Důstojník

Antonie byla krásná dívka. Její světlé vlasy se v mocných vlnách táhly až pod lopatky. Ty měla nejkrásnější. Její oči už nebyly tak krásné. Ano, před válkou byly stejně krásné jako její vlasy, ale to už je dávno.

Neměla klidné spaní. Neustále se probouzela hrůzou, že přijde o svého Františka, který se dal k partyzánům. Teď, když se jim podařilo postřílet v okolí patnáct vojáků, a byl povolán kdosi z SS, se bála i o svojí dcerku. O tu se bála ještě víc, ikdyž z pomyšlení, že Františka zastřelí, se jí točila hlava a zvedal žaludek. Někdy stihla vyběhnout před dveře, někdy ne. To všecko se jí honilo hlavou, když v tom:
„Maminko, kdy se vlátí táta?“ zeptala se malá Esterka tahajíc ji za sukni.
„Brzo, dnes večer, víš. A teď si běž hrát, maminka má moc práce.“ usmála se na ni a pohladila. Dítě se zaradovalo a šlo se psem do vsi. Měli starou fenku německého ovčáka Giru, která malou Esterku hlídala na každém kroku. Nikdy neměla štěňata a ona byla jako její. Dala by pro ni život.

Slunce svítilo a bylo krásné poledne. Vesnice se topila v horku. Děti začínaly být vyhládlé, ale byly zapálené do hry, takže ještě radši trpěli hladem, když v tom uslyšely hluk motorů. Zastavily se a pozorovaly směr, ze kterého motory bručely. Z nedaleké zatáčky vyjel černý mercedes s náklaďákem. Zastavili na náměstí. Děti hleděly a nic neříkaly. Otevřely se dveře a vystoupil dobře stavěný pohledný mladý muž v uniformě. Rozhlédl se a dostal nápad. Sáhl do auta. Vytáhl hrst bonbonů a usmál se precizně oholeným obličejem na děti. Pokynul jim. Ty se rozeběhly jako vítr.
„Každý jen jeden!“ řekl docela dobrou češtinou. Děti děkovaly a dívaly se na něho nevinnými zkoumavými pohledy a jako o život cumlaly ty dobré bonbony. Byly umazané a rozcuchané v naprostém kontrastu s důstojníkem, který byl elegantní a až nepochopitelně uhlazený.
„Chcete ještě jeden?“ zeptal se a děti začaly nahlas křičet, že ano.
„Dobrá, ale musíte mi říct, kde máte tatínka, potřebuju s ním mluvit.“ a opět se usmál. Už se ho nebály a souhlasily. Z náklaďáku vyskákali příslušníci SS se samopaly na zádech. S každým dítětem poslal dva.
„A ty nechceš bonbon? Nechutnal ti?“ zeptal se malé Esterky.
„Tatínek není doma, ale večej dojde.“ drmolila malá holčička.
„A kde máš tatínka? Na, tady máš bonbon. Když mi řekneš kde je, dám i tatínkovi jeden.“
„Tatínek je v lese. Maminka žíkala, že hlaje na skovku.“
„Tak na něho s maminkou počkáme. Kde bydlíš?“ řekl mile a zbylým SS pokynul s chladným výrazem, ať nastoupí. Esterku si v autě položil na klín a jeli, jak jim popisovala.

Antonie dávala slepicím drobky, co ji zbyly z vaření, když uviděla dvě auta a za nimi jak utíká pes… Gira! Auta zastavila a důstojník vysadil Esterku. Matka utíkala k dcerce.
„Kde je váš manžel.“ řekl ledovým hlasem a chlapi vyskakovali z náklaďáku, jako perly z roztrženého náhrdelníku. Rukou jim ukázal, aby to tu prohledali.

O dvě hodiny později byla Antonie u výslechu. Už tušili, že mají tu pravou, protože ostatní chlapy našli doma u oběda nebo v práci na poli. Navíc opakovala, že nic neví.
„Však vy nám řeknete, a ráda nám povíte, kde je. Máte hezkou dceru.“ pověděl důstojník. Využívat dítě mu však bylo proti srsti. To ho neučili. Kdyby měl zabít, holýma rukama umlátit dospělého člověka, bez mrknutí oka by to udělal. Ale dítě… Tyto postupy neměl rád. Matka žadonila, aby jí neubližovali. Nic nového však neřekla.
„Stoupněte si!“ zařval najednou německy a podpatkem na holínce se jí vytočil na palci. Žena zaúpěla a dál stála bez pohnutí. Chytil ji za vlasy a čelem ji postavil pět centimetrů ode zdi. Přišla rána ze zadu a druhou dostala hned ode zdi. Nejhorší bylo, že nevěděla, kdy přijde druhá. Neustále na ni řvali a mlátili ji. Někdy ji i topili v kýblu, ale Antonie nic neřekla. Byla silná a František to věděl, jinak by si ji nevybral. Někdy pro změnu ji nasadili kýbl a mlátili do něj. Když už byl večer, zavedli ji do cely. Jeden otevřel dveře a druhý ji vrazil dovnitř. Při tom ji druhý, co otevíral, podrazil nohy a ona tvrdě dopadla na studenou podlahu. Dveře se zabouchly. Myslela si, že má klid. Chtěla usínat, když v tom někdo zabouchal na mříže. Probrala se a slyšela, že někoho vyslýchají. Byl to nějaký muž a strašně křičel. Nebyl to snad ani křik člověka, spíš se to podobalo nějakému zvířeti. Ale musel to být člověk. U toho nemohla spát. Chtěla si odpočinout do rána, snad ji pustí, jenže v tu chvíli se rozrazily dveře, že půjde na výslech. Znova se všechno opakovalo. Bůhví, jak dlouho to už trvalo. Nevěděla už, kdy spala, co je za den, kolik je hodin.

Důstojník byl nervózní. Tolik práce, už jej bolely klouby z tolika úderů. Ještě to udělá jinak.
„Upečte kuře. Musí být hodně slané a doneste mi sůl.“ mrkl na vojáka. Ten šel sehnat kuře a někoho, kdo ho připraví. Když bylo hotové, krásně vonělo široko daleko. I jemu se sbíhaly sliny. Trochu ochutnal a bylo výborné, jen docela slané. Pivo k tomu, to by byla paráda. Vzal malou sklenici vody a nasypal do ní trochu soli. Vedle dal kuře.
„Zaneste jí to.“ poručil a voják šel.

Antonie to nechápala, ale tři dny hladu se přemoci nedaly. Vrhla se na jídlo. Jedla rukama a vypila malý hrneček vody. Bylo jí dobře, teď jen uhasit žízeň. Myslela, že dostane zase napít u výslechu. Když pro ni za pět hodin přišli, skoro se na výslech těšila, takovou měla žízeň. Do krve rozpraskané rty ji pálily, když se snažila vypít aspoň trošku své moči.

Když došla do místnosti, uviděla za důstojníkem velký skleněný džbán plný vody. Krásné křišťálové vody, ve které se mihotalo světlo. Důstojník pomalu mluvil a nikdo ji neubližoval. Myslela jen na vodu. Už ani nedokázala poslouchat, co jí říká, když v tom uslyšela, jak se ptá, jestli nemá žízeň. Otočil se a ona uviděla proud vody tekoucí na dno omláceného plechového hrnku. Nemohla mluvit. Nešlo to. Důstojník vypil hrneček a mlaskl si. Znovu nalil, ale hodně málo a podal vyslýchané hrnek. Ta se na něj vrhla a celý jej vypila.
„Tak povíte nám, co chceme slyšet?“ pronesl do ticha a začal pomalu odlévat ze džbánu vodu na zem. Voda dopadala na zem a drobné kapičky stříkaly na její bosé rozbité nohy.
„Ano vše řeknu!! Všecko!!“ a vrhla se po džbánu. Celý jej vypila a důstojník se s vojákem usmíval.

Za několik dnů, ji brzo ráno vzbudili a poručili jí, aby si odložila všechno oblečení. Věděla, kam ji vedou a jen se ptala, jestli je Ester v pořádku. Když byli na místě, důstojník i dcera už tam čekali.

„Nu, neplakej. Je to známka slabosti. Z tebe uděláme ještě malou dámu.“ řekl důstojník SS malé holčičce a pohladil ji černou koženou rukavicí láskyplně po blonďatých vláskách. Ve výšce její hlavičky se v pouzdře nacházela krásná vzorně vyčištěná naolejovaná Parabella. Plukovník se usmál na mučenou nahou ženu. Při tomto pohledu to nevydržela a jako šílená se vytrhla vojínovi a rozeběhla k plukovníkovi, aby mu vyškrábala oči a utekla se svou dcerkou. Plukovník na to čekal. Vojínovi pokynul, aby nestřílel a díval se, jak velkou námahou spolu s bolestí k němu pomalu běží. Když byla od něj na deset metrů, bleskově vytáhl zbraň a střelil ženě do hlavy. Malá dívka vykřikla a chytla se za uši. Kulka ráže devět milimetrů vnikla čelem do mozku a na výstupu vytrhla s sebou kus lebky, tkáně i vlasů. Padla obličejem do bláta. Dívka běžela k matce. S námahou ji přetočila na záda. Ale to nebyla její matka, byla to podobná bytost, které zel v čele vstupní otvor, ze kterého vytékala krev stejně jako z uší, pusy i nosu a v obličeji měla divnou grimasu. To už ji něco vyzvedlo do vzduchu. Byl to důstojník. Chytl ji za ruku a odváděje ji do převýchovného ústavu přes rameno zařval:
„Ukliďte to!“