem směrem k nám.

   „A ty dej okamžitě pracky pryč od mojí dcery!“ zavřískala na Gideona. Ten zachoval ledový klid, otočil se a rychle mě políbil na rty. Matka, která tomu všemu přihlížela, spustila jekot nevídaných rozměrů.

I ten Sagar se jejího ječení zřejmě lekl a vzepjal se na zadní. Vykřikla jsem. Pár lidí mi okamžitě pomohlo vstát.

   „Gideone!“ zaječela jsem. Přes hradbu lidí jsem ho neviděla. Zato jsem ho slyšela, jak řve jako smyslů zbavený.

   „Nevěř jim! Nevěř jim za nic na světě!“

  Někdo mě popadl za lokty. Otec a matka. Táhli mě domů.

    „Čemu nemáš věřit? Co ti namluvil?“ zeptal se mě táta, když jsme seděli v kuchyni. Stejně jako dneska ráno.

  „Prý ať mi namluvíte cokoli, tak tomu nemám věřit“ dala jsem důraz na slovo cokoli.

    „Cokoli?“ našpulila matka rty ve stylu „já hned věděla, co je ten kluk zač“. Nechápavě jsem na ně zírala. Otec posunul po desce stolu list papíru.

   ZLODĚJ!  Hlásal titulek. Níž bylo menším písmem napsáno

    Má na svědomí nespočet krádeží. Specializuje se na krádeže zdobených loveckých nožů, které krade přímo z domů poškozených. Hledá se živý nebo mrtvý.

Podívala jsem se ještě níž. Komu jsem vlastně neměla věřit? Tobě, nebo jim? napadlo mě, když jsem se dívala na Gideonův portrét. Portrét zloděje.