O hvězdách

Lidské vědění je jako rozbouřená voda. Čím více hledáním čeříme hladinu, tím méně vidíme. Až když přestaneme, hladina se sama zklidní a dohlédneme až na dno.



"Vidíš hvězdy nad svou hlavou, Axile?"
"Ano, každou bezoblačnou noc. Co s nimi?"
"Napadlo tě někdy, že mnoho z těchto hvězd je tak daleko, že než k nám doletí jejich svit, mohou již být dávno mrtvé?"
"To mě nenapadlo, ale asi máš pravdu..jsou hodně daleko. Proč mi to ale říkáš?"
"Pro nás jsou hvězdy stále živé, i kdyby někde daleko byly již mrtvé."
"Jak by mohly být živé, kdyby někde tam tisíce světelných let daleko byly už dávno mrtvé?"
"Protože se na ně díváme tady, z našeho koutu galaxie. Pro nás platí to, co vidíme právě teď. Je to relativní, Axile. Podívej, světlo z hvězdy, která je od nás třeba takových tisíc světelných let, tady putuje oněch tisíc let, ano? To znamená, že až hvězda vyhoří, bude trvat ještě celých tisíc let, než my poznáme, že se tak stalo. Třeba už teď hvězda tam daleko nehoří, ale ty se tam tak jako tak dostaneš nejrychleji za tisíc let. "
"To je zajímavé, ale stále nerozumím. Hvězda vyhasla, a prostě není."
"Ale ona je. Dokud nevíš, že nevyhasla, tak pro tebe prostě je."
"Aha, teď už rozumím. Zní to zajímavě. Tak tedy dokud si myslím, že jsem dejme tomu slon, tak jsem slon i kdybych byl pro ostatní třeba moucha."
"Přesně tak. Když budeš něčemu věřit, pak je to skutečné. Ale pozor, pouze pro tvůj vnitřní vesmír."
"To je mi jasné."
"Neexistuje totiž obecná pravda, obecné poznání. Vše je vždy individuální. Ty sám jsi pro sebe svým vesmírem a vesmír je tebou, Axile."
"Jde mi z toho ale hlava kolem.. dá se toho zneužít, ne?"
"Například?"
"Tak třeba.. můžu někoho zabít, a pak tvrdit, že jsem třeba nezabil člověka, že jsem vlastně jen pokácel strom. Budu tomu věřit."
"Skutečně tomu budeš věřit?"
"No .. asi nebudu.. ale budu to tvrdit svému okolí. Budu pak ve svých očích třeba nevinný dřevorubec."
"Pak bys byl vrahem, a vrahem bys byl, i kdybys skutečně věřil, že člověk, kterého jsi zabil, je pouhý strom. Žiješ totiž v neustálém kontaktu s dalšími vesmíry, tedy lidmi kolem tebe, a ti by neviděli kácení stromu, ale zavraždění člověka. A tak by s tebou jednali."
"Ale mluvil jsi před chvílí o tom, že záleží na tom, co si myslím já, že neexistuje obecná pravda."
"Měl by ses taky řídit vlastním přesvědčením. U tebe vidím, že máš své vědomosti pouze z vnějšku, ale ne ze sebe. Vstřebal jsi je od lidí, věříš jim, ale do hloubky jim nerozumíš. Pouze napodobuješ modely a vzorce vytvořené lidmi před tebou. Pokud chceš věřit tomu, co jsem ti řekl, můžeš. Pak pro tebe cesta skončila, zůstaneš stát na místě."
"Co mám tedy udělat, když chci pokračovat dál?"
"Přestat přijímat názory druhých za své a pokusit se dojít k nim vlastním způsobem. Kdo neumí jazyk cizince, těžko mu bude rozumět, i když ho zvládne dokonale napodobit."
"Tak v tom případě bys měl ale mlčet a nic mi už neříkat."
"Řekl jsem ti, co jsem ti říct musel. Došel jsi k bodu, kdy nad řečeným začneš uvažovat sám. A tímto začíná tvá skutečná cesta. Ale pozor. To, co se objevuje rychle a nečekaně, rychle a nečekaně mizí.



Pak už byla jen noc a byla to tichá noc, protože Axil hluboce spal a jeho druh byl dávno daleko pryč od místa, kde oheň dohoříval.
Svit hvězd proměňoval se nenápadně v jitřní paprsky slunce.