Zoufalost

Už jsem dlouho nic nejedl. Z toho plyne, že mám hlad. Pořádný hlad. Takový hlad, že mě to dohání k zuřivosti. Trhal bych, kousal bych. Jak nádherné by to bylo cítit zase v ústech ten pach krve. Ten tah šlach a svalů. No je tu ta nepříjemná část s chlupy, ale není to k nepřežití.
Tak konec tlachání, protože jsem nic nejed.
Takže jak začít ?
Ale jako vždy – stopováním.
Kudy se vydám, když nevidím žádnou stopu ? Tudy ?
Tudy ?
Tudy ?
A co tudy ?
Půjdu tudy.
Tak jsou tu stromy a keře. To má kořist ráda, ale zase se tu špatně běhá, což těm menším než já dává výhodu. Jenom kdyby se nechali polapit. Ale nikdo tu není. Sakra ! Musím jít dál. Ale taky hlavně potichu a netvářit se jako na lovu, i když já asi ztěží můžu nevypadat jako na lovu. Jetu řeka. Půjdu se napít a snad něco najdu.

…

Á, to je osvěžení. V tom vedru takové ochlazení prospěje.
Ale, co to vidím ve vodě?
Ryba.
Že bych ji chytil ?
Chytím, mám hlad přece!
Čekám, čekám. Ták, pojď ke mně do tlamičky, pojď, čeká tě tam skvělá budoucnost.
Teď.
Žbluňk.
A nic, SAKRA ! Všechny jsou pryč. Co teď? No, musím dál. Ale mám hlad.
Ale ryby jsou pryč.
Asi začnu žrát trávu, je taková šťavnatá na pohled. Trochu si ukousnu. Pff. Fúj, fuj. Jak to může někdo žrát, to nechápu. Ještě, že já žeru jenom čerstvé, šťavňaťoučké masíčko.
Tak dále jsou jenom stromy a stromy a keře a keře. Všude jsou ptáci. Ať mlčej, ty písklata. Stejně nejdou vůbec chytit a nic z nich není. A k tomu opice. Opice jsou taky na nic. Kdo má za nima lézt až někam nahoru? Nejsme blázen. Tak pořád stromy a stromy. A nic k jídlu, co by se dalo snadno chytit.
A co to cítím?
Myš.
Kde ?
Tam.
Co dělá?
Myslí si, že ji nevidím.
Ví o mně?
Zatím ne.
Její chyba?
Jo.
Za ní?
Ano, ale opatrně.
Ták krůček po krůčku. Už jen kousek, ták a zase kousíček. Bacha na tu větev! Tak a raz, dva, tři. Teď. A mám tě. Chachá. Nekruť se, už je stejně pro tebe pozdě. Á mám rád tohle praskání kostí v zubech. Krev, jaká to lahoda...
Alebyl to jenom takový zákusek. Chci víc. Musím dál. Úspěšný lov vždycky nabudí. Ale kam teď, kde sepohybuje něco většího? Chce to najít stopu.
TRUS! Čerstvý! Číje to trus ? To je jedno, není můj, ani nikoho od nás. To by si taky zkusil tady jenom trochu čmuchat a zchytal by takovou, že by byl rád, kdyby se odsuď mohl odbelhat po dvou. Takže trus, to znamená stopy. Kopýtka , tímhle směrem. To znamená, tímhle směrem. Za nimi. Jak daleko můžou být? Na tom nezáleží, přibližuji se k nim. A další stopa a další. A hele, tady se zastavili. Tím líp pro mne. Tady je větev. Přeskočim ji. Hop. Jau. Poškrábal jsem se na zadní noze. Ale nevadí, jdu stále kupředu směr kořist. Ták, další stopa, další. No to je ono, pěkně jste mi to tu vyšlapali. Takovou cestičku za jídlem si nechám líbit. Slyším řeku. Takže se šli napít. Takže se zdrželi. Ale né, stále se zdržují. Jsou na druhém břehu. To znamená, že mě uvidí příliš brzy na to, aby byli v šoku z tak nenadálé návštěvy. Jak to vyřešit ? No tak, vzpomeň. Jak to dělávala matka v mládí? Obejít, ale to je riskantní. V lese můžou začít ptáci a opice řvát na poplach a tvoji jelínci k jídlu zpozorní. Ale přes řeku to nepůjde, taky nevím, jak je to hluboké, ajké kameny tam jsou a mokrou srstm ít nechci.
Takže?
Jdu přes řeku. A hele, tudy by to šlo. Tady je to takové málo kamenité, je tu záhyb a ta největší hloubka půjde přeskočit. Taky tu je tráva a strom. A támhle to mládě vypadá velice nepozorně. Plížím se pomalu, plazím se skoro u země. Tak a teď jenom skočit a chytit drápama, zakousnout se do krku, prokousnout krk, a pak můžou začít hody. Krev a maso. Už se těším.
Takže.
Na tři.
Raz, dva, tři. Čvacht! Ježiš, bahno!
Vědí o tobě.
Vyhrabávám se z bahna.
Utíkají.
Já za nimi. Blížím se k mláděti. Clapečku, holčičko, nebo co jseš, mně nezdrhneš.
Přeskakuje větev a zatáčí mezi stromy.
Já také přeskakuji větev.
Přeskakuji?
Ne, zakopávám. Dnes podruhé. To snad není MOŽNÉ! A k tomu tlamou přímo na kmen.....

....Proberu se, tlama od krve. Mám rád chuť krve, ale ne svojí. To mně bolí hlava. Nikdyy jsem tohle nezažil. Kontroluji, jestli je všechno v pořádku. Odháním od sebe mouchy a komáry. Nohy v pohodě, ocas taky, hlava, zuby.
Zuby ?
Sakra, chybí mi zuby. Tady na zemi od krve. Nikdy jsem nevěděl, že vypadají takhle. Ale to znamená problém.
Opravdu ?
Zopakuji si fáze lovu. Za prvé. Chytit. To je v pohodě. Za druhé. Zakousnout se. Tady jsou obtíže. Za třetí. Prokousnout. A sakra! Já neprokousnu. To znamená boj a to znamená ztrátu energie a taky může být neúspěch.
Co teď ?
No, buď se můžu pokoušet a podobné pochutiny a riskovat zranění a neúspěch, nebo lovit jednohubky jako myši a další, s tím, že každý den jich budud muset nalovit desítky. A pak je tu třetí možnost – lidi. Jsou slabí, neutečou, neubrání se. Žádná srst. Žádná srst! A je jich hodně! Jsou neopatrní!
Mám hlad. Dlouho jsem nic pořádného nejedl. Zuřím, protože jsem nic pořádného nejedl a k tomu jsem ztratil část svých zubů. Zubů – pilířů úspěšného lovu. Krev jsem dnes cítil, ale buď to nestálo za to, anebo to bylo moje vlastní krev. Chlupy dnes byly také.
Takže jdu lovit lidi. Kde jsou nějací ?
Všude. Stačí vylézt z lesa. Jdu podél řeky, občas se svlažím. Ryby v řece nechávám jejich osudu – být sežrán někým jiným. Už vidím konec lesa. Vycházím z lesa. Jdu do kopce, která se táhne nad řekou. Tady je rozhled. To se v lese zažít nedá. Na obzoru létají ptáci. Dále vidím nějaká tučná zířata, ja k v dálce požírají trávu. Je jich nepočítatelně. Dále vidím takový divný les. Vždycky úzký pruh keřů, mezera, úzký pruh keřů, mezera.
A v mezerách?
Lidé! Za nimi.
Blížím se. Dokonce si mne ani nevšímají. Necítí mne. Taková slabost. I ten nejhloupější jelen ví, že má utíkat, a tihle lidé si stále dělají svoje. To mě i uráží.
Takže začínáme s lovem. Koho si vyberu?
Támhleten vypadá dobře!
Takže pomalu. No, mohl bych i rychleji, ale zvyk je zvyk. Křup. Nic ? Ale to mě velice mrzí.
Náhle uslyším zvuk nějakého zvířete. Zní varovně. Takže, že by přece jen byla nějaká ostražitost?
Lidé zpozorněli. Jsem blízko. Zakže zase na tři, Raz, dva, tři. Vyřítím se. Jsem spatřen. Neutíká, ale místo toho vydává zvuk: „TYGR!“ Skáču, řve, chytám, řve, koušu, všude plno krve, neřve. Trhám maso.
KREV! Jde to s obtížemi bez některých zubů, ale začínám být najedený. A žádné chlupy k tomu.
Náhle slyším řev lidí. Nevěnuju mu pozornost. Však jsou lidé také bezbraní a jediný způsob, jak by mi mohli ublížit, je, že by mě přecpali. Najednou se ozve rána a mnou projede ostrá bolest. A další rány a další bolest. Všude je krev, ale není poznat, jestli je moje, či mé kořisti. Další rána. Tahle opravdu bolela. Padám.
Poslední, co vidím, je, jak mi jeden člověk míří na hlavu něčím. Ozve se rána. Pro mne poslední...