Bublinky cti

Nedávno jsem navštívila svou skvělou kamarádku. Bydlí v Kladně, a přestože je to z Prahy kousek, navštěvujeme se tak pěrkrát ročně, abychom si nezevšedněly. O to víc si ale telefonujeme a mailujeme. Návštěva - to je takový náš svátek. Vyprávíme do vyčerpání, smějeme se, dáváme si dárečky, prohlížíme fotky. Prostě se nemůžeme jedna druhé nabažit a naši partneři tohle už moc dobře znají a rezignovaně přihlížejí (kdo dělá ten den šoféra, má to povinně).

Ani tentokrát to nebylo jinak. Drobný rozdíl byl jen v tom, že jsem dárky nakoupila až v kladenském kauflandu. Ulovila jsem nádhernou oranžovou orchidej v kořenáči (aby dělala radost ještě po letech) a přidala dobré šampaňské. Bublinky jsou bublinky.

Nedočkavostí naladěna jsem se ještě stavila v lahůdkách ve vestibulu a koupila chlebíčky. Hned jsme je tam slupli (řidiče jsem měla pochopitelně s sebou a je třeba dbát na jeho spokojenost, jinak příště nepojede). Pak jsme vyrazili. Nejprve byla v plánu prohlídka města - přítel Kladno nezná a projevil zájem. Kolem půl druhé jsme se sešli, poobjímali a vyrazili. Irena je historička a Kladnu se věnuje profesionálně. Bylo to krásné odpoledne a až černá mračna nad městem nás vyhnala do útulnosti domova.

A pak to přišlo. Chtěla jsem předat dárky, ale ať jsem obracela vozidlo na ruby, jak jsem mohla - nic!
"Co hledáš?" ozvalo se od volantu.
"Tu kytku, sakra. Kam jsi to dal?"
"Já? Snad ty!"
A najednou jsem měla před očima ten stolek v "kaufu" a orchidej, jak se něžně vine k lahvi šampaňského na jeho vrchní desce. JÁ TO TAM ZAPOMNĚLA! Zapomněla jsem dárek pro svou úžasnou kamarádku! Jsem tupá. Jsem blbá! Jsem...

Omlouvala jsem se jako o život, ale přestože to všichni chápali a utěšovali mě, náladu mi to nezvedlo. Nakonec si ze mě začali dělat legraci a padaly i dobré rady typu - Tak se tam vrať, třeba to tam na tebe ještě čeká. Úplně jsem se viděla, jak koktám před prodavačkou, že jsem tam před šesti (!!!) hodinami zapomněla kytku s flaškou, jestli ji pro mě nemá. Udělala jsem ze sebe blbce před přáteli, nemusím ještě před cizími!

Kolem sedmé večerní jsme se rozloučili, a vyrazili domů. Cesta vedla (jak jinak) kolem kauflandu a najednou stojíme na parkovišti.
"Nikam nejdu!" zasyčela jsem poníženě.
Přítel jen mávl rukou a vyrazil sám.

A pak se to stalo - největší překvapení dne. Za chviličku byl zpátky s květinou i šampaňským. Paní prodavačka si opravdu všimla mé roztržitosti a opravdu vše uschovala. Byla to pro nás všechny (Irenu jsme okamžitě informovali a dodatečně obdarovali) taková krásná tečka za skvělým dnem. A také lekce ze slušnosti a čestnosti. Není to s námi Čechy zase tak špatné, dokud jsou ještě takoví lidé! Děkuji!

PS. To šampaňské jsem paní prodavačce odnesla zpět. S poděkováním. Sama. A ráda. A přestože jsem ho nepila, jeho bublinky mě jemně šimraly v očích.