Maminka

Byl podzimní den a venku bylo trochu zataženo. Chvílema prosvitlo Slunce na barevné stromy a město vypadalo veselejc, ale už se blížily zkurvené plískanice. V koloniálu ve městě se točili lidi a fronta neubývala. Před obchodem čekal uvázaný a zkroušený pejsek, který kazil tu poklidnou odpolední atmosféru.

Dědek u pokladny se jak ve zpomaleném filmu rozčiloval, že rohlíky podle letáku měly stát o čtyřicet haléřů míň. Za staříkem stála malá holčička a byla nervózní, jestli jí ty bombony nevykoupí, než bude obsloužena. Za holčičkou stála mladá paní okolo pětatřiceti let. Za ruku držela tichého chlapce, kterého právě vyzvedla z družiny. Na konci řady byly dvě starý báby, který kecaly sračky a ani jim nevadilo, že s takovou budou obsloužené až na svatého Nikdejše.

Paní s malým chlapcem se jmenovala Marie, ale všichni ji říkali Maruško, protože na všechny byla milá. Když jste potkali Marušku, pokaždé vás odměnila milým přívětivým úsměvem a sladkým slovem. Měla jednoho syna, jmenoval se Koblák. Pejsek před krámem byl taky její a říkala mu Rublíček.

Když se konečně dostala ke kase, tak se mile usmála na prodavačku a začala ji podávat nákup z košíku. Svým pohledem a milým úsměvem vrátila prodavačce dobrou náladu po debatě s dědkem.
„Kobláčku skoč ještě rychle pro dvacet deka dobré šunky pro Rublíčka.“ , špitla Maruška. Chlapec se zatvářil jako otrok i odevzdaná osoba a rychle šel pro šunku. Bál se, aby to stihl.
„Teda řeknu vám Maruško, ten váš pejsek, ten se ale má. Chudáček. Vypadá jako by měl umřít a vy mu kupujete tolik dobré šunky.“, povídá při kasírování prodavačka.
„To víte, je pořád nemocný, ale včera mu dal veterinář nové prášky, tak snad…“ a smutně se usmála. „Ale maminko, vždyť včera Rublík nikde ne…“ nedořekl chlapec. Maruška jej chytla za ruku, aby mlčel. Prodavačka se na něj podívala přes brýle na čtení, které měla na špičce nosu a usmála se. „Teda ten váš kluk je vychovaný. To byste měla vidět toho mojeho, co já se už nakřičela…“

Když vyšli z obchodu Koblák odvázal pejska a šel za Maruškou. Díval se po dětech, které si hrály na hřišti. Jak moc si přál, aby si tak jednou mohl také hrát. Aspoň jeden den! Jenže na něho doma čekaly úkoly. Potom šli kolem řeky. Kačeny si vesele žbrblaly, kačeři lovili drobotinu v řece a krtci ve břehu po tmě šukali. Koblák chtěl být krtek.

Když došli domů začlo peklo. První, co Maruška udělala bylo, že položila nákup na botník a uhodila svého syna. „Tak ty mi budeš dělat problémy tyyy… ty hajzle! Jak teď před tou prodavačkou vypadám co? Víš, jakou mi to všechno přemáhání dalo práci?“ a kopla do psa, až zakvičel. Chlapec se díval do země a snažil se bránit pejska. Někdy dostal kopanec i on, ale většinou pohlavky a rány do zad. Tekly mu slzy a nevzlykal. Snažil se to přemoci, protože věděl, že jinak by to bylo mnohem horší. Takhle to aspoň za chvíli skončí.

Měl pravdu. Za pět minut přišla poslední rána a nadávka. Maruška si sedla k televizi a dělala si rohlíky s Rublíkovou šunkou. Koblák s Rublíkem zůstali v předsíni a byli potichu.
„Přines mi flašku a dělej debile!“ ozvalo se z obyváku plnou pusou. Chlapec pospíchal do ledničky pro láhev Pražské vodky. Zakručelo mu v břiše, když viděl, co všechno je v lednici, ale rychle se vzpamatoval a utíkal do obyváku podat láhev Marušce.
„Dneska se budeš se mnou dívat na televizi večer, rozumíš? To byl kurva den.“ odfoukla si Maruška a skopla boty na koberec. Obyvákem se rozlézal puch z ponožek. Klučík hbitě vzal boty a upaloval s nimi k botníku. „Dneska jsem tam měla jednu krávu, co hledala svojí dceru. Debilita ty krávo!“ zachlámala se a pořádně si zavdala z láhve. Maruška dojedla a krásně si říhla. Kdyby žila v bytovce, tak by se sousedi lekli. Sledovala televizi a popíjela lahváče. Prázdné mrskala svižně do kouta.

Jak večer utíkal a blížila se Pošta pro sebe, Maruška byla víc a víc opilá. Ale do spánku měla ještě daleko, protože byla zvyklá. Když hodně pila, byla snesitelnější. Na lidi okolo hrála světici Marušku a šlo ji to výborně. „Dělej, už to začíná.“ zařvala do dětského pokoje. Chlapec přiběhl a posadil se. Seděl strnule a nic neříkal. Raději se ani nehýbal. Dělal, že se dívá, ale nechápal to. Maruška řvala na celý barák a chvílemi nadávala, potom zase hystericky ječela a přecházela do záchvatu smíchu. A pořád dokola.

Když skončil maminčin pořad, byla už tak opilá, že pořádně nevnímala. Teprve teď se Koblák uvolnil. Šel do lednice a dal Rublíčkovi kousek masa a granulí. Sám si vzal nedojedenou šunku. Pořádně se najedli. Pejskovi nalil vodu do misky a hladil ho. Pes ho olízal po obličeji a vrtěl ocasem. Z ložnice vzal peřinu a přikryl opilou matku. Bál se jí, ale nedokázal být také zlý jako ona. Vzal Rublíka do postele a objal ho. Opět vyčerpaný tvrdě usnul.

Ráno bylo jako každé druhé. Rychle se oblékl, dostal tatranku a sypal do školy. Nestihl se ani pomazlit s Rublíkem, který ležel v posteli a pomalu dýchal. Maruška ho uvázala na vodítko a škubla. Pes vší silou vstal a šoural se mezi kopanci ke dveřím.

Vedla děcko do školy a cestou sledovala usměvavou těhotnou ženskou. V duchu se jí divila, protože ona své dítě nenávidí. Navíc všechny těhotný mají hnusné zadky. Měla malou kocovinu a za dvě hodiny musí být OK. Koupí si kafe a půjde na veterinu, až zavede Kobláka do školy.
„Dneska půjdu na veterinu.“ prohodila s divným tónem. Utratí ho. Koblákovi vezme úplně všechno. Před školou zamávala Koblákovi a pohladila Rublíka.

Byl podzimní den a venku bylo trochu zataženo. Chvílema prosvitlo Slunce na barevné stromy a město vypadalo veselejc, ale už se blížily zkurvené plískanice. V koloniálu ve městě se točili lidi a fronta neubývala. Před obchodem nečekal žádný pejsek.