Vzdát se není žít

 

Nemilosrdné a naprosto odporné zavřeštění budíku mě vytrhlo z kómatu, ke kterému jsem se dopracovala kolem třetí ráno. Byly to celé tři hodiny spánku. Výborně.
Zamáčkla jsem ten novodobý mučící nástroj, posadila se a přemlouvala svůj mozek, že se mi nemá motat hlava a chtít umřít.
„Do prdele...“ Zasténala jsem, napůl vztekle, napůl zoufale, natáhla se pro léky na nervy a přitom shodila na zem stoh papírů. Ty pitomé písemky, díky kterým jsem zaprvé za poslední dva dny naspala dohromady pět hodin a třicet osm minut přesně a zadruhé získala pocit totálního zmaru.

„Učit tlupu paviánů by bylo přínosnější, sakra.“

Vztekle jsem syčela, sbírala papíry (tentokrát jsem polila kafem jenom dva kousky) a roztržitě pohladila velkou, tlustou, černou kočku. Jmenovala se Ebony a našla jsem ji jako kotě v krabici na smetišti. Krásná ukázka lidského citu, jen co je pravda.
Dala jsem jí do misky snídani, pozdravila své dva potkany, deset činčil a jednoho králíka, s výjimkou činčil vše zachráněné, a zhroutila se na židli u stolu.
Na to, abych dělala snídani sobě jsem opravdu neměla sílu a ani čas. Šest třicet. Za půl hodiny budu muset jít, abych nepřišla do práce pozdě. Jako každé ráno, posledních deset let...

„No co, chtěla jsi přece vždycky pracovat se zvířatama, ne?“

Řekla jsem sama sobě ironicky a začala se smát a potom hned brečet. Ebony vyskočila na stůl a otírala se mi o hlavu.
Za pár minut jsem se odešla obléct, namalovat a sebrat si věci.

„A takhle vypadá ambiciózní a úspěšná žena.“

Sarkastická imaginární sestra, či co to vůbec je, v mojí hlavě, opět udeřila.

„Buď zticha!“

Zaječela jsem – na svůj odraz v zrcadle – ano, sousedi si musí myslet, že jsem cvok.
Dívala jsem se na sebe a bylo mi zle z toho, co vidím. Na druhou stranu, mohla jsem pro svoje žáky představovat perfektní názornou ukázku toho, jak dopadnou, když se nebudou učit a tak...

Jenže já se učila. Až moc. Vzdychla jsem a potřásla hlavou, která se mi stále ještě motala. Už teď jsem se nemohla dočkat, až budu moci jít spát. Vítej, další všední ráno...

 

Kdysi jsem byla jiná. Ne snad proto, i když asi taky, že jsem bývala mladší, ale hlavně jsem věřila, že mi vyjdou moje sny. Ano, ambiciózní holčička, možná ne nejlepší ze třídy na tak trošku elitním gymnáziu, ale určitě minimálně velice dobrá. Na vysněnou vysokou školu samozřejmě přijatá. Samozřejmě. Měla jsem být doktorka veterinární medicíny.
No, mohla jsem se sama sobě jen ušklíbnout, kdo by tenkrát řekl, jak skončím?
Studium bylo strašně náročné a já sice snaživá, ale dost nešťastná. Když jsem se odhodlala z oboru, který býval mým jediným snem, odejít, vypadalo to chvíli na lepší budoucnost – nový obor mi šel a bavil mě, ale problém byl, že jaksi práce pro nikoho, jako jsem já, nebyla a když, rozhodně ne v oboru. Dodělala jsem jen bakaláře a zoufale, ZOUFALE potřebovala peníze, tedy práci.
Jedna moje známá měla známou a ta měla bratra, nebo tak nějak, a ten měl co do činění se základkou, kam jsem kdysi chodila... Na to, že jsem neměla vůbec žádné přínosné vzdělání, natož alespoň pedagogické minimum, měli dost velký zájem. Asi proto, že jim najednou vypadlo asi sedm lidí ze sboru (když jsem poznala ty milé děti, ani jsem se nedivila).

Dobrá, tak na chvíli, abych si něco našetřila, našla jinou, lepší, práci a mohla potom na magistra, řekla jsem si... Byla jsem blbá, když jsem si namlouvala, že tohle URČITĚ není napořád...
Je to deset let, deset zatraceně dlouhých let, a já jsem pořád tady a jedinou změnou v mém životě (jak velmi naplněném, že?) je to, že už nebydlím s mámou. Ještě to tak. Je mi třicet pět, jsem sama, nejspíš taky už vždycky budu, protože hledání někoho, koho bych měla ráda, jsem vzdala před dva a půl lety a po šesti ošklivých, popřípadě velice ošklivých zkušenostech. Když umřu, nebude to nikoho zajímat. Jsem učitelka na základce a navazující studium mého oboru, což bylo mimochodem ochrana zvířat a welfare, nepřipadá příliš v úvahu, nechci-li zase na druhý konec republiky a peníze čerpat od rodičů. Bydlím v podnájmu a místo skříně na oblečení mám pár krabic z Ikea.
Ne, šťastná nejsem, díky za optání.

 

„Ahoj, Sendy. Proboha, ty vypadáš.“ Spráskla nade mnou ruce moje kolegyně.

„Slohovky. Nenávidím slohovky.“ Položila jsem si hlavu na stůl a zavřela oči.

„Tady máš kafe. Kolik hodin jsi spala? Volala maminka Danušky,“

Podala mi hrnek a omluvně, soucitně se zašklebila. Danuška byla jedno z „mých“ dětí... No, mých, popravdě, ta banda, kterou jsem měla usměrňovat a vzdělávat, by mohla být reklamou na antikoncepci.

Co se Danušky týká, byla to neskutečně rozmazlená, drzá a uječená holčička z rodiny místních zbohatlíků.

„Co proboha zase chtěla?! Včera jsem jí vysvětlovala patnáct minut, že opravdu není v mých silách zlepšit prospěch její holčičky v informatice, na kterou chodí dvakrát týdně někam kdo ví kam a kdo ví ke komu. Co se zase děje? Mám domluvit slečně, aby si nezatrhávala punčochy, což je zcela jistě moje chyba, to dá rozum, nebo chce přesadit pošestnácté v tomto pololetí?“

„Sendy, vážně mě to mrzí, ale obávám se, že madam se s tebou chce sejít osobně...“

Zvedla jsem hlavu jen proto, abych s ní mohla praštit do stolu. Paráda. Skvělé. Lepší ráno si neumím představit.

„Kláro, řekni mi, jak to děláš, že jsi pořád tak v pohodě?“ Upřela jsem na ni velice zoufalý pohled.

No,“ Usmála se povzbudivě. „Prostě nedovolím, abych nad tím moc přemýšlela. A chodím třikrát týdně na box.“

Odešla do sborovny hledat třídnici. Nejdůležitější rozdíl mezi mnou a ní bylo to, že pro ni byla tahle práce to, co chtěla dělat vždycky. Byla mladá, krásná, oblíbená a čerstvě vdaná, a i když si samozřejmě na děcka taky stěžovala, tak s nimi pracovala ráda a bylo to vidět v každém jejím pohledu. Já byla zklamaná svým životem, přišla jsem si neužitečná a k ničemu, protože jsem měla být někdo jiný a někde jinde, a i když jsem kdysi s dětmi pracovala ráda a o učení jsem vážně uvažovala, teď bylo moje srdce zahořklé a chladné. Kdo ví, proč. Zůstalo mi jediné – zvířata jsem milovala stále a zachraňovala je, jak jsem mohla. Většina toho, co zbylo z mého platu po zaplacení nájmu, elektřiny a tak dále, jsem nacpala do zachráněnců, celkem prosperujícího chovu činčil a taky mojí kobylky – asi jediného snu, který jsem si nenechala zničit a vzít. Nicméně, kobylka bydlela u kamarádky ve stáji a já tam nestíhala jezdit častěji, než o víkendu... A to bylo málo.

No co, hodila jsem do sebe chladnoucí kafe, teď svůj život nezměním a za deset minut mi začíná první hodina. Nejvyšší čas vzpomenout si, co máme probírat, sehnat někde třídnici, vyhrabat z kabelky ty slohovky a, proboha, hodit se trochu do pohody. Děti přece za můj život nemohly.
A jakkoliv jsem byla znechucená svou prací, snažila jsem se vždycky, aby to nepoznaly.
První hodina byla čeština v osmičce. Mimochodem, učit tyhle polodospělé děti, které mají tolik co dělat sami se sebou, a pro které je psaní slohovek, diktátů a esejí o spisovatelích, jim nic neříkajících, nepochopitelná zbytečnost, je opravdu paráda.
A víte proč?
Protože já si to myslím taky.

 

O první přestávce jsem sebrala všechnu svou toleranci a vyrovnanost a zavolala Danuščině matce, abych si s ní domluvila schůzku. Téhle paní nestačily třídní schůzky a potřebou osobních setkání, obvykle trvajících něco přes tři hodiny, mě a všechny mé kolegy, obtěžovala několikrát měsíčně. Největší radost jsem z toho měla tehdy, když se mi doma kupily písemky, eseje, úkoly děcek a všechno to zatracené papírování, které nenávidím, takže jsem potom nestíhala spát. To bylo skoro pořád. A já místo práce musela sedět s touhle dámou, která si myslela, že jí patří svět, v kabinetě div ne do noci a řešit zásadní problémy lidstva – že její dcera začala místo růžových punčoch schválně nosit černé a co si o tom myslím, že můj systém opravování písemek je určitě neobjektivní (Danuška by přece NIKDY nenapsala v diktátu chybu) a tak.

 

Chemie, která mě aspoň zajímá, s devítkou, to byl teprv ten správný stres. Zkuste si někdy mít laboratorní praxi s patnácti znuděnými puberťáky, kteří ovšem ožijí, jakmile zjistí, že v laborce se dají zapálit kahany (a taky sešit spolužačky, třídnice, plášť vedle stojícího třídního šprta...), některé chemikálie způsobí výbuch, nebo aspoň příšerný zápach, a já nemůžu, opravdu NEMŮŽU, uhlídat všechny stoly po sto procent času. Jestliže jindy jste v kriminále jednou nohou, tak na laborkách jste tam oběma a téměř na jistotu. Doporučuje devět psychiatrů z deseti. Taky si chtějí vydělat.

 

A tak to šlo celý den. Čeština, chemie, biologie, biologie, čeština, chemie... Uječené děti, znuděné děti, děti skákající na lavici ve chvílích, kdy si myslí, že je ještě nevidím, děti házící pomůcky jiných dětí z oken, děti schopné na písemku napsat, že mi na to serou (dobře, tohle není standard, ale za pár let zcela jistě bude), děti neuznávající autority.... Hrozně dospělé děti, které si jednou
v životě taky dají pořádně na hubu. Už teď jsem je litovala. Jen o něco méně, než sebe za to,
že tohle opravdu musím vydržet.
Ale abyste neřekli – já je v podstatě mám ráda, také jsem bývala citově rozervaná puberťačka
v černém, co o češtině občas spala a místo matiky ji zajímal její vnitřní svět. A tak jim toleruji občasné výstřelky, usměrňuji co jde, trestám, co už nešlo... Nějak spolu existujem.

 

Po pracovní době – hurá – mě čekala ta veledůležitá schůze. Domů jsem se připloužila hotová a s vidinou toho, že prostě musím udělat přípravu na zítřek. Jak potěšující...

V zrcadle na mne koukala zase o něco starší a zničenější troska mého kdysi naivního já.

„Patří ti to, měla jsi víc studovat.“

Řekla mi moje druhá, drsná a zlá, osobnost. Super, za všechno si můžu sama a musím s tím žít. Pane Bože, mohla jsem zachraňovat životy a místo toho trčím v téhle pitomé díře a co jsem?

Není nic zlého na tom, učit. Samozřejmě, že ne – je to práce stejně zodpovědná, jako to zachraňování životů. Ale je setsakra špatné dělat něco, co jste vůbec nechtěli, proto, že se vám nepovedlo dosáhnout na víc. Je špatné to tak mít a nic s tím neudělat. I kdybych si měla jen zvyknout, do háje, byla bych šťastnější! To mi ale nešlo, jak je asi zřejmé.

 

Otevřela jsem mail, smazala dvacet spamů, přečetla si čtyři omluvenky (výmluvenky, jak jsme jim s Klárou říkaly) proč „moje“ děcka nebyla ve škole, neměla úkoly, učebnice, plášť, protokol a vůbec nic z toho, co mít měly.

Pokud to chápu dobře, přibalit ráno do batohu laptop, několik sprostých DVDček, nebo snad celou toaletní skříňku, je v pohodě, ale učebnici najít je nemožné.
No jo, priority... Odpověděla jsem dvěma rodičům na dotazy ohledně blížících se (Bože, jen to ne) třídních schůzek a jednomu chlapci z devítky na mail ohledně chemické olympiády (ano, takové děti taky jsou a není jich tak málo). Pak jsem si všimla ještě jednoho mailu a ten mě dost překvapil. Psala ho jedna dívenka, taková ta, co o nich ve třídě vlastně nevíte a tak vám dělá problém zapamatovat si jméno. Byla to ale jedna z „mých“ a tak jsem si ji pamatovala. No, vlastně, zrovna v jejím případě jste si jméno pamatovali snáz, než nositelku. Byla to totiž Carmen. Rodiče... No... Nejsem si jistá, jak to říct slušně, řekněme, že byli v lihu zhruba od jejího početí až dosud. Věděla jsem, že je sleduje sociálka a že mám na holčinu, které bylo čtrnáct, těch obtížných a náročných čtrnáct, dávat pozor. Tedy myšleno nikoliv tak, že by se pokusila při nejbližší příležitosti podpálit školu, ale proto, že tu bylo riziko zanedbávání ze strany povedených rodičů. Nicméně dívenka se celou dobu, co jsem její třídu měla, což začalo loni, chovala normálně a nic moc patologického jsem naštěstí neviděla.
Byla jsem zvědavá, co mi asi chce.

 

„Dobrý den, paní učitelko...

Asi vám bude připadat divný, že píšu. Jenomže nějak nemám komu a myslím si, že to třeba pochopíte... Nevím, co mám dělat. Ale nejradši bych nebyla. Nevím proč, máma a táta se snaží, ale já vím, že stejně nikdy nebudu to, co bych chtěla a taky nemám žádný kamarády ani nikoho, s kým bych si mohla psát. Ach jo, já tím nechci otravovat ani vás... Klidně to smažte, jestli se vám nechce odpovídat, já to chápu. Jsem zvyklá, že mě lidi neposlouchají, takže to ani nebude těžký přijmout. Někdy jen ležím v posteli a brečím a myslím si, že chci umřít, ale nevím, jak to udělat. Bolí mě
z toho hlava. Stejně mi asi není pomoci.
Carmen“

 

Byl to zvláštní email (a bez chyb, jak jsem si okamžitě všimla). Tohle se mi za deset let praxe ještě nikdy nestalo, ale přesto jsem to znala – sama jsem takové maily kdysi psávala a jedna moje profesorka, které si za to celý život vážím, mi moc pomohla... Jak to ale dělala?
Na to stejně není návod, bylo mi jasné, asi stejně, jako to, že odpovědět musím. Zdálo se, že jedna holčička věří, že JÁ bych jí mohla pomoci. Bylo to paradoxní, vzhledem k tomu, že já nebyla schopná zvládnout ani svůj život. Carmen to neví. Nemá tušení o prášcích na nervy, o tom přiblbém psychiatrovi, který mě snad ani nevnímá, jenom podává recept na další svinstvo, co utlumí mou chuť rozkopat byt na třísky a skočit z okna. Neví, že jsem chtěla jiný život a tenhle je můj trest.

 

Seděla jsem u toho notebooku dlouhé minuty, práce mi stála, a moje ruce bezradně ležely na klávesnici. Mám já vůbec právo někomu radit?
Ale když ne já... Kdo to udělá?

Jak dlouho se asi odhodlávala, než ten mail odeslala? A teď má určitě obavy, co na to řeknu.
Vzdychla jsem. Dala mi důvěru a to je strašně velká zodpovědnost. Je jí čtrnáct a co jí napíšu, to ji může hodně ovlivnit. Na druhou stranu, dala mi důvěru... A když jí neodpovím, bude si myslet,
že na ní nezáleží ani mně. A to není pravda, věděla jsem.
A tak se moje prsty konečně rozběhly po písmenkách...

„Ahoj Carmen,

jsem moc ráda, že jsi mi tohle napsala. Vážím si tvojí důvěry.“

Do prčic, jak dál?!?

„K tomu, co píšeš, myslím, že chápu, jak ti je. Kdysi jsem měla úplně ty samé problémy a taky je nebylo komu říct, takže vím, jaké to je. Myslím, že nejvíc pomáhá si o tom s někým povídat.“

Počkat, to jsou hrozné kecy. Není to komu říct a nejvíc pomáhá povídat si?! Celé jsem to smazala a začala znova.

 

„Ahoj Carmen,

jsem moc ráda, že jsi mi tohle napsala a vážím si tvojí důvěry, není to lehké o takových věcech někomu psát, to já vím. Znám ty problémy, o kterých píšeš, asi vím, jak se cítíš. Možná ti teď přijde, že na tobě nikomu nezáleží a že nebýt by bylo mnohem lepší, ale věř mi prosím, že tak to není. Občas to tak vypadá, každý má takové chvíle, ale bude zase líp.
Asi si potřebuješ s někým povídat, mně to taky vždycky pomohlo nejvíc :-), kdybys chtěla, tak za mnou klidně můžeš přijít, anebo mi zase napiš. Mne tím neotravuješ a vždycky se ti budu snažit pomoci. A co je to, co bys chtěla být? :)
Ať ti je líp!
S.S.“

 

Odeslala jsem to a pak mi v hlavě zase zazněl sarkastický hlas – já píšu, že bude líp? Zrovna já? Hm... Vždyť já mám POŘÁD pocit, že by bylo lepší nebýt!
To by ovšem asi nepomohlo vůbec nikomu, kdyby to Carmen věděla, že ne?

Pak jsem se s povzdychem pustila do přípravy na zítřek. Než jsem se dostala do postele, uplynula asi nekonečná doba. Pohled na hodinky mi prozradil, že budu spát skoro pět hodin. Tento týden by se to dalo nazvat luxusem. Krásný život, jen co je pravda. Jen by mě zajímalo, jestli to tak mám jen já, že si neumím líp zorganizovat čas, anebo je to standard...

 

 

„Ty, Kláro?“ Zívla jsem ráno, když jsem téměř omdlela na svou židli v kabinetě. „Taky spíš tak strašně málo, nebo jsem jen já tak nemožná?“
„Jak kdy. Někdy stihnu přípravy už ve škole...“

Hm. Takže je to asi ve mně. Já o přestávkách vkládám veškerou energii do toho, abych neusnula... Popřípadě nadávám u automatu na kafe, že zase došly ty zatracené kelímky, nebo mně drobné. Občas potupně žebrám o desetikačku na kafe u dětí. Když mám nedejbože dozor a nedostanu se
k automatu, stává se mi, že soucitní kolegové mi kafe nosí... Ale je taky možný, že to dělají preventivně – jednou jsem totiž doopravdy na chodbě usnula ve stoje a děti toho využily k rozmotání tří rolí toaleťáku. Vyšel jim od ředitelny až do jídelny k okýnku. Ovšem šéf to rozhodně nepovažoval za vtipné zpestření dne...

 

„Sendy? Zvonilo před pěti minutama...“
„Já vím, jenže nemůžu najít půlku třídnice, sakra!“
„Půlku?“
„Jo, jedna šestka má třídnici na půlky. Nechtěj vědět.“
Konečně jsem našla zbývající část dokumentu a vystřelila na druhou budovu. Děcka zcela jistě bourají učebnu a ta je, k mé smůle, hned pod ředitelnou!

 

 

 

„Sendy! Hledám tě celou věčnost!“
A bohužel našel, vzdychla jsem jen v duchu – Aleš, měl mou třídu na tělák a měl jich plné zuby, čemuž se nedivím. Jenže měl taky pocit, že já nějakým způsobem dokážu udělat, aby se začali chovat vzorně, nebo nevím.
„Ahoj, Aleši. Já vůbec nemám čas, musím do jídelny, takže...“
„Potřebuju s tebou mluvit, jen na minutku, prosím tě.“
Tak jsem si tedy vyslechla sáhodlouhé stížnosti na téma „kluci už zase vytahali všechny žíněnky a skákali na ně skoro od stropu“, „holky se v jednom kuse vymlouvají, že nemůžou cvičit“ a „dneska ráno se David a Tomáš mlátili pálkama na softbal“.

„Aleši,“ Došla mi pomalu trpělivost (bylo to skoro denně). „Už jsem ti tisíckrát řekla, že si je musíš srovnat sám. Já tam NEJSEM, takže s tím NEMŮŽU nic udělat! Takže mě s tím pořád neotravuj, protože to stejně nikdy k ničemu nebude. Je mi to fakt líto, ale už to konečně pochop – já si je hlídám v laborce, ty v tělocvičně. A teď musím do té jídelny, takže mě omluv.“

Pravděpodobně si myslel, že jsem pěkná kráva.

 

„Sendy? Prosím tě, nemůžeš něco udělat s tím tvým zločineckým gangem?“
Přišla za mnou, když už jsem se konečně dostala do té jídelny, kde jsem měla mít už čtvrt hodiny dozor, jedna z mých starších kolegyň.
Měla jsem ji celkem ráda, na rozdíl od mnoha jiných totiž měla spoustu věcí na háku. Mojí třídě říkala gang, což bylo přesné.

„Leda použít slznej plyn.“ Odvětila jsem vyčerpaně.
„To není špatnej nápad.“ Zasmála se. „Já jen, že... Ále, to je fuk, vypadáš, že toho máš dost i tak. Zkusím na ně ještě tajný zbraně. Už tě našel Aleš?“
„Jo. Bohužel teda.“

„Chápu. Taky mi leze na nervy, ale na druhou stranu – na tohle je škola nepřipraví, to přece víš.“

 

Hodila jsem na ni udivený pohled. Věděla přece, že já peďák vůbec nemám...

„Promiň, asi už mluvím z cesty. Zítra jsou ty podělaný schůzky a já mám plnej mail dotazů od rodičů už od minulýho týdne. A taky mi někteří nejmenovaní deváťaci posílají anonymy a myslí si, že nevím, čí dílko to je.“

„Emo?“ Oslovila jsem ji zamyšleně. „Myslíš, že je to ve mně? Myslím to, že nic nezvládám včas a ani dobře...“

„Prosím tě, ty o tomhle ještě přemýšlíš?“ Rozesmála se, poplácala mě po rameni a odešla.

Spolkla jsem tedy poznámku o tom, že mám doma na stole písemky ze tří tříd, ještě jednu várku slohovek, protokoly z chemie a domácí úkoly ze VŠECH tříd, kde vůbec učím, samozřejmě vše neopravené... O tom, že jsem měla na svoje děti napsat nějaké hodnocení, co si letos šéf vymyslel, ani nemluvě. Byla teprv půlka listopadu, do Vánoc to přece nějak stihnu...
Jeden by řekl, co sakra doma dělám, že nemám hotové vůbec nic. Jak k tomu někdo ještě stíhá vlastní děti mě nepřestávalo fascinovat.

 

Zazvonilo, tak jsem se rozeběhla (a proto nenosím podpatky) pro materiály a do své třídy. Gang vypadal velmi spokojeně, což mě přimělo popřemýšlet, co se jim asi tak povedlo nastražit, chyběla jich jenom tak čtvrtina. Zdálo se, že protokoly, které měli všichni už VÁŽNĚ odevzdat, jinak z nich budu asi muset nadělat několik malých, mi na stůl dala asi půlka přítomných...

„Dobré odpoledne. Můžete si sednout. Může mi někdo říct, proč mám tak málo protokolů?
Ano, Lukáši? Ne, nezajímá mě, že sis ho zapomněl u babičky, nosíš mi ho už tři týdny. Lucko? Porouchaná tiskárna? A o tom, že si můžete tisknout v knihovně, nevíš? Martino? Ne, nemůžeš jít na záchod, zvonilo před šesti minutami. Hele děcka, žádné další výmluvy nechci slyšet. Sednout, všichni, ty taky, Davide. Davide, slyšíš mě?! No tak!“

Tak to by byl úvod, povzdychla jsem si v duchu a začala dělat prezenci.
Jelikož se děcka ani po třech napomenutích nenámahali zmlknout, byla jsem nucena na ně zařvat a rozdat papíry...
„Co je zase, Tomáši?“
„To jsme ještě nebrali! Nemůžete po nás chtít něco, co jsme ještě nebrali!“
„Brali jsme to minulou hodinu. A jestli řekneš, že jsi byl nemocný, tak mi napíšeš za domácí úkol referát o periodické tabulce prvků, takže si to rozmysli.“

Když dopsali tu pětiminutovku na nejjednodušší názvosloví, rozhodla jsem se dělat, že neslyším několik velevtipných poznámek na můj pracovní plášť (ostatně jejich sledování, kde na něm mám zrovna nový flek, aby se tomu mohli smát, patřilo mezi neškodnou zábavu) a radši jsme začali něco probírat. Stejně jsme nestíhali, to při poskládání nynějších osnov snad ani nešlo.

 

Pět děcek tu neplánovanou písemku provokativně nepodepsalo a z části ani nepsalo. Asi jim nedošlo, že podle prezence poznám, kdo to byl...

Jak ráda bych jim občas řekla, že je mi u prdele, jestli se budou nebo nebudou učit, protože to je jejich problém a já je klidně nechám propadnout.
Ale to bych pak na ty třídní schůzky radši nechodila.

 

 

Domů jsem doběhla nezvykle brzo a po doplnění hladiny kofeinu v krvi se rychle vrhla na práci, než účinek kafe pomine a já u toho zase usnu. Už jste viděli protokoly z chemie, opravené v polospánku? Já ano. Musela jsem dětem namluvit, že jsem je ztratila a všem to uznat...
Sice mi rodiče vynadali, ale kdyby je VIDĚLI, nastal by asi konec světa. A můj vyhazov, protože bych asi neukecala šéfa, že jsem opravdu byla střízlivá.

Ebony ležela na hromadě A, tam byly písemky deváťáků, které jsem jim už tři dny slibovala určitě donést na další hodinu, a občas se pokusila ulovit propisku, kterou jsem psala.

 

„Tak dneska to do večera všechno opravím, kočko.“ Slíbila jsem.
Vzpomněla jsem si na svoje studia na veterině, hned vzápětí. Ty sliby každé zkouškové. Ano, ano, naučím se zpaměti sto stránek za noc, ano, pane docente, jistě. Ne, to nevadí, že mozek nepobere víc, než deset stran, já ho přemluvím...
Zatřásla jsem hlavou, abych zaplašila vzpomínky na probrečené, zoufalé hodiny ráno, když jsem nestihla ani půlku plánu a na zklamání, které přišlo pokaždé, když naučené věci, tak těžce nacpané do hlavy, nebyly nakonec k ničemu...
Nicméně tentokrát jsem se hecla, hlavně díky těm schůzkám, a do tří ráno opravila i ty slohovky. Mimochodem, školní slohy jsou k ničemu, k ničemu a K NIČEMU. Ani kdyby mi napsal slohovku Tolkien nebo Rowlingová, tak to z práce za 40 minut nemám šanci poznat!

Už jsem ležela v posteli, když mi došlo, že musím ještě zkontrolovat maily. Musím. Takže jsem se donutila vstát...

Carmen znovu napsala. Tak trochu jsem zapomněla na to, že jsem šíleně unavená a zítra vstávám v pět, neb máme od sedmi třídnickou hodinu, a po stručném odpovězení na sedm dotazů od rodičů, jsem si otevřela ten její email. Měla jsem pocit, že možná dostanu příležitost někomu pomoci.
Už dlouho se to nestalo, což bylo vzhledem k tomu, že jedině to mi vážně šlo, smutné.

 

„Díky moc za odpověď. Nečekala jsem, že vás budou moje problémy zajímat. Já vím, že mi stejně nemůžete pomoct... Ale co mám dělat? Proč mám pocit, že mě nečeká nic, prostě nic, že by bylo lepší, kdybych se nikdy nenarodila?
Chtěla bych psát, to je jediné, co mě baví. Moje slohovky na to ale nejsou dost dobrý. Taky mám ráda děti a zvířata, mám doma potkanku, jmenuje se Amelie. Možná bych mohla být veterinářka. Ale tam mě nikdy nevezmou... Máma s tátou se snaží, abych byla šťastná a já pořád jen brečím, protože je to ode mne strašně nevděčné, že nejsem. Třeba to znáte... Ale asi ne, myslím, že vy jste určitě nikoho nezklamala. Je to pravda, že máte koně? Já bych hrozně chtěla jezdit na koni. Ale rodiče mi to nemůžou zaplatit...
Dobrou noc, paní učitelko...
Carmen“

 

Usmála jsem se. Kdyby věděla, že jsem zklamala celý svět a nejvíc sama sebe... Veterinářka... Koně a psaní... No, Carmen, připomínáš mi mé mladší já. Ale opravdu bych ti nepřála, abych v tobě viděla sebe i za deset let...

 

„Ahoj Carmen.

Myslím si, že se nemusíš obviňovat, ty přece rodiče neklameš... Každý ty pocity, o kterých píšeš, asi zná... Jasně, oni by chtěli, abys byla šťastná a ty se cítíš špatně, protože to tak není a máš pocit, že by mělo být. To ale není tvoje vina, jak se cítíš. Rodiče by to určitě taky pochopili, neděláš to schválně. Možná by ti pomohlo, kdybys dělala něco, co tě bude bavit a u čeho nebudeš muset přemýšlet nad svým trápením. Třeba bych ti mohla pomoct.
Koně opravdu mám, to je pravda, je to kobylka, jmenuje se Inka a je to hnědý poník s lysinkou. Mám ji u kamarádky ve stáji. Možná zrovna shání někoho, kdo by jí chodil pomáhat... :-)
Píšeš o potkance, taky mám doma potkany, dvě holky. Neměla bys mít Amelii samotnou, je pro ně lepší, když jich je víc... Ale jestli ti rodiče nepovolí víc zvířátek, tak to je jasný. Mám ještě činčily
a kočku. Takže tvé lásce ke zvířatům rozumím.
Veterina je hodně těžká škola, kdysi jsem ji studovala, tak pokud chceš, můžu ti o tom dát nějaké informace.
Ohledně psaní – tvoje slohovky nemají vypovídající hodnotu, protože je na ně příliš málo času, jak je ti ale určitě jasné, jestli píšeš i mimo školu. Pošli mi nějakou tvou povídku, přečtu si ji a povím ti. Ale už jsem si všimla, že když nic jiného, píšeš bez chyb a to je plus.
Měj se krásně, uvidíme se zítra
S.S“

 

Věděla jsem, že ráno se budu nenávidět. Ale bylo to horší, než jsem čekala.

„Panebože, Sendy, kdysi jsi běžně spávala dvě hodiny, nebo dokonce vůbec, tak se zvedni sakra!“

 

Nadával mi můj vnitřní hlas, zatímco jsem se snažila objektivně zhodnotit, co se asi tak stane, jestli se prudce posadím... Vstala jsem s vypětím všech sil. Prostě jsem už toho nevydržela tolik, jako zamlada...
„Zkurvený ráno, blbá škola, zatracený schůzky...“ Mumlala jsem si vztekle, sunouc se blíž ke kávovaru, byť bylo dost velké riziko, že mi bude potom ještě hůř.
Dalších deset minut jsem tupě zírala do zdi a soustředila se na to, abych se sakra přestala tak hrozně klepat. Kdo vůbec vymyslel třídnický hodiny?!?
Jestli to děcka připraví na to, že na střední občas vstanou na sedmou, to tedy fakt nevím, ale mne to přivede do hrobu stoprocentně. Letošní skvělý výmysl našeho šéfa. A tak mám možnost dvakrát měsíčně zopakovat polospícím puberťákům, že se nemají navzájem šikanovat, že se mi vážně moc nelíbilo, když nastříkali hasičák na katedru a že mají, už do háje, přestat lepit všude ty hnusné žvýkačky, neb je to na konci roku nechám klidně odloupávat nožem třeba celý den.
Když jsem odcházela, radši jsem se do zrcadla ani nedívala. Vím jistě, že najít to ráno nejbližšího scénáristu hororových filmů, měla bych o kariéru postaráno.

 

V sedm nula nula jsem stála ve třídě a čekala, až laskavě dovalí alespoň někdo z mojí třídy. Sednout jsem si nemohla, to bych asi usnula. Vlastně, to „asi“ bych měla vynechat... Připadala jsem si, jako lvice v kleci, jak jsem tak přecházela sem a tam... A nikdo nešel.
Omylem jsem se zahlédla v zrcadle, které ve třídě máme – holky si ho vymínily – a lekla jsem se. Co to proboha je... Kdysi dávno jsem bývala taková hezká holka...
Zasnila jsem se, studujíc podrobně ty černočerné kruhy pod červenýma očima, za které by se nemusel stydět žádný angorák, nazelenalou kůži a totálně odkrvené rty... Takhle nějak asi vypadá Smrtka, musela jsem se ušklíbnout. Škoda, že dnes není Halloween. Pokračovala jsem pohledem přes neuvěřitelně zplihlé vlasy, které jsem si naposled upravila snad někdy v loňském roce, na vytahanou černou mikinu (černá proto, že jedině černé svršky jsou kompatibilní s černými kočičími chlupy), příšerné džíny se skvrnou od kečupu na koleni, Bůh ví, kde jsem k ní vůbec přišla, a poněkud sešmajdané tenisky. Vypadala jsem jako bezdomovec.
No, byla jsi unavená, málo spala, tak máš nárok... Pokusila jsem se sama sebe uchlácholit.
„Jo? A není to takhle NÁHODOU každý den, posledních X let?“ Poznamenalo to objektivnější já.

Ach jo. Kdysi bych takhle oblečená nešla ani s košem, tak jsem milovala eleganci, punčošky, sukýnky, to bylo moje.
A teď? Reklama na rezignaci na život.

 

„Sakra, kde ty děcka jsou?!“ Podivila jsem se nahlas – bylo půl osmé a nikde nikdo.
Co mám jako dělat? Obvolávat rodiče??
„No, to bys asi měla...“ Přikývla Klára, když jsem se jí došla zeptat. „Už půl hodiny jsi za ně zodpovědná ty. Jo a Sendy? Prosím tě, nenaštvi se, ale potkala jsem Aleše a zdá se, že s tebou chce zase mluvit...“
Otráveně jsem přikývla a vzala do rukou telefon. Rodiče byli nadšení, že je otravuju hned ráno. Moje třída na naší úžasnou hodinu zapomněla.

„Zapomněli, prostě zapomněli, chápeš to?! Já kvůli kreténský třídnický hodině skoro nespala a oni prostě nepřijdou! To mi teda neříkej, že nikdo, absolutně nikdo z celý třídy si nevzpomene, když to tak je od září! Já jim dám!“ Zuřila jsem.

„Sendy, Sendy... No tak. Hele nechci ti nic říkat, ale... Poslední dobou jsi trochu moc podrážděná a unavená. Měla bys s tím něco dělat.“

„Měla bych s celým tím svým nemožný životem udělat rychlej konec, to by bylo jediný, co by fakt pomohlo!“ Odsekla jsem a Klára zavrtěla hlavou.

Pak jsem se šla podívat, co zase chce to neschopné telátko Aleš.

 

„Co se zase děje?“ Vešla jsem k němu do kanclu bez pozdravu a dost nezdvořile.
„No teda, ty máš zase náladičku.“ Zasmál se a já měla chuť ho uškrtit.
„Nepřišla mi celá třída na třídnickej nesmysl, tak promiň. Co jsi chtěl? Už jsem ti říkala, že ti nemůžu pomoct, ne?“
„Nic nechtějí dělat a když něco dělají, tak to je něco, co zase nechci já, aby dělali a pak s tím odmítají přestat. A holky by se vůbec nejradši jen flákaly.“
„Šmarjá Aleši, tohle je přece NORMÁLNÍ. Sice tě lituju, že musíš mít holky i kluky, ale když nám odpadla Maruška, tak to teď nemá kdo za ni vzít. Už když já byla malá, tak se takhle děcka chovala. To jsi nebyl nikdy na praxi, nebo co? Vím, že se to na univerzitě neučí, ale mladej chlap, jako jsi ty, snad nemůže mít takovej problém vymyslet těm puberťákům takovou zábavu, aby si dali na půl hodiny říct, ne?“
„Když já bych rád, ale... Hele Sendy, nedělej ze mne zas takovýho debila. Prostě si myslím, že neexistuje aktivita, která by bavila kluky i holky najednou. Žádná jiná třída takovej problém není. Prosím tě, nemohla by ses jít na nějakou hodinu podívat a říct mi, co mám s nima dělat?“
Začalo mi ho být skoro líto. Na diplomu mu ještě ani nezaschnul inkoust, měl to, o co časem zcela jistě přijde, totiž ideály a řešil každou hloupost. Co jsem měla dělat?
„Tak dobře, co s tebou. Jednu máte dneska, že jo? Vyjímečně mám opraveno všechno, co jsem potřebovala stihnout, takže klidně přijdu. A žádnej zázrak ode mne nečekej, jasný?“
„Díky.“ Rozzářil se ten naivní chlapecký obličej v širokém úsměvu. „Jsi sice vážně strašně protivná, ale kámoška.“

 

 

Vážně protivná jsem byla, když dorazila moje třída. Ani jsem je od osmi mít neměla, ale byla jsem tak naštvaná, že jsem poprosila kolegyni, aby mi je na deset minut půjčila.
„Vyřiď si co potřebuješ, to je v pohodě.“

 

Můj vzteklý monolog, začínající tím, co to ráno mělo sakra znamenat, byl vskutku působivý. Myslím, že by se jím daly děsit děti všech věkových kategorií – škoda, že to nikdo nenahrával.
Asi jsem to i trochu přehnala, jak moc jsem jim vynadala, nezmohli se na slovo, jenom koukali.

A to jsme měli mít od devíti ještě chemii. Ach jo.

 

Na ten tělák jsem se vydala rezignovaně. Jaké představy o mně má Aleš mi bylo ukradené, jen kdyby si je nechával pro sebe. Pořád, prostě pořád něco chtěl. Ani kdyby v té třídě bylo moje vlastní dítě, nezajímalo by mě tak podrobně co tam dělá. Takhle jsem z toho umírala.

Když jsem vešla do tělocvičny, tak se mi vybavilo tolik vzpomínek, že mi z toho naskla husí kůže a zvedl se mi žaludek. Nenáviděla jsem kdysi tělák tak moc, že trvalo ještě pár let, než mi došlo, že sport nemusí být vždycky utrpení.

Aleš v apartní adidas soupravě a s čelenkou na hlavě na mne už mával z druhé strany místnosti.
Děcka, když mě uviděla, měla výraz zajíce, kterého někdo nachytal na zelí.
V očích jsem jim mohla parádně číst otázky, co tu proboha dělám. A tři holky nepřišly vůbec. Prý jim bylo nějak... Špatně.
V duchu jsem si vzpomněla na jednoho profesora, co si z nás na gymplu dělal srandu s „rýmičkou a kašlíčkem“ a musela jsem se ušklíbnout.
„Co budete dělat?“ Došla jsem se zeptat Aleše šeptem, když konečně dořešil originální výmluvenky půlky děvčat.
„Nechávám je většinou, aby si vybrali...“ Pokrčil rameny.

Možná by se mu neulejvalo tolik holek, kdyby nenechal vždycky vyhrát v té zajímavé vřavě, která vypukla po otázce „Co byste chtěli dělat?“, kluky. Asi za to nemohl, oni byli nejvíc slyšet. Taky neměl mít správně celou třídu, bylo to jen „dočasné opatření“.
Ale stejně, tak nějak jsem chápala, že většina holek nechtěla neustále hrát fotbal, ragby a podobně. Kluci by taky nechtěli na těláku pořád jen, co já vím, třeba tancovat břišní tance...
Sledovala jsem děti otrávené, schválně protivné, přiměřeně nesnesitelné, odmlouvající, no, zkrátka ty své, a přemýšlela jsem. Prohlížela jsem si ty přidrzlé obličeje podrobněji, než jsem to dělala na svých hodinách. Nechce se jim? Nemá někdo z nich strach? Já ho mívala. To byl velký problém a nikdo, NIKDO mi s ním nepomohl. Nikdo z mých vyučujících to nikdy nedokázal pochopit, až teprve na vysoké škole a v nepovinném kurzu se taková duše našla a spravila moje zničené sebevědomí a zraněné srdce...
Příliš jsem se zasnila. Tři kluci se uprostřed hřiště rvali a Danuška ječela, že tohle dělat nebude. Chudák Aleš...

 

 

„Co mám s nima dělat, Sendy?“
„Nevím. Na to musíš přijít sám.“
„Ale já vím, že nějaký poznámky máš...“ Zastavil mě zoufale.
„Hele, za pět minut mám další hodinu. Nikdy jsem nevedla žádnej sport, jasný? Nemůžu ti radit, nemám na to kompetence. Ale je mi jasný, že se tě jinak nezbavím, tak teda – kdybych měla já být na tvém místě, pár věcí bych změnila. Program jim radši dávej ty. Nedělej s nima pořád to samý. Nedělejte pořád jenom míčový hry. Máš možnosti a nadšení ti nejspíš taky nechybí, tak něco vymysli, ukaž jim, co všechno by je mohlo zaujmout. A jinak si poraď, jsou jako smečka tygrů, to já vím.“
„Když je nenechám mluvit do programu, asi z nás zrovna kamarádi nebudou...“
„Ne, nebudou. Nikdy. Ani když je do toho kecat necháš. Ale když jim dáš hranice, ukážeš zajímavý věci a budeš k nim fér, máš jistou šanci, že si tě aspoň některý děcka začnou vážit. Jestli se chceš kamarádit, byla by lepší střední škola. Tam to už možná jde.“
Chvíli se odmlčel a pak se trochu zklamaně usmál.
„Děkuju. Už tě nebudu tolik otravovat, doufám.... Víš, já vlastně na tu střední chtěl. Ale nějak to nevyšlo.“
Zazvonilo. Musela jsem letět do laborky. Nevyšlo tolik věcí, tolik, a zdaleka ne jenom tobě, Aleši, povzdychla jsem si pro sebe.

 

 

Další skvělé chvilky mi přineslo odpoledne a blížící se schůzky. Vždycky se z nich můžou všichni zbláznit. Hlavně šéf. Jsme prestižní základka, rodiče od nás čekají, že jejich děti připravíme na všechno až po důchod, bla, bla, bla... Nesnáším kázání ve sborovně.

„...koukám, že tady kolegyni to třeba vůbec nezajímá...“

„Sendy, vstávej.“ Drcla do mne Klára. Šéf se tvářil jako vůdce mafie.
„Vy nikdy neposloucháte nic, co je důležité, že ne?“
„Omlouvám se. Poslouchám.“
„Ne, Sandro, neomlouváte a neposloucháte, je vám to prostě jedno. Dovolte mi, abych vás upozornil, zase, že rodiče našich žáků si na vás stěžují. Podívejte se, jak vypadáte. Co si tak asi pomyslí?“

„Co si tak asi pomyslí??! Kretén!“ Rozčilovala jsem se později po poradě v kabinetě, zatím, co Klára odněkud tahala kusy oblečení, které by na mne mohla navléct.
„Nebudu se převlíkat jen proto, že si to někdo vymyslí, sakra.“

„Sendy... Sendy prosím tě. Poslouchej mě, víš vůbec, co děláš? Co myslíš, že zmůžeš? Chceš, aby tě vážně vyrazil? Jak bys pak hledala práci?“
Byla na mne trochu naštvaná.
„Já vím, že on je pitomec,“ dodala pak smířlivěji „ale taky vím, že ty se opravdu moc nesnažíš.
A myslím si, že je to čím dál horší, Sendy. Copak ti na ničem nezáleží?“
Mlčela jsem. A pak jsem se rozbrečela, což Kláru hrozně vyděsilo. Pořád říkala, že to nechtěla a omlouvala se, i když to ve skutečnosti nebylo kvůli ní...
„Za všechno si můžu sama...“ Bylo jediné, co jsem dokázala říct.

Chtěla jsem, aby to pochopila, ale nebylo to možné. Jen mi řekla, že jestli mi záleží aspoň na dětech, měla bych se trochu sebrat.
Záleželo. A tak jsem ty slzy zase otřela a nechala se obléct do čehosi, co připomínalo koberec, ale aspoň na tom nebyly skvrny od kečupu...

 

 

Schůzky stály za to, jako ostatně vždy. Chodili jsem po nich většinou hromadně do hospody na panáka, ovšem jeden tedy stačil jen těm nejflegmatičtějším z nás.

Vyměňovali jsme si nové zážitky, občas opravdu pozoruhodné – mezi mými top dotazy od rodičů byl ten od jednoho tatínka, co po mně chtěl vědět celkovou plochu oken v naší třídě v poměru k ploše zdí. A dost alergická jsem byla na maminku od Liliany. Byla to profesorka chemie na zdejší vysoké škole a na mne hleděla z patra. Asi tak sto třicátého. Blahosklonně prohlížela písemky a protokoly dětí a hledala chyby, na které by mohla laskavě upozornit. Bylo to ještě o trošku horší, než neodbytná matka Danušky, co neustále řešila hlouposti nejvyššího kalibru, nebo afektovaná matka Davida, jednoho z třídních vůdců a ne zrovna v tom dobrém slova smyslu, která na mne pravidelně ječela.
Já osobně si myslím, že na panáka bychom měli chodit nikoliv po schůzkách, ale před nimi. Ale to na poradě radši nenavrhuji. Už tak podezírám šéfa, že má mou výpověď dávnou předepsanou v šuplíku a chybí mu ji jen podepsat.

 

 

Domů jsem došla unavená. Byl to hrozný den.

Carmen ale znovu napsala a já opět cítila, že musím číst a odepsat teď hned. Že to nepočká. A tak jsem se do toho dala.

 

A hned jak jsem její zprávu, další malé volání o pomoc, dočetla, zastyděla jsem se.
Ona se omlouvala za ranní zapomenutí tak, jako by ho ve třídě zosnovala pro všechny ona sama. Bála se, že mě zklamala. Psala o zmatku, který cítila směrem k rodičům, snažícím se, ale nechápajícím a hádajícím se... O nadějích, kterým si netroufala uvěřit... O potkance Amelii, která patrně byla kamarádka... A poslala mi povídku. Byla dlouhá, smutná, fantasy žánr a velmi dobře napsaná. Talent měla nesporně, větší, než jsem kdy mívala já. To jsem ještě nevěděla, že ani nikdy nebudu větší literární talent učit.Ale její obsah... Dítě by nemělo psát tak beznadějně.

Co po mně chtěla? Co chtěla? Ptala jsem se sama sebe... Taky na to, co vůbec můžu...

Jaké mám právo ovlivňovat její život, když ji tak jako tak jednou opustím a to potom může bolet? Připomněla jsem si knížky své oblíbené autorky, která přesně tohle řešila – mimochodem, kdy naposled jsem si některou z nich přečetla?!, a taky jsem věděla, že já se svým životem zrovna nikomu radit nemůžu... Ale k čemu bylo to vědět, když Carmen o pomoc říkala mně?

 

Myslím, že kdybych se toho večera podívala do zrcadla, viděla bych v něm malou holku, která svoje naděje kdysi taky upnula k jedné jediné osobě...

A kdybych mohla na výlet do minulosti a vidět, jak se tenkrát asi tvářila, když jsem jí napsala poprvé a rovnou jí svěřila trápení celého světa... Taky jsem jí nedala na výběr a taky musela mít pocit, že mi NEMŮŽE radit v takových věcech...

Přesto mi pomohla.

 

 

 

„Ahoj Sendy,“

 

Pozdravila mě Klára, když jsem se ráno dopotácela na místo určení, plácla sebou na židli a vytáhla s vypětím sil termohrnek s kafem. To zas byla noc... Tak jsem se u toho odepisování zdržela, že mě teprv Ebony nárokující SNÍDANI upozornila, že bych měla jít spát... Mou novou mantrou se stávalo „Už aby byl víkend.“.

„Chtěla bych s tebou mluvit.“ Začala opatrně. Protože jsem neodpověděla nic, neschopna žádné složitější myšlenky, pokračovala. „Včera... No, víš, jak jsi začala brečet... Sendy, co se děje? Vím, že se snažíš dělat, že je všechno ok... Ale já tě vídám denně a vypadáš pořád stejně špatně. Poslední dobou mám pocit, že je ti už opravdu všechno jedno. Šéf tě tady nechce, nechává tě tu jen proto, že ještě nenašel záminku ke tvému vyhození a že tě sem dostal jeho kamarád. Ty to víš. A stejně se vůbec nesnažíš nějak si to u něj vyžehlit... Teď nemyslím lézt mu do zadku, ale upřímně, vždyť ty snad zkoušíš, jak moc se nechá provokovat... Čert to vem, kdyby ti to aspoň dělalo radost...“

„Dělá.“ Usmála jsem se a tlačila slzy někam hluboko. „Někdo mu musí ukázat, že mu škola nepatří, ne? Nevidíš, co tu z toho dělá?“

„Ale Sendy, o to přece vůbec nejde. Ty nejsi šťastná.“

„Kláro... Já nenávidím svůj život. Ovšem, že nejsem šťastná. Copak ty to o mně nevíš?“
Dle mlčení – asi ne. No vlastně, nemohla to vědět, nějak jsem o tom před ní mlčela.

„Měla jsem bejt veterinářka a posrala jsem to. Všechno mělo bejt úplně jinak. Místo abych dělala se zvířatama, jsem tady a to mě tu jen trpí, protože jsem pro všechny ta blbá, ta bez správnýho titulu – mohla bych tu dělat tak možná uklízečku, kdyby mě sem nedostal známej a to všichni sakra dobře vědí. Můj psychiatr mi jednou řekl, že kdyby měl žít to, co já, tak si to už dávno hodil...“

„No to snad ne.“

„Zkus si s tím žít – dívat se do zrcadla a každej den v něm vidět nad svojí hlavou nápis POSRALA JSI TO. Navždycky.“

Chvíli mlčela a přemýšlela, co říct.
„Pane Bože, Sendy... Proč jsi mi o tom nikdy neřekla? Tvůj psychiatr musí být pořádnej debil. Sendy, co jsi zkazila? Máš jinou školu, děláš jinou práci, a co?

A když tu nejsi spokojená, jdi a dostuduj si, co potřebuješ k tomu, abys byla... Vždyť ti ještě není tolik, aby bylo pozdě, vlastně nikdy tak úplně není pozdě. A kdo se na tebe dívá spatra? Všichni tě tu mají rádi. A jestli to už nevidíš, musím ti to připomenout. Tak nemáš peďák, no. Jako bys tu byla jediná taková! On ho Pan Důležitý Šéf taky nemá, když jsme u toho. Sendy... To ty se tak vidíš. Jenom ty. Víš to?“

Můj tupý výraz si asi vyložila jako souhlas.
„Co plánuješ dál? Takhle přece nechceš žít pořád, ne? Plánuješ si hledat jinou práci, nebo mít třeba děti?“

„No jasně,“ Vrátil se mi můj obvyklý sarkasmus. „Zatím mi sice partenogeneze moc nejde, ale počítám, že to tak do dvou, tří let vypiluju a potom...“

„Sendy!“ Trochu pohoršeně, ale přece se zasmála. „Ty jsi někdy jako ta děcka. Prosím tě, jen o tom přemýšlej.“
Zazvonilo.
„A dneska ti docela chválím oblečení.“ Mrkla na mne, vzala si svou úhlednou, srovnanou hromádku podkladů, třídnici, a šla.
Pravda, tentokrát jsem aspoň nevypadala, že jsem přenocovala v příkopě nebo popelnici. A to kafe, co jsem (už zas) omylem vylila na písemky, se mi taky povedlo skoro úplně vysušit...

Samozřejmě jsem věděla, že má Klára pravdu. Ale jako obvykle jsem měla příliš velkou hrůzu ze změny a z toho, že bych musela o něco zase usilovat. A jakkoliv jsem byla nešťastná, byl ten strach silnější. Nejspíš patřil k mojí nemoci, pro níž nikdo neměl název. Patrně nespecifická, polysymptomatická, idiopatická sendyalgie, pro nás medicínský odpad. ;)

 

 

 

 

 

Jeden den asi v půlce prosince mi volala maminka od Davida. Chtěla vědět, proč jsou neustále některý písemky něčím politý, jakej asi dávám dětem příklad a že si na mne rozhodně bude stěžovat...
Nejradši bych jí byla řekla, že sama nedokáže vychovat ani jedno dítě, že místo, aby klukovi někdy aspoň domluvila, hází všechno na zbytek světa, že by se někdy mohla podívat taky na výsledky těch písemek a že by mě vážně zajímalo, jestli jí synáček ukazuje všechny.
Ale neudělala jsem to. Od rozhovoru s Klárou uplynul asi měsíc a já jsem moc dobře věděla, že šéf by mě opravdu nejradši vyhodil. Ubližovala jsem prestiži jeho školy.

 

Kdybych zaprvé nebyla tak neschopná a zadruhé by mi nezáleželo na dětech, řekla bych mu své a odešla bych. To jsem nemohla. A tak jsem se omluvila Davidově matce za všechno, co kdy její syn udělal špatně, za svou vizáž a za politý písemky (Dobře, vím, že to bych si hlídat měla. A to ještě nevěděla, že jednu hromádku protokolů nebo čeho mi dokonce počuraly mé potkaní holky... To jsem totiž tím kafem radši zamaskovala úmyslně.) a slíbila, že se to už nestane.
Připadala jsem si jako největší kráva pod sluncem...
Někdo zaklepal – čekala jsem Emu, potřebovala se mnou vyřešit nějaké hodnocení, nebo co. Stále mi chyběla půlka papírů, co chtěl mít šéf před Vánoci na stole. Na nějaké shánění dárků, nebo co, jsem neměla čas ani energii a vlastně, stejně jsem už roky Vánoce s lidmi neslavila. No, ve třídě chtěli besídku, takže jsem musela nějak naplánovat ještě to a rozdat jim úkoly, co má kdo udělat...
A konečně dopsat ta slovní hodnocení – zrovna jsem měla na stole Danušku...

„Ano?“ Zavolala jsem.
Do dveří tiše vklouzla Carmen a rychle je zase zavřela, asi ji neměl nikdo vidět. Měla vyplašené oči, jako srnče, když ho nějaký neznalec najde v trávě a odtrhne od matky...
„Ahoj, pojď dál, Carmen.“ Usmála jsem se na ni. Ne, že bych její návštěvu čekala...

Psaly jsme si pořád, ale nikdy se mnou ještě nemluvila. V reálu to byla dost plachá holčička a nikdy se nijak neprojevovala. Psaní pro ni bylo o tolik jednodušší... A já jsem to dobře věděla.

„Mám zákaz vám psát...“ Řekla sklesle a sedla si na volnou židli. Upřela na mne zoufalý pohled. Nejspíš věřila, že s tím něco udělám.
„Zákaz? Od koho, od rodičů?“
Přikývla. Kousala si rty.
„Co se doma stalo, Carmen? To bude dobrý. Snad s tím něco můžeme udělat...“

„No to asi spíš ne.“ Vzdychla. „Máma si přečetla ty maily a o tom všem, co jsem vám psala... Je naštvaná. Přece víte, že nemám právo být nespokojená, když se naši tak snaží. Měla jsem si dát pozor... Tak mi zakázala ty maily psát a ještě nějaký další věci. Taky říkala, že vás tím jenom zdržuju a že nemáte čas řešit takový hlouposti...“

 

„Já si nemyslím, že to, co mi píšeš, jsou hlouposti.“

„Vím, že ne. Jinak bych vám nikdy nenapsala, kdybych si myslela, že si to myslíte. Věřím vám. Jenomže teď už vám psát nesmím. Zblázním se, když nebudu moct to všechno někomu říct. Třeba to máma chce, stejně vždycky říkala, že to pro ni bylo prokletí, když jsem se narodila.“

„Podle toho, co jsi psala a co vím, Carmi, nemáš to doma jednoduchý. Vůbec nemáš jednoduchej život. Jsi statečná holka a silná osobnost, už proto, že tu teď jsi, všechno chceš řešit a pereš se se svým životem. Je těžký žít a vědět, že to lidi kolem tebe mají všichni o půlku jednodušší a přitom ty jsi neudělala nic zlého a nezasloužíš si to. Ale tím, co musíš překonávat, se stáváš lepší a silnější...
I když ti to tak asi nepřipadá. Já to znám moc dobře. Jsem moc ráda, že ses rozhodla svěřit, pomůžu ti s čím budeš potřebovat. Jak jsi na tom mimochodem teď se psaním?“

„Rodiče nejchtěj, abych psala. Prý je to k ničemu, že ty moje nesmysly číst nikdo nebude a mám dělat něco pořádnýho. Ale... Píšu další díl toho, co jsem vám poslala minule.“

 

„Tak to je moc dobře. Nenech si to vzít. Píšeš výborně, to už jsem ti párkrát psala. Moc se mi tvoje díla líbí.“

„No a jste asi jediná.“ Vzdychla a vypadala tak zoufale, že se mi zachtělo ji adoptovat. Taková šikovná holčina a takoví hrozní rodiče.

 

„Ale. Já myslím, že bys mohla klidně jít na žurnalistiku, psala jsi, že bys chtěla. Máš talent, víš to, ne? Nevím, jak tví rodiče, ale já tě v tom podpořím. A co se toho zákazu týká, samozřejmě za mnou můžeš chodit takhle, když budeš chtít.“

 

Podívala se na mne velmi vážně. Vypadala ještě hodně dětsky na svůj věk, dokonce měla zapletené vlasy do dvou copů a velké oči ten dojem umocňovaly. Byly mimochodem zelené, zvláštní barva.
„Připadám si hrozně sama, paní učitelko. Co mám dělat, aby to tak nebylo?“

To kdybych věděla, holčičko... To kdybych věděla.

 

 

 

 

 

„Sendy?!“ Vešla velmi rázně a bez klepání do našeho kabinetu Ema. Bylo před pololetím, takže jsme všichni byli krok před zešílením, někteří už po, jako třeba já. Zrovna jsem byla pod stolem – snažila jsem se najít jeden důležitej papír. Už druhý den a zatím neúspěšně...
„Sendy, proboha, vylez z pod toho stolu a podívej se na mne. A řekni mi, co to vyvádíš.“

„Promiň, hledám... No, to je fuk. O čem mluvíš?“

„Carmen. Ty jsi té holce slíbila, že ji dostaneš na žurnalistiku, že ji pomůžeš žít, nebo co...? Slyšela jsem tě, jak s ní mluvíš... Zbláznila ses? Co si myslíš, že děláš?“

„No.. Prostě jí chci pomoct. Co je na tom zlého? Ta holčina má úžasnej talent, je skromná, empatická, milá... Je jiná, než zbytek dětí. Ano, slíbila jsem jí, že jí pomůžu. A udělám to...“

„Sandro, ty ale nejsi její máma... Ta holka má rodiče a bohužel hlavně na nich záleží, co jí umožní studovat a dělat. Chápeš? Já ti rozumím, samozřejmě jí pomáhej najít, co ji baví, to je dobré, ale... Uvědomuješ si, že ji za rok opustíš? Jestli ji na sebe upoutáš, ublížíš jí. To tě nenapadlo?
Navíc dobře víš, že její rodiče ji nepodpoří. Jaká pak pro ni bude realita, když jí naslibuješ kdo ví co? A krom toho, se vší úctou, mám tě ráda a jsi fajn kolegyně, ale evidentně ti plány zrovna nevyšly. Co ti dává víru, že dokážeš změnit její život, když nedokážeš nic udělat ani se svým vlastním?“

Nevěděla jsem, co říct. Ema odešla s dovětkem, ať o tom koukám přemýšlet a já seděla, připadala si jako malá, hloupá holka, polykala slzy... A věděla, že má pravdu. Jistě, že jsem o tom taky přemýšlela. Jaké mám právo zasahovat někomu do života a pak z něj zmizet? Carmen mi věřila. Chodila si se mnou povídat nejmíň 3x do týdne. A já se sama sebe na to, co s ní potom bude, až skončí základku, ptala každý den. Ale... Jakkoliv jsem třeba měla, nedokázala jsem to, být jiná.

 

Vždycky potom, když jsem se s Emou potkala, významně se na mne dívala. Věděla jsem, že to myslí dobře. Ale lezlo mi to pekelně na nervy.

A krom toho mě začal opět otravovat Aleš.
„Sendy, kdysi jsi tancovala, že jo? Nemohla bys prosím někdy přijít a něco těm holkám ukázat? Já už fakt nevím, co s nima...“ , „Sendy, kdy máš čas se přijít podívat, co dělám blbě teď? Fakt jsem se snažil poslechnout tvoje rady, ale...“ , „Sendy! Hledám tě už od rána! Hele, vymyslel jsem super koncept, co s tvýma děckama... Podíváš se mi na to??“

Měla jsem chuť změnit si identitu a odstěhovat se na Nový Zéland. Čistě jen proto, že je to DALEKO. Na to jsem neměla prachy a na alternativní řešení – omlátit Alešovi o hlavu některou z mých učebnic, zase sílu, takže jsem tiše skřípala zubama a snažila se odsekávat tak, aby mě nezačal nenávidět, ale dal mi už proboha pokoj.

No a pak jsem si jednou našla na internetu Carmenin profil na literárním webu, takovém, kam jsem taky kdysi vkládala svou tvorbu, teď už na to nebyl čas, a našla tam tohle:

„Když ležím na dně

a nemůžu už se hnout,

řekneš jen: „vstaň“

a já musím Tě poslechnout.
Sendy...
Než začala jsem Tě znát,

neměl můj život

žádný směr, cíl a řád...

Že bolí žít

Ty to chápeš, Ty věříš.

Jediná na světě

asi to ani nevíš...
Děkuju Ti

za všechny ty Tvé rady,

víš, já Ti věřím,

že se nikdy neotočíš zády...
„Moje“ milá Sendy.“

 

A věděla jsem, že musím dělat to, co dělám, a že pro tuhle chvíli a tohle dítě je to správné.
Takže jsem se nemohla nechat vyhodit, ani internovat do psychiatrické léčebny ve snaze skrýt se před jistými kolegy. Ovšem v práci jsem schováváním se trávila asi 50% času. Občas i tam, kde by mě vážně nikdo nehledal.

Kdybych tehdy věděla, co všechno se ještě stane, asi bych se schovala ještě líp a nikdy už se nenechala najít. Ale v tuhle dobu jsem nevěděla nic a řešila radši předpololetní návaly práce, kupící se neopravené písemky, protokoly, další slohovky, účet za rozbité sklo z laboratoře, které měli kluci zaplatit, protože ho nerozbili při práci, nýbrž při jejich oblíbené aktivitě „jak co nejvíc vytočit svou učitelku“ - prostě se jim sesypaly všechny kádinky z lavice, když dělali kraviny.
Pochopitelně to nikdo platit nechtěl. Pochopitelně mi kvůli tomu už 3x volala Davidova maminka, oháníc se listinou základních lidských práv a svobod. Znám práva dětí dokonale, mimochodem, takže až se na to tady vykašlu, můžu se stát úspěšnou advokátkou podobných kvítek s bohatými rodiči.
Carmen dopsala další tři díly svojí povídky – všechny jsem četla, opravovat jsem to ale nemusela. Nebylo co. Už tehdy jsem věděla, že sama jsem nikdy nenapsala nic lepšího. Poslaly jsme jeden kousek i do literární soutěže. Vyhrála ji.
Ale Ema na mne stejně zlověstně zahlížela, kdykoliv jsme se potkaly. Kategoricky nesouhlasila s tím, abych dávala té nesmírně talentované holčičce naději, že se jí to třeba povede, prosadit se. Podle ní byla prostě odsouzená skončit stejně, jako její rodiče. Samozřejmě, že s tím jsem zase nemohla souhlasit já. Místo dřívějšího kamarádství jsme se teď jen hádaly, ona mě neustále poučovala a kázala mi, a já si myslela něco o lidech, co už by měli z práce radši odejít, protože se jim neustálé poučování implantovalo do mozku.

 

 

 

 

„Nino? Chceš tu s něčím pomoct?“
Zeptala jsem se o dva týdny později ve stáji.
Už jsem měla všeho dost a tak jsem se na nedodělanou práci vykašlala, sedla na autobus a odjela za kobylou. Stejně byla sobota a i když jsem samozřejmě byla se vším ve skluzu, měla jsem pocit, že když tohle neudělám, praskne mi hlava.

 

„Sendy, ty tu ještě jsi? Dneska máš volno? Jasně, že budu ráda, když mi tu pomůžeš...“

„Díky.“
Unaveně jsem trošku nelogicky odvětila a s určitou úlevou – jsem tu potřeba, neflákám se – jsem se chopila vidlí, lopaty a kolečka.

 

„Kdysi jsi mi tu pomáhala třeba týden v kuse, když jsi neměla školu... Pamatuješ?“
Ozvala se Nina po chvíli ticha.

Ovšem, že jsem si to pamatovala. To jsem byla ještě mladá a měla jsem sen, pak pořád aspoň studentka... Už je to dávno.

Nina je majitelka stáje, kde mám kobylu, a moje dobrá kamarádka. Vždy mi na ní a na stáji záleželo víc, než jsem byla schopná říct. Myslela jsem si, že tu budu s kobylou trávit spoustu času. Teď jsem stejná, jako ti majitelé, co jsme je kdysi nechápaly... Vidím svou vlastní, milovanou ponici jednou týdně, jen pomazlit, odpracovat a zase utíkat. A dny, měsíce, roky stále běží... Jednou tu už nebude
a já? Budu moct jen litovat...

„Jsem už na tom jako všichni majitelé, viď? Taky nemám na nic čas. S ničím nepomůžu.“

„No, čas sice nemáš... Ale pořád jsi jiná, buď v klidu. Nikdy jsi mi nedlužila za ustájení a nemáš žádný blbý kecy na to, co všechno bych měla dělat líp. Takže já si nestěžuju.“

„Ale stejně je všechno úplně jinak, než jsme myslely, že bude.“ Povzdychla jsem si.

„Jo Sendy, ono to tak v životě prostě bývá. Podívej se na mne.“ Zasmála se.

„No tak ve tvém případě, Ninko, je to jedině dobře. Ty jsi byla tak v prdeli...“

„Vidíš – byla a nejsem. Sice se toho muselo dost změnit, ale nakonec jsem odsud ani nemusela pryč. A ty jsi možná v prdeli teď, ale navždycky to taky nebude.“

„Ninko... Myslíš, že se někdo může prostě vymanit z toho, v čem žije a stát se něčím lepším...?“

„Samozřejmě, co to je za otázku... Počkej – jde o to tvoje dítě, že jo? Někdo tě odrazuje, abys jí pomáhala a ty sama pochybuješ, jestli to má vůbec smysl.“

„Hm... Zešílím z toho. Jedna kolegyně si prostě myslí, že jí dávám jenom planý naděje a že stejně bude vždycky jenom holka ze sociálně slabý rodiny. Už nevím, co jí mám říkat. V jednom kuse se kvůli tomu hádáme.“

„Sendy, tady je asi jedna důležitá věc – co si myslí ta holka? Je ráda, že jí pomáháš, věří ti...? Nemyslím si to, co tvoje kolegyně. Krom toho, nejspíš pro tu holčinu bude přínos už to, že ti na ní záleží a věříš, že něco dokáže. Možná to ani neznala, jestli má vážně špatnou rodinu. Tak se na to, co říkají ti, co nerozumí, vykašli.“

 

„Děkuju. A Nino... Myslíš, že bych ti ji sem mohla někdy přivést? Nebo poslat? Víš, má ráda koně, chtěla by se i naučit jezdit, ale doma ji v tom nepodpoří, ani na to nemají peníze... Vím, že už sem děti nechceš, chápu to, ale ona je opravdu jiná... Slíbila jsem jí, že se tě zeptám.“

„Sendy,“ Zamyšleně se opřela o vidle. „Ty pro ni musíš zůstat učitelka. Takže ji sem hlavně nevoď. Poslat ji můžeš, ale jak říkáš, holky jsem už tady nechtěla a tak tu nejsou. Bude tu sama. Pokud jí to nevadí a je ochotná pomoct mi s prací, pak je tu vítána, když je tvoje chráněnka. A teď už prosím tě padej za tou kobylou, ať spolu ještě něco uděláte!“

 

Poslechla jsem a šla do výběhu pro Inušku. Pro mou starou, nejvíc na světě milovanou kobylku. Když jsem kdysi studovala a snila o tom, že ji budu mít, bylo pro mne jaksi samozřejmé, že s ní budu každý den. No, nebylo tomu nikdy tak. Ovšem byla to ona, pro koho jsem se odhodlala začít chodit k psychiatrovi, brát léky a nechat se udržovat naživu. Vždy, když jsem přišla do ohrady a ona se oddělila od stáda a šla ke mně, s tou svou lysinou zářící do dálky, sevřelo se mi srdce. Dvěma věcmi – nezměrnou láskou a úplně stejným zoufalstvím. Jasně, dělala jsem to všechno proto, abych se o ni mohla postarat. Ale copak to ona chápala? Ocenila by čas. A to bylo přesně to, co jsem jí nikdy nemohla dát.
Hladila jsem ji po čele, probírala hřívu a na chvíli jsem úplně vypnula. Teď jsme byly spolu. Co záleželo na mých žácích a jejich rodičích, na starostech o Carmen, na té blbce Emě...

A potom mi zazvonil mobil. A já ho vzala.

 

 

 

 

 

 

„Sandro! Už zase si na vás stěžovali rodiče vašich žáků. Jak dlouho vám bude ještě trvat opravit těch pár písemek? Chcete na to snad asistentku nebo co?“

Zavolal si mě šéf hned v pondělí o velké přestávce.

„Nechápu jak můžete všechno neustále tak zanedbávat. Ale moje trpělivost má svoje hranice a počítejte s tím, že vám vstříc vycházet nehodlám. Neděláte pro svou práci nic. I děvčata po škole zvládají lépe, než vy. Koukejte to do zítra opravit, nebo budu nucen si s vámi promluvit o výpovědní lhůtě. Což bych nerad takhle v půlce roku.“

 

Klára mě našla ve výtvarném ateliéru – tam byl největší klid, abych mohla nerušeně brečet...

„Sendy... Sendy no tak... To je kvůli řediteli? Vynadal ti? Co se stalo?“

„Já už nevím, co mám ještě dělat! V sobotu mi volali, že se mojí mámě udělalo zle, je v nemocnici... Chtěla mě u sebe mít, tak jsem tam byla. Proto jsem to nestihla. Je to tak strašný provinění, že mám nemocnou maminku? Bože... Obětuju práci všechen volnej čas, všechny síly a je to málo... A pak jednou potřebuju... Ne, Klári, já takhle prostě nemůžu dál!“

 

„Sendy, tady máš kapesník, na, vezmi si ho... No.. Řekla jsi mu tohle, co teď říkáš mně? Myslím o mamince? To by přece pochopil...“

„Ne. Protože slyšet, že se podle něj jenom vymlouvám, bych nesnesla. Sakra! Děkuju, jsi hodná... Musím se vzchopit, musím na další hodinu. Neměl by mě tak rozhodit, je to debil, vím to...“

 

Klára mě mlčky obejmula. Klepala jsem se jako ratlík. Od té chvíle u Niny, kdy mi volali z nemocnice a já jela rovnou tam, jsem nic nejedla a ani nespala – v noci jsem dělala přípravy a kousala si nehty do krve strachem o mámu, na nějaké jídlo jsem neměla ani pomyšlení, jenom kafe jsem do sebe lila po litrech. Bylo mi dost špatně. Kolik toho dokáže člověk fyzicky zvládnout, aniž by sebou seknul? Docela by mě to zajímalo...

 

 

Děti se mnou taky slitování neměly. Že nemají zpátky písemky, to se nelíbilo ani jim, že nemám sílu je krotit, toho rády zneužily... Byla jsem vzteklá, naštvaná za to, že nemají vůbec žádný soucit. Ale co bych čekala od puberťáků, sotva si mohou všimnout... Snažila jsem se nebýt moc protivná. Koneckonců za mou situaci nemohli. Ale i tak jsme se nevyhnuli diktátu za neustálé vyrušování na češtině a v laboratoři chemie menšímu výstupu, protože Danušce s Lilianou spadla na zem destilační soustava. Přesto, že jsem jim desetkrát řekla, že se to NESMÍ stát. Přesto, že jsem je upozorňovala, ať si ji nedávají tak na kraj stolu. Jako házet hrách na zeď...

„Paní učitelko?“ Uslyšela jsem jako z dálky. Byla jsem nejspíš napůl mimo z vyčerpání, stála jsem na chodbě a nevěděla ani, proč tam vlastně stojím. „Je vám dobře?“

Byla to Carmen. Kdo taky jiný. Vypadala trochu vyděšeně – jak jsem asi vypadala, neviděla jsem se od té soboty?! Co jsem to vůbec měla na sobě? Snad ne ještě pořád věci ze stáje? Pohledem dolů jsem se ujistila, že mám na sobě džíny (hnusné, rozdrbané džíny, ale pořád lepší, než rajtky od bahna) a to mě uklidnilo. Super, tak to jsem se možná ráno i učesala...

„Nechcete... Nechcete si sednout? Mám... Něco udělat?“

 

Sedla jsem si na zem a pokusila se na svou starostlivou žačku usmát.

„To je dobré, Carmen. Děkuju... Budu v pořádku. Jen mi teď není moc dobře. Ale nemusíš mít strach, nic to není.“

„No, všimla jsem si toho už na té chemii... Já... Asi bych se neměla ptát, ale... Smím vědět, co se stalo? Třeba můžu pomoct...?“

„To asi ne.“ Usmála jsem se doopravdy. Byla tak statečná, když takhle mluvila. To by každý nedokázal. „Mám maminku v nemocnici, to se stalo. Byla jsem u ní od soboty a proto jsem nestihla svou práci a jsem teď unavená. Bude to dobré.“

„Umím se postarat, když je někomu zle. Někdy... Někdy když se rodiče vrátí v noci, dávám mámu spát. 'Tátu ne, ten dojde do postele sám. Tak kdybyste chtěla, vím jak se starat.“

„To nemusíš, ale jsi moc hodná. Já budu opravdu ok, neboj se. Utíkej na hodinu, nebo přijdeš pozdě. A stav se odpoledne, něco ti pak povím.“

 

S obavami, ale odešla. Věděla jsem, že to s rodiči nikdy lehké neměla. Jistě, že se uměla postarat, musela, protože často to nejspíš byla doma pouze ona, kdo toho byl schopen. Měla ještě mladší sestřičku, teprve ve školce. Vůbec jsem nepochybovala, že co se péče o dítě týká, ví toho mnohem víc, než já. Co se občas zmínila, její máma po příjezdu z porodnice zamířila rovnou do hospody a maličkou Jenifer nechala na starosti sestře... Nikdy jsem nad tím nepřestala kroutit hlavou.
Byla jsem vděčná, za holčičku, jako je Carmen. Ale stále byl někdo, kdo můj názor nesnesl.

 

 

„Takže už se necháš od žáků i utěšovat? To je tedy perfektní. A válíš se tu po zemi. Paráda.“

 

„Emo, prosím... Dneska ne. Nemám náladu se před tebou obhajovat.“

 

„To, co děláš, je nepřípustné a obhájit se to nedá, to víš sama. Nakládáš na malou holku svoje problémy, protože si je neumíš řešit? Kompenzuješ si, že nemáš přátele? Ty jsi tak falešná! Tváříš se před tou holkou jako největší kamarádka. A co víš? Nic! Panebože, Sandro, ty ani nemáš děti, nemůžeš nikdy pochopit jak s nima zacházet. Zato to, že jí stejně nepomůžeš, to víš, že? Ale předstíráš, že máš moc udělat z ní princeznu nebo co. Ubližuješ jí a ani se nesnažíš s tím přestat. Dělá ti to dobře, co?“

 

„Emo, jak tohle můžeš říkat. Vůbec ji neznáš, vůbec nevíš, o co tady jde... Proč mě nemůžeš prostě nechat na pokoji? Nesneseš jinej názor, než svůj? Mne ale nepřevychováš, s tím se musíš smířit.
A já nepředstírám, něco pro ni přece můžu udělat, pro každý dítě...“

„Vážně? No tak uvidíme, co na to řeknou její rodiče, protože já jim o tobě povím. Nenechám tě jen tak si přivlastnit cizí dítě. Na to zapomeň.“

 

Zatrnulo mi. Z představy, co jim Ema napovídá a co oni potom udělají Carmen... To přece nesmí udělat...

„Emo, Emo prosím tě, ne... Prosím, ne... Nedělej to...“

„Ale, copak? Takže asi děláme něco špatného... To jsou mi věci...“ Posmívala se mi.

Stála jsem tam a brečela. Byla to nejvíc ponižující věc za poslední desetiletí. Měla mě naprosto ve své moci a moc dobře to věděla. Nenáviděla jsem ji tak strašně moc...

 

„Nedělej to. Prosím.“ Dokonce mi selhával hlas.

 

Neřekla nic. Usmála se na mne tak, že se mi div nepodlomila kolena, a odešla. Tím pádem jsem nevěděla, na čem jsem. Řekne Carmeniným rodičům všelijaké lži o mně, doporučí jim dát ji třeba do zvláštní školy, nedávat ji na střední vůbec, nebo na nějaký učňák...? A co já můžu? Nic.

Nikdy jsem se necítila hůř.

 

 

Asi to na mně bylo i vidět, Klára se dost zděsila. Nebyla jsem schopná o ničem už mluvit. Odpoledne se za mnou Carmen stavila, tak jsem zahrála, že jsem v pohodě a hlavně jsem jí řekla,

že může ke koním, že s ní Nina počítá a dovolí jí se o ně starat. Byla šťastná, tak jí zářily oči... Protože jejím rodičům bylo naprosto jedno, kde jejich dcera je, pokud doma obstará co by měla a vyzvedne ze školky malou sestru, mohla tam trávit volný čas a utéct před smutkem a osaměním, které tak dobře znala. Byla jsem moc ráda, že jsem tohle pro ni mohla udělat.

Ale co dál... Co dál, Carmen, holčičko, co když se nám nepovede splnit tvůj sen?

 

Ten den jsem došla domů, zamkla za sebou a zhroutila se na zem v předsíni. Křičela jsem a brečela, sousedi si museli myslet, že mě někdo vraždí, ale nikdo nepřišel – nejspíš by nepřišli ani kdybych křičela o pomoc. Musela jsem to ze sebe dostat. To, co mi Ema provedla... Jak se to stalo, vždyť jsme bývaly kamarádky? Jak se mohla tak změnit a tak mi ubližovat?
Pak jsem na té podlaze usnula. Probrala mě Ebony, protože měla hlad... Nakrmila jsem ji a dívala se, jak spokojeně večeří. Taky bych chtěla být kočka. Celý den spát, mít někoho, kdo mě nakrmí, pomazlí... To by byl krásný život...
Dala jsem jídlo i činčilám a našla u nich nový přírůstek. Dvojčátka. Jen už jsem ani z toho nedokázala mít radost. Pak jsem brečela, že jsem špatná chovatelka, že je nemám dost ráda a nevážím si jich.
Potkaní holky čekaly na pamlsky a králík vztekle podupával, že je na řadě až poslední. Já byla tak unavená, tak strašně moc... Ale... Jestli neopravím ty písemky, asi mě šéf zabije. Tak jsem se do toho dala a během opravování ještě zavolala do nemocnice mamince – dnes u ní byla jedna z mých sester. Naštěstí, já díky tomu usnutí v předsíni prošvihla návštěvní hodiny. I z toho mi bylo zle.

Antidepresiva, zase jsem si je zapomněla vzít, došlo mi a vzala jsem si je. Jsou totálně k ničemu. Jako já a jako celý můj život. Dívám se na sebe do zrcadla a nenávidím se.

„Přestaň s tím, Sendy, sakra, káčo pitomá. Chceš dělat radost tý krávě Emě? Ty tu musíš být a koukej se sebrat! Potřebuje tě tvoje zvířectvo a tvoje děti. A jestli to nevíš, dej si pár facek ať se ti rozsvítí!“
Syčel hlas uvnitř mé hlavy a já si všimla, že se moje ruka automaticky napřahuje... Zavřela jsem oči, abych neviděla, jak sama sebe praštím. Jako už tolikrát. Tohle nevěděl ani můj psychiatr...
Zasloužila jsem si to. Někdo mě potrestat musel, že dělám všechno špatně.

 

 

 

 

 

Konce školního roku jsme se, kupodivu, dožili všichni. Moje maminka byla v nemocnici naštěstí jen 14 dní. Šéf mě nevyrazil ani letos, takže jsem si mohla dát na počest toho panáka, jako každý rok. Emě se nepodařilo dohnat mě k šílenství, aspoň zatím, a s rodiči od Carmen podle mých informací nemluvila. Mohla jsem si tím být celkem jistá, kdyby ano, nejen, že by mi to jistě řekla ona sama, blazeovaně a ponižujícím způsobem jako vždy, ale asi bychom to s Carmen obě pocítily. Co se týká jí, tak určité pouto mezi námi do konce roku ještě zesílilo. Byla u mne v kabinetě pomalu denně, povídat si, nosila mi svoje díla k přečtení, chtěla o nich diskutovat, probírala se mnou původní touhu jít na veterinu, nynější a stále sílící naději, kterou pro ni byl její talent a žurnalistika, ale stejně tak mi líčila problémy s vrstevníky, neměla totiž kamarády, trápení s rodiči i mladší sestřičkou Jenifer...

A též se se mnou dělila o radost, kterou jí přinášel pobyt u koní.
Nina si ji chválila. Nezklamala její očekávání – tichá, skromná a pracovitá holka, se smyslem pro humor a pro povinnost, která si snadno zapamatovala všechny postupy a pravidla a brzy sama poznala, co je třeba udělat. Nina říkala, že jedna Carmen vydá za deset holek, co k ní chodívaly kdysi. A to v tom nejlepším slova smyslu. No a jak si Carmi pomalu, ale jistě, získala Nininu náklonnost, získávala v ní novou kamarádku, i když ještě o dost starší, než jsem byla já. Také měla možnost učit se jezdit a využívala ji nejlépe, jak mohla.
Já se s Carmen ale u koní nesetkávala. Bylo to naschvál – už tak ve mně viděla kamarádku a spojence a protože jsme jak já, tak Nina a jistě i Carmen, věděly, že se budeme muset poměrně brzy rozloučit a navíc bylo třeba ve škole zachovat jistou dávku odstupu a autority, nebylo žádoucí spřátelit se ještě víc. Alespoň ne teď.

Co občas Ninu udivilo bylo to, že s sebou její pomocnice vyfasovala i Jenifer. Té byly čtyři roky. Nina z toho byla zprvu naštvaná. Takhle malé dítě u koní je obrovská zátěž. Carmen však, protože neměla na výběr, na malou sestru dohlížela tak, že o ní nikdo ani nevěděl. A navíc ta maličká byla moc hodná sama o sobě. Tak tedy dostala i ona povolení tam být...

 

Kdo občas rostl ze mne a mých psychických stavů, byla Klára. Moje jediná kamarádka mezi kolegyněmi. Vážila jsem si jí za to a ona při mně stála, což od ní chtělo hodně sil... Ale i ona zvládla se mnou další školní rok až do konce... Stejně, jako mě vydržel Aleš poctivě prudit až do vysvědčení. Musela jsem se jít na tělák mojí třídy podívat ještě třikrát. Stejně nebylo, co mu poradit, jen doufat, že od září získáme posily a nebude už muset učit holky i kluky naráz...
Carmen tělák ráda neměla, což mě neudivovalo – tolik mi připomínala mne samou, i tohle tedy sedělo. Díky Bohu však měla mnohem menší strach, než jsem mívala já a tak pro ni většina věcí byla sice nepříjemná, ale ne nemožná ani děsivá.

 

Poslední den roku, vysvědčení, byl hektický a nadupaný, jako vždy – šéf totiž trval na poradě a zhodnocení roku, odevzdání všech možných papírů, hodnocení, třídnic, zarchivovaných písemek a tak. Děti už měly vyřízeno vše, takže těm se jen dalo vysvědčení a mohly domů.
Měla jsem tenhle den ráda. I když pro ty napůl dospělé děti to je jenom další opruz a já trapná, samozřejmě. I když jsem musela rozdat i pár důtek a jednu dvojku z chování (jistě, telefonát s Davidovou maminkou poté byl velice výživný). Byla jsem asi divná a masochistická, ale stejně jsem je měla prostě ráda. A navíc ty kytky... I když je nosí proto, že se to tak prostě dělá. Mám ráda kytky a mám ráda záplavu kytek, i když je domů musím dopravovat po částech a ještě dva dny a pak je nemám kam dát, takže jsou i ve vaně a zapnout sprchu připomíná spíš déšť v džungli, do které se musím vecpat i já, pokud se chci náhodou umýt...
Carmen měla vysvědčení pěkné. Ale řekla mi, že by stejně bylo jedno, i kdyby domů donesla cizí, nejspíš by to nikdo nepoznal. Nebili ji za špatné známky, trestaná fyzicky byla málokdy. Ale nikdy se nedočkala pochvaly a to pro ni bylo pomalu horší...
Tak jsem ji chválila já. Jako je všechny. Já na ně vážně byla pyšná... I na nesnesitelnou Danušku, hajzlíka Davida, Lilianu s přemoudřelou mámou... A dokonce vím, že jakkoliv jim puberta kázala na všechny házet jen otrávené pohledy a vše komentovat slovy „opruz“, „trapný“, „blbý“ a tak, měli celkem rádi i oni mne. I když to tak ne vždycky vypadalo a to z obou stran.

 

 

„Paní učitelko?“ Přišla za mnou samozřejmě Carmen, když jsme skončili a zbytek prchal div ne okny, jen aby byl rychle pryč.

„Ano, Carmi?“

„Já jenom... Chvi vám poděkovat. Tohle jsem napsala pro vás. Já... Já vím, že to zní blbě, ale asi pro mne nikdo neudělal tolik, co vy. Chci, abyste to věděla.“

„Děkuju... Carmen, jsi neobyčejná slečna. Vím jistě, že nejspíš nebudu nikdy učit nikoho, kdo by měl větší talent. Tak to příští rok na ty přijímačky určitě dopilujeme, když budeš chtít. A jsem strašně ráda, že jsi taková, jaká jsi. Pamatuj si to.“

Koukala na mne a já zase na ni. Byla pravda, že si mě hodně idealizovala a měla mě možná příliš ráda... Ale nehodlala jsem ji od sebe násilím odhánět. Sama jsem přece bývala taková. Zvládla jsem to já, i ona to zvládne, rozloučit se, až přijde čas. A já ji taky měla a mám moc ráda.

 

„Možná se uvidíme u koní. Myslím, že budu s Jenifer tam. Nemáme jiný plány. Tak třeba.
A pozdravujte zatím Inušku. Víte, že vždycky ví, kde mám schovanou mrkev? Je skvělá. Doufám, že jednou budu mít taky takovou. Hezký prázdniny, paní učitelko. Musím jít, musím vyzvednout ségru.“

„Tobě taky a ano, asi se u koní uvidíme. Pozdravuj malou, já pozdrav určitě vyřídím. Taky si užívej volno. Utíkej, ať Jenifer dlouho nečeká. Pa!“

 

Já osobně měla v plánu jediné – teď tak na 14 dní usnout a potom se věnovat kobylce i zbytku zvířat. O prázdninách je mimochodem všechno jiné. I ta pravidla u koní. Takže se tam určitě
s Carmen uvidíme. Ostatně, musím Nině pomoct se senem – a to si určitě nenechá ani ona ujít.

 

„Hrneček a pomněnky, vždycky plný kafe,

zakvílení spolužáků – písemka je nefér

doufám, že víte, že to tak nemyslí

vždyťo tom dopředu většinou každý ví.

 

Pak bude politá – sakra, už zas!

Záleží na tom snad někomu z nás?

Na bílém plášti barevné plány,

jsou mapou práce, prožité s námi...

 

A v očích únava a touha spát,

a v srdci bojovnost, nelze se vzdát.

Svět sice není fér, důvod je k obavám,

ale vy ve mne věříte a já zase věřím vám.“

 

To byla ta básnička. Napsala ji rukou i s věnováním a vedle nakreslila pomněnku – opravdu jsem měla takový hrnek na kafe. A objem měl cca půl litru.
Doma jsem si ji připevnila na ledničku, abych si ji mohla často číst, a pak jsem zalehla do postele a spala dalších dvanáct dní. Vylézala jsem jenom se najíst, vyjímečně nakoupit a pravidelně krmit zvířata.
Po tomto období mi zatelefonovala Nina, jestli hodlám využít dovolenou i jinak, než že budu spát, a tak jsem vyrazila za ní. Pak už jsem tam chodila většinou denně, jen občas jsem trávila den s mámou, nebo někým jiným. Dělalo se to seno, stavěl se nový přístřešek v ohradě, pracovala jsem si konečně trochu víc s Inkou... O prázdninách bývá život o něco lepší. Ale rychle utečou, poslední týden už jsem musela být v práci, abych si stihla připravit nějaké věci, a kdybych věděla, co přijde dál... Už bych se tam snad ani nevracela.

 

 

 

 

„Sandro, prosím do kanceláře. Potřebuji s vámi něco probrat.“
Šéf. To tedy nevěstilo nic dobrého. Ani jeho tón.

 

„Sandro, posaďte se. Vzhledem ke stížnostem rodičů a určitým faktům, které oba víme a upozorňují na ně už i vaši kolegové, jsem se rozhodl vzít vám třídnictví. Omlouvám se, že vám to říkám takhle pozdě, příští týden už začíná škola, ale jistě si stihnete připravit podklady i tak. Zůstane vám v té třídě už jen chemie. Bude to pro vás jednodušší. A místo biologie a češtiny u nich teď budete mít na obojí šesťáky. Tady máte rozvrh.“

Zůstala jsem na šéfa zírat div ne s otevřenou pusou. Mozek totiž odmítl zpracovat informaci. Co se to sakra děje? Vzít mi třídu? Teď?

 

„Pane řediteli, ale měnit jim třídního učitele v devítce... Mají se chystat na přijímačky, bude pro ně přece strašně náročné zvykat si do toho ještě na jiný styl výuky...“

„Ano jistě, ale v tomto případě je to pro ně lepší.“

„V tomto případě...?“

„Nedělejte to horší, Sandro. Jste psychicky labilní a v té třídě to údajně přenášíte na děti. Nemohu vás v tom nechat pokračovat. A nemám důvod domnívat se, že tanhle informace není pravdivá, sám vás znám. Neměl bych vám je nechávat ani na jeden předmět. Berte to tak, že je to lepší pro ně a smiřte se s tím. A doufám, že těch stížností na vás ubyde.“

 

Přikývla jsem, donutila se k úsměvu a odešla z jeho kanclu. Byl pátek, v pondělí začínal školní rok. Co mi to říkal? Co to znamená? Vzal mi třídu... Docházelo mi to zoufale pomalu. Nemohla jsem to pochopit. Proč?

A pak mi to došlo. Běžela jsem do sborovny, podívat se do papírů, abych zjistila to, co jsem už věděla. Udělala to naschvál. Proto mi dala před koncem roku pokoj, chystala se na tohle.
Teď byla jejich třídní ona. A nejhorší bylo, že jsem si byla jistá tím, proč.
Z tohohle mi bylo tak zle, že oproti tomu bylo všechno předtím úplná pohodička. Carmen... Ona jí tu víru chce vzít, chce ji přesvědčit, že bude vždycky jenom to, co její rodiče... Co udělala ze mne, to už mi bylo jedno. Dokonce i když to nejspíš bylo tvrzení, že jsem psychopat co týrá děti. Ale vzala mi třídu, sakra! Vzala mi Carmen, která se na mou pomoc spoléhala!

 

„Ty jedna zatracená, hnusná, pokrytecká svině...“ Zakřičela jsem vztekle. Naštěstí to nikdo neslyšel.

 

 

 

„Vzala mi třídu. Ta mrcha mi vzala třídu! Já... Já ji prostě asi zabiju. Co mám dělat? Je jí úplně jedno, že těm děckám ublíží, protože jim změnila dva předměty teď před přijímačkama. Jen aby dosáhla svýho – chce Carmen, MOJÍ Carmen, implantovat do hlavy ty svoje debilní kecy o tom, že na nic nikdy nebude mít! To přece nemůže!“

Ebony mne na to, že je to jen kočka, poslouchala vcelku zaujatě. Nejspíš proto, že jsem během svého monologu držela v ruce její konzervu.

 

Opravdu jsem nevěděla, co budu dělat. Děti si budou myslet, že jsem se jich vzdala. Carmi si to bude myslet. Že jsem se na ni, na ně všechny, prostě vykašlala. A Ema je v tom podpoří. Cokoliv jim o mně řekne, bude hnusný a na devadesát procent lež. A jenom proto, že já prostě nemohla mít pravdu, neexistovalo, aby něco nebylo po jejím. Ale že půjde až takhle daleko... Nejspíš jsem to měla tušit, jenže netušila. Bylo mi hrozně.
Nemohla jsem jí přece dovolit, aby vzala Carmen chuť to aspoň zkusit a víru, že to vyjde. Jenomže co jsem mohla dělat? Ať se pokusím o cokoliv, ona mi to zatrhne. Teď je její třídní, i komunikaci s rodičema bude mít na starosti jenom ona... Jen na ní záleží, co jim poví... Měla mě prostě totálně v hrsti. Jako nejlákavější možnost jsem vyhodnotila nervově se zhroutit a užít si klidu a míru psychiatrické léčebny. Dokonce jsem vyhodila všechny svoje léky. Bylo mi to fuk, všechno mi bylo fuk, prohrála jsem. My jsme prohrály. Carmen... Ne, nemůžu ji v tom nechat. Nemůžu. Já mám svoje děti ráda. Musím jim to říct...

 

Že mě za to Ema asi nebude mít v lásce, to mi bylo jasné, ale chtěla jsem se svou třídou promluvit dříve, než to udělá ona. Žel bohu, podařilo se jí mi v tom zabránit.

Byl první den školy a oni zjistili, že jsem „se jich vzdala“. Jak se asi museli tvářit...
Bylo mi to tak líto.
Seděla jsem v kabinetě, kousala si nehty a po tvářích mi furt tekly slzy. Tohle jsem prostě nikdy nechtěla zažít...
Chudák Klára byla ze mne dost zoufalá. Uvařila mi asi litr kafe a nechala mě samotnou. Mohla jsem si nerušeně prohlížet to, co jsem si po svétřídě schovala. Společné školní fotky, deníky z našich školních výletů, kopie některých obzvlášť vydařených písemek či úkolů... Pero z raroha velkého, z exkurze k sokolníkům, v rámci biologie... Všechny ty různé vstupenky... Schovávala jsem si tyhle věci hlavně kvůli třídní kronice, ale hodně mi jich zůstalo i mimo ni...

„Sendy?“ Zaklepal mi na dveře Aleš.

Upřímně – nechtěla jsem ho teď zrovna vidět, co asi mohl chtít, snad ještě ani neměl žádnou hodinu... Ale pozvala jsem ho dál a urychleně si sušila oči.

 

„Slyšel jsem, že ti vzali třídu... Jak ti je?“

 

„Popravdě Aleši, nemám zrovna náladu na nic. Potřeboval jsi něco?“

„Ne... Jenomže já vím, jak ti na nich záleželo, tak jsem myslel, že se za tebou stavím, abych zjistil, jak na tom jsi. Jestli nejsi moc smutná.“

 

Trochu udiveně jsem zvedla oči. Copak jemu na mně někdy takhle záleželo??

 

„Sendy, já vím, že mě nemáš ráda – pořád tě otravuju s něčím, co nechceš řešit. Ale myslím si, že máš prostě na víc, než být tady v takovým postavení. Myslíš, že nevím, jak se k tobě chová ředitel
a hlavně Paní Dokonalá Ema? Všichni to vědí. A všichni ví, že ty jim to dovolíš... A to je strašná škoda, Sendy. Já jsem jenom chtěl, aby ses probudila... Třeba s tím tancem, zjistil jsem úplně náhodou, že jsi kdysi tancovala, třeba by ti pomohlo, kdyby ses k tomu vrátila... Vždyť to každej vidí, jak moc se nemáš ráda, jak nesnášíš svůj život... Než se naštveš a řekneš, že mi do toho nic není a mám ti dát konečně pokoj... Já tě mám rád a podle mne jsi skvělá. Dokážeš dát děckám hodně, záleží ti na nich, ne na tom, abys měla vždycky pravdu jenom ty... No, půjdu, už tě nechám. Ať ti je brzo líp...“

„Aleši, počkej.“ Zastavila jsem ho uprostřed pohybu ke dveřím. „Já... Vlastně tady vůbec nechci být sama. A křivdila jsem ti, takže si teď připadám jako úplná kráva. Zůstaň se mnou prosím...“

 

„Ty jo, tak tohle je ta nejpřátelštější věta, co jsem od tebe kdy slyšel.“ Zazubil se, sedl si a vzal si ze stolu kroniku. Prohlížel si moje záznamy z akcí a kroutil u toho hlavou. „Teda Sendy... Vůbec se nedivím, že pak nestíháš opravovat písemky.“

„Bavilo mě to. Ale musím ji dát Emě. Teď v ní má pokračovat ona. Aleši, myslíš, že mám děckám říct...?“

„Samozřejmě. Už to nejsou malý děti. Ale myslím, že oni o tom, jak ti na nich záleží, ví. Dokonce i když jsi mi říkala, že bych si na ně měl pořídit elektrický obojky, znělo z toho, že ve skutečnosti jsou to TVOJE děti a pěkně bys mě hnala, kdybych jim chtěl fakt ubližovat.“

„To jsem řekla?“ Zasmála jsem se. „O tom už ani nevím... No jo, bylo to s nima těžký. Jsou tak moc nejchytřejší na světě. Ale přitom takový vyděšený telátka. Příšerná třída, jo. Ale... Vlastně jsou skvělý. Nechali mi u nich chemii, uvidím je zítra... A Carmen... Víš o ní něco? Je tak nadaná... Jenomže podle Emy má zůstat nejspíš jen se základkou a jít na pracák. Přitom píše takový díla,
že bych jí je z fleku vydala hned teď.“

„Jo, to je moc fajn slečna. Sendy... Sendy, povíš mi něco?“

„Hm?“

„Jak jsi tady vůbec skončila? Leccos se proslýchá, ale...“

„Aleši, to nemusíš vědět...“

„Promiň, máš pravdu. Měl bych občas mlčet.“

„Ne, to ne... Vlastně je to asi fuk. Prostě se mi nepovedlo nic, na čem mi záleželo. Teda ne, že by mi nezáleželo na dětech tady, to ne... Já jenom... Všechno mělo být jinak. Ale nerada o tom mluvím.“

„Sendy... Ty se totiž díváš výhradně na to, co jsi a na to, co jsi měla být. Ale podívej se někdy taky na to, co bys MOHLA být dál. Proč chceš zbytek života prožít takhle?“

„Nechci. Musím. Zkazila jsem to. Nechápeš to, nezasloužím si další pokus, měl vyjít ten první a nevyšel, protože jsem neschopná. Další není. Sama si za to můžu.“

„To jsou jen řeči. Postav se životu, ty za to totiž stojíš. Změň ho, ty můžeš. A musíš.“

 

Zazvonilo a já vyskočila s nepublikovatelným výrazem – první hodina roku a už ZAS jdu pozdě, přípravu mám Bůh ví kde (Aleš ji našel pod hromadou vzpomínek a podal mi ji) a kde jsem nechala flashku s učebním videem, to snad ani ten Bůh neví.
Prchla jsem rychlostí blesku a můj mladší, naivní, hodný kolega se mi smál.

 

Samozřejmě, že měl pravdu v tom, co říkal. Měla bych svůj život změnit. Ale já se tak zatraceně bála, celých těch deset let, že jsem se radši schovávala za argumenty a pocit viny, jehož se mi nedařilo zbavit. Měl mi pomoci psychiatr, ale co by z toho měl. Takhle mi mohl předepisovat léky a vydělávat si na živobytí. Nakonec, to přece nebyl jeho problém.

 

 

Carmen za mnou přišla odpoledne. Strašně moc jsem se bála, že nepřijde, že uvěří Eminým kecům – říkala dětem, že jsem udělala hysterickou scénu, že je už nechci a ona se jich laskavě ujala, i když si kvůli tomu musela překopat rozvrh. Na můj dotaz, proč tohle dělá, mě poslala opravovat písemky, ať to zase nemusí „u pana ředitele žehlit za tebe“.
Jako by mi někdy prokazovala laskavost, nebo co. A já, největší blbka pod sluncem, jsem se nebránila... Nejsem si vůbec jistá, jestli jsem nenáviděla víc Emu, nebo sebe.
Každopádně tedy, Carmen přišla.

 

„Carmi... Já... Je mi to moc líto. Nechtěla jsem se vaší třídy vzdát, za nic na světě ne...“

„Řekla nám něco jinýho.“

„Já vím. Vím, co říká... Ale není to pravda, prosím, věř mi to...“

„Nechtěla jste nás už kvůli tomu, jak se někdy všichni chovají? Vrátíte se, když třeba přemluvím ostatní, aby byli slušný?“

 

„Carmen, holčičko... Já se vás vůbec nechtěla vzdát, rozumíš? Rozhodli to za mne, nemohla jsem nic dělat. Nikdy bych vás nedala dobrovolně...“

„Nevěřím...“ Na chvíli mi zatrnulo, když to tiše řekla. „Nevěřím tomu, co nám řekla ona. Je tak... Tak falešná. Přišla za mnou po hodině a tvářila se jako největší kamarádka, ptala se na mou rodinu... Doufám, že ji nemáte ráda, protože tohle říkat musím – nenávidím tenhle typ lidí. Dívá se na mne jako by mi chtěla pomáhat a z očí jí kouká akorát to, že si myslí, že jsem úplně hloupá. Jako by věděla všechno, to si myslí.“

Byla to tak chytrá holka... Nemusela jsem říct nic a jí to všechno došlo jen z pohledu do očí.

 

„Můžu za váma chodit dál?“ Zeptala se váhavě.

„Samozřejmě, Carmen, já tu pro tebe vždycky budu... Pro vás všechny. S tím nic neudělá vůbec nikdo na světě.“

 

„Mohla bych ji zabít.“ Prohlásila zamyšleně.

„Carmen!!“

„V povídce,“ Usmála se. „Bude to horor.“ Pak ale zvážněla. „No, nejspíš bude horor to, co nás čeká teď. Nemůžete nic udělat, že ne? Nejde zařídit, abyste se nám vrátila... Stejně bych nikdy nepřesvědčila celou třídu, v ničem... Myslela jsem, že bude všechno dobrý. Teď ten pocit už nemám. Nedokážu bez vás ty přijímačky... Nejradši bych se sem už nevrátila...“

„Ale, to bude dobrý. To víš, že dokážeš – je to přece tvoje práce, ne moje. Navíc ti s přípravou ráda pomůžu, to přece víš. Taky jsem smutná, že se všechno takhle změnilo, asi s tím nic neuděláme,
ale nějak to už zvládneme. Ano?“

Přikývla. Pak už jsme si povídaly o něčem jiném, o koních, o tom, co dělá Jenifer, o nových dílech, která mi přinesla ukázat...
Ale když pak odcházela, stejně to řekla, že jí budu chybět. Zabila bych Emu sama, za to, že se kvůli ní děti cítí nejistě, zklamaně a odmítnutě.

 

 

 

 

 

 

 

Řekla jsem jim to všem, že jsem se jich vzdát nechtěla, že mi je vzali. Že jim lžou. Samozřejmě mi bylo jasné, že za to později dostanu seřváno od šéfa, a taky že jo, ale chtěla jsem, aby znali pravdu. Proti Emě jsem je záměrně nenaváděla. I když, asi jsem to udělat měla. Ona se přece taky nerozpakovala. Někdy je i slušnost překážkou...

Stále jsem slyšela Alešova slova o tom, že všichni ví, že jim dovolím se ke mně tak chovat.
Věděli to, ano, šéf byl informován o tom, že práci potřebuju a nemůžu si dovolit ji ztratit, Ema stejně tak. Co jsem ale mohla dělat? Nechat se vyhodit, to nešlo, kvůli Ince a mým dalším zvířatům, když nic jiného... Nebo kvůli tomu, že jsem se bála najít si jinou práci? Tuhle jsem už znala. Vlastně já si práci sama nikdy nenašla.

 

Carmen mi říkala všechno důležité, co se ve třídě dělo. Ema trávila spoustu času tím, že je litovala, jakou strašnou třídní to měli a jak jsou pozadu oproti tomu, kde by být měli, nebo jinou formou ostentativního dávání najevo, co si myslí o mně. Paradox byl, že kvůli tomu opravdu ve výuce stáli na místě. A před přijímačkama, šílela jsem z toho!
Na Carmen se dívala jako na malou chudinku. A taky k ní tak přistupovala, jako by byla nějak postižená, nebo co. Tak bystré slečně, jakou ona byla, to nemohlo nedojít a navzdory tomu, že navenek si myslela své, uvnitř přece jen cítila pochyby.
Bylo to těžké. Hodně se snažila věřit mně a nezapomínat moje slova, opakovat si to, že je dobrá, nadaná, šikovná... Ale zkuste si být čtrnáctiletá holka z rodiny, kde na vás kašlou, které její třídní neustále podsouvá, že si může vybrat nějaký jednoduchý učňák, kde ji určitě vezmou. Nikdy ji nechválila, záměrně jí dávala ze slohovek špatný známky – odůvodnila to vždycky, tím, že má nejasný projev, špatně poskládané věty a podobně. Každá učitelka, to vám můžu říct narovinu, když bude chtít, si takové věci odůvodní.
Nejhorší bylo, že Ema sama o sobě nebyla nejspíš špatná, kolegové ji měli rádi, učit určitě uměla... Ale rozhodla se, že mi ukáže, že ONA má pravdu a ví všechno líp, že mi ukáže, že jsem se mýlila
a jsem hloupá. A tomu byla bohužel ochotná jednu holku klidně obětovat. Ostatně, ona k ní vztah neměla, byla v praxi už tak dlouho, že jí bylo jedno všechno, takže jestli se Carmen dostane na střední, půjde na pracák, nebo jak skončí, nezáleželo jí na tom.

Vrchol byl, když si „taktně“ promluvila s jejími rodiči, aby i jim podsunula názor, že jejich dcera má tak maximálně na kariéru servírky. Popravdě jim to bylo úplně fuk, ale jak se pak cítila ona...


„Emo, můžeš mi říct, jak se můžeš takhle ke Carmen chovat? Co sleduješ tím, že jí předem zavíráš bránu ke škole, na jakou by chtěla?“

 

„Dělám, co je pro ni dobrý. Narozdíl od tebe. Někdo ji musel vrátit do reality. A popravdě, vůbec není nijak talentovaná. Lhala jsi jí. Ale já jí vysvětlím, jak to s tebou je, aby ji to nemrzelo.“

„To snad nemyslíš vážně. Jak to můžeš vůbec říct? CO jí vysvětlíš?!“

 

„Sandro, jsi prostě nemocná, chodíš k psychiatrovi, to víme všichni. Její rodiče si nejspíš nebudou přát, aby ses ji zrovna ty snažila ovlivňovat.“ Zlověstně se usmívala.

No bezva, Tohle jsem přesně potřebovala, aby začala vytahovat.

„Lituju, že jsem ti kdy věřila, Emo, opravdu moc toho lituju.“

 

A litovala jsem. Byl to nerovný boj a já prohrávala. Co mohla vytáhnout, překroutit a použít proti mně, to okamžitě provedla a zjevně bez výčitek. Nechápu to, jak mohla být tak strašně zaslepená.

 

 

 

 

 

„Ahoj, Sendy.“ Odchytil si mě zase jednou na chodbě Aleš.

Už jsem se mu nevyhýbala. Byl vytrvalý, nikdy se nenechal odradit a i když jsem už lidem nemohla věřit, nezdálo se, že to se mnou myslí zle.
Občas mi nechával na stole čokoládu, nebo mi dělal kafe, aby už bylo hotové, až přijdu do práce. Klára z toho měla legraci, pořád si ze mne utahovala, že se mu líbím.
To by bylo ujetý, byla jsem tak neperspektivní a navíc asi o jedenáct let starší, rozhodně bych mu nedovolila ztrácet čas se mnou. Ale to, jak byl ke mně milý, to se mi líbilo.

Jednou jsem s ním na to konto zapředla rozhovor. Po mém lehce roztřeseném projevu na téma „jsi moc hodný a vážím si toho, nerada bych ti dávala planý naděje“ se rozesmál, přestal jen díky mému dotčenému výrazu.
„Promiň, Sendy,“ Řekl tenkrát a usmíval se. „Mělo mi dojít, že to takhle bude vypadat.“
A potom mi ukázal fotku svého přítele.
Když mě přesvědčil, že si nemám připadat jako úplný blbec, docela jsme se tomu smáli.

 

„Slyšela jsi už novinky, co o tobě Ema šíří?“

„Hm... Vykládá o mně lži kudy chodí. A představ si, že Carmen mi už nechce dát přečíst nějakej sloh, co psali. Stydí se za to, prý. Je to strašný, dělám, co můžu, ale Emě se to daří. Zničí ji.“

„Ty víš, co se stalo včera, nebo ne?“

„Co máš na mysli?“ Prolétla jsem vzpomínky na včerejšek, ale nic zvláštního tam nebylo.

 

„Carmen to už psychicky nevydržela, řvala na Emu, že je hnusná, zlá a blbá. Asi bude mít dvojku z chování. Mrzí mě to, kvůli její přihlášce... Ale jinak, měla jsi to vidět, člověk by neřekl, kolik energie v sobě ta holka má. A řvala na ni i kvůli tobě, že kdo si myslí, že je, aby o tobě vykládala takový trapný lži. Musím říct, že se Ema nezmohla ani na slovo a já se málem podělal smíchy z jejího výrazu. Ale bohužel to určitě nenechají jen tak...“

Zírala jsem na Aleše s očima vytřeštěnýma jako blázen. To že udělala...?
A nic mi neřekla... Bože, taková kuráž u tak plachého dítěte. A zastala se mne, kdežto já jenom mlčela a nechala po sobě šlapat. To já měla bránit ji.

 

„Tak a to stačilo. Děkuju moc, že jsi mi to řekl. Mám po krk toho bezpráví, co tady ta kráva nastolila. Já nejsem hadr na podlahu. A nikdo tak se mnou zacházet nebude. A už vůbec nedovolím, aby zničila budoucnost Carmen.“

 

„To je ono, Sendy, výborně. Řekni to znova, dělej, chci to ještě slyšet.“

„Už se mnou takhle zacházet nebude!“

 

 

 

 

„No, ale takhle tě jistě odsud vyhodí.“ Řekla opatrně Klára, když jsem se podělila i s ní, o postoj, který se ve mně najednou odněkud vzal.
Už dlouho jsem nebyla tak bojovná. Vlastně.. Už strašně, strašně moc dlouho.

„Já vím, Klári. A víš co? Jestli mě nevyhodí, půjdu sama.“

 

„Sendy... To je moc dobře, že tohle říkáš. Vrátíš se do školy?“

„Ano.“ Řekla jsem.

 

A najednou jsem věděla, že přesně to udělám. Díky odvaze té mladé spisovatelky, mé milované chráněnky s nejzvláštnějším jménem na škole, se ten den změnil i můj život.
Přišla jsem domů, rozhlédla se... Zatelefonovala na univerzitu, kde jsem kdysi studovala, abych se zeptala na termín přijímacích zkoušek a dokdy a jak mám podat přihlášku. Byl listopad a termín podání do konce února, ale já už nechtěla čekat ani den. Nemohla jsem – bylo to všechno, nebo nic. Aby mi potvrdili, že jsem u nich studovala, na to jsem si vzala volno hned další týden a zajela tam osobně.
A potom jsem ještě mnoho dní trávila sháněním práce tam, do které budu při studiu, které nelze studovat dálkově, chodit, sháněním bytu – co nejlevnějšího bytu, a tak dále.

 

Ale hlavně jsem musela taky říct Carmen, že už o jejím konfliktu se třídní vím. Chudinka se bála, co řeknu na dvojku z chování, kterou jí jistě dají a na to, co to znamená pro přijímačky...
Nebála se, co na to její rodiče, bála se, co na to já.

 

„Já jsem prostě nevěděla co dělám, je mi to fakt líto, vím, že jsem si to zkazila.. Ona byla zase tak příšerně hnusná, mluvila s ostatníma o středních a řekla, že mě se to samozřejmě netýká, a já jsem úplně vypěnila, prostě...“ Provinile mi líčila.

„Muselo to ven. To je v pořádku, řekla jsi to správně, Carmen. Nikdo nemá právo ti takový věci říkat. Nikdo, rozumíš? Promluvím s tvými rodiči a připravím tě na přijímačky. Ať si ona říká co chce, ty na žurnalistiku půjdeš.“

„A vezmou mě? Ona mi opraví vždycky tolik chyb... Nevěřím, že to má cenu.“

„Carmen, Carmen to neříkej. Jestli za něco tady dám ruku do ohně, pak za to, že tvoje díla jsou vyjímečná a ty jsi talentovaná autorka. To víš, že tě vezmou. Ukážeš jí!“

 

 

 

 

Za jejími rodiči jsem šla. Našla jsem si je v jejich přirozeném prostředí, tedy v hospodě, ochotní se se mnou bavit byli. Byli ale bez názoru, budoucnost jejich dcery jim byla fuk.
Vůbec nepochybuju o tom, že Emě všechno odkývali, stejně, jako teď mně, ale doopravdy na to názor neměli. Netvářili se ale, že Carmen zakážou na tu školu jít, na moje opatrné vysvětlování, jak nadaná je, pokrčili rameny, její máma podotkla, že se tím asi neuživí – to jsem se jí snažila vyvrátit, tak pak taky jen pokrčila rameny... Tak probíhal celý rozhovor. Špatný pocit jsem z toho ale neměla.

 

Přesvědčila jsem Carmen, aby mi začala znovu nosit všechny slohovky, svoje díla, vše, co napíše a sehnala jsem jí přípravu na přijímací zkoušky. Teď se za mnou chodila učit i vypovídat zároveň.
Ema zuřila a šéf taky zuřil, hlavně proto, že mi teď nemohl nic udělat a ničím vyhrožovat – že odejdu jsem už řekla a on si nemohl dovolit ztratit jednu učitelku teď. Neměl by mě kým nahradit a pak tu byla ještě má výpovědní lhůta... Bylo ani ne pololetí. Konečně jsem měla aspoň nějaké trumfy na své straně. A i když Ema ze všech sil pracovala na tom, aby zkazila Carmen šanci se na tu školu dostat, já zase stejně usilovně dřela na tom, abych její sebevědomí a talent podpořila, takže má budoucí spisovatelka (a já věděla, že jí bude) neztrácela víru.

 

Velkou radost ze mne měl Aleš. Usmíval se, kudy chodil. Teď už neměl na tělák celou moji bývalou třídu, ale jen půlku. Původně si chtěl nechat holky, ty nic nezajímalo, nikdy nechtěly nic dělat a on si nejspíš myslel, že je přesvědčí, že to nemusí být takovej opruz. Ale já mu to rozmluvila. Byl to hezký a naivní nápad, ale taky možná cesta do pekel a já nechtěla čekat na to, až holky napadne, že se Aleše, který je rozčiloval svým nadšením do sportu (to tedy ony rozhodně nesdílely), zbaví nejlíp obviněním ze sexuálního obtěžování nebo něčím podobným. Holky jsou potvory...

Chudák vůbec nechápal, jak mě tohle napadlo, a ani nechtěl věřit, že by toho byly některé naše žačky schopné, ale nakonec ze svého původního plánu ustoupil.
Mimochodem, já si nevymýšlela, protože někdy před osmi lety se nám tohle ve škole vážně stalo. Ten kolega skončil na psychiatrii, i když se potom zjistilo, že si holky vymýšlely.

 

„Sendy...“ Přišel za mnou takhle zase jednou. „Hele, nechci tě nijak prudit... Ale dívala ses někdy posledních deset let do zrcadla?“

 

Když jsem viděla ten nevinný úsměv, ani se mi ho už tolik nechtělo praštit.

„Já jenom... Víš ty tvoje vlasy... A to oblečení...“

„Ty chceš dostat vynadáno, že?“

„Ne,“ Zazubil se. „Já chci jít s tebou nakupovat...“

 

No, co jsem mohla na to říct. Měl pravdu, samozřejmě – nebyl na mne hezký pohled, protože jsem se o sebe vůbec nestarala a všechnu krásu, která ve mně kdysi byla, jsem nechala umřít.
Že se najde někdo, komu to nebude jedno, to bych nečekala. Už i moje sestry, máma, všichni nad tím zlomili hůl. Spokojily se s tím, že se nedívaly. Stejně jsme se moc nevídaly... Styděla jsem se za to, co se stalo. Že jsem vzdala svůj sen a zničila si budoucnost. A tak jsem už v době studia toho druhého, náhradního, k ničemu oboru, přestala postupně domů jezdit...
Moje sestry... Mám dvě a zrovna v tomhle období, kdy jsme s Carmi pracovaly na přípravě k přijímačkám, jsem se svými sestřičkami (obě mladší) obnovila plný kontakt.

Stalo se to tak – Ema úmyslně dávala Carmen ze slohovek i gramatických písemek, dokonce i z literatury, prostě ze všeho, co nejhorší známky. Později mi dokonce došlo, že to nedělá jen mně naschvál, ale že si doopravdy myslí, že je holka stejně marná... Těžko říct, co z toho je horší.
A moje prostřední ségra Alex byla osobou, která nám mohla pomoci.

Alex... Pravý opak mne. Atraktivní a cílevědomá žena, která vystudovala čtyři světové jazyky a vydělávala si tolik, aby mohla jezdit dvakrát ročně na dovolenou do Karibiku. Žena, která navzdory svému ne zcela ideálnímu zdravotnímu stavu došla na nejvyšší možné pracovní pozice u různých firem. Vždy se zajímala o módu a kosmetiku, takže se stala také tváří jedné značky šminek. Měla přítele, který vydělával skoro stejně, jako ona, a protože vlastní dítě se jim bohužel nepodařilo a ani nebylo doporučováno se o něj, vzhledem k její nemoci, snažit, zažádali před dvěma lety o adopci miminka, což se jim před půl rokem podařilo a měli teď doma ročního chlapečka Davídka. Do pěstounské péče navíc vzali i jeho čtyřletou sestřičku Anetku, která nebyla volná k adopci (její biologický táta se s ní chtěl občas vídat).
Alex měla známé prostě všude a díky svému jazykovému vzdělání hlavně znala mnoho překladatelů, vysokoškolských učitelů, redaktorů z časopisů... Když jsem se jí ozvala, byla překvapená. Ale o pomoc Carmen projevila obrovskou snahu a do týdne už její slohovky četli odborníci na různých postech. Dokonce se jeden z vážených redaktorů chtěl s Carmen sejít – byl to táta od rodiny a osud mladé, nadané slečny, mu nebyl zcela lhostejný.
Alex s ním za námi přijela do školy. Měla jsem pak trošku problém, protože Ema zuřila – tito lidé se ani trochu nebáli zpochybnit její hodnocení té holčiny. Ale co to udělalo s Carmen...
Tak obrovskou motivaci jsem jí nemohla dát já. Nemluvila pak o ničem jiném, než o panu redaktorovi a mé super úspěšné sestře, vysnila si celý svět v němž oni žijí a v němž by chtěla taky žít, a makala na sobě tak, že z toho šel pomalu až strach.
A mně volala Alex aspoň jednou týdně, aby se zeptala, jak to jde dál. Tak jsme se začaly bavit i o dalších věcech a obnovovat sesterské pouto, které mezi námi bývalo.

 

Co se týká mé druhé sestry, Simona, které jsme ale nikdy neříkali jinak, než Síma, byla taky učitelka a právě proto jsem s ní komunikovala ještě míň. Pracovala na gymplu, kde jsem kdysi studovala. Měla aprobaci biola&chemie, jako já... Bylo pro mne příliš těžké to vidět. Ona sice nebyla kdysi na prestižním osmiletém gymplu, šla až na čtyřletý, ale zato peďák vystudovala na první pokus a s červeným diplomem, práce ji strašně bavila a nadšení z ní přímo sálalo. A to jí vydrželo dosud. Nebyla jako Aleš, telátko s ideály, vůbec ne. Už když na gympl přišla z univerzity, ještě jí ani neuschnul inkoust na tom diplomu, byla správně nad věcí a děckám „vládla“ pevnou rukou... Přísná, ale spravedlivá, leckdy cholerická, ale vtipná paní profesorka... Jako by si jen hrála, s takovou lehkostí to všechno zvládala. A protože to bylo přesně to, co dělat chtěla, byla se sebou velmi spokojená, ne jako já... Byla už nějakou dobu vdaná, děti zatím neměla. Ale už brzy je mít chtěla.
Už jako malá holčička se lišila ode mne i od Alex svým vzhledem – modrooká blondýnka, jediná z celé naší rodiny, a teď se tím lišila snad ještě víc. Za co jsme jí v pubertě nadávaly – výrazné líčení a krátké sukně, to nosila doteď, ale tak, že byla právem označovaná za největší kočku tamního profesorského sboru. Dokonce přesto, že tam stále ještě pracovala moje kdysi dobrá víla – ta bývala princeznou... Teď už byla na princeznu „stará“, ale krásu by jí stále ještě mohl leckdo závidět. Přenechala svoje postavení mojí sestře s grácií hodné dámy, kterou také je.
Mimochodem, té profesorce jsem se vyhýbala s děsem, že uvidí, co se z její nadějné studentky stalo.

Símě dala vědět Alex, co řeším. A ta pak zavolala mně. Rovnou mi i řekla, že už ji nebaví moje schovávání se jen proto, že si myslím, že jsem neschopná, protože to navíc ani není pravda, takže nechce slyšet námitky a musíme se sejít.

 

Na kafe jsem zašla jak se Símou, tak s Alex a pak už mi nedovolily se znovu schovat. Takže i když jsem standardně nestíhala vůbec nic, občas jsem teď hlídala ségřiny děti – zamilovala jsem si jak hodné batole Davídka, tak maličko hyperaktivní Anetku, anebo hrála s druhou ségrou „výzvu“ - která opraví 30 písemek v kratším časovém úseku a najde větší perličku.

 

 

„No tak? Sendy víš, že jsi moc krásná? Ale nikdo to nepozná, protože to schováváš. Podívej se na ty svoje hadry – ty džíny jsi vyhrabala kde, v popelnici? A ten svetr... Ten svetr. Vidím dobře, že je na tom reklamní logo společnosti, u které jsi měla brigádu zřejmě tak před dvanácti lety?? Tvoje vlasy – kdy naposled jsi s nimi vůbec něco dělala...? Promiň mi to, ale asi bys to měla slyšet...“

Probral mě Aleš. Každé jeho slovo bylo šťouchnutí do mne, které jsem zoufale potřebovala k probuzení. Pro koho jsem měla být krásná?
Byla jsem pořád sama, vždycky sama... Kdysi dávno jsem chtěla být krásná pro celý svět, pro sebe... Ale pak jsem se začala nenávidět. Jako bych si nezasloužila ani vypadat líp, ani nic jiného.
A teď tu byl tenhle mladík se zájmem o módu, jehož oči trpěly pohledem na mne. A možná měli pravdu i rodiče mých dětí – co za vzor mají mít v někom, kdo takto rezignoval?
Najdu ale vůbec ještě odvahu něco změnit? Je to tak dávno...

„Vím, na co myslíš. Neboj, pro začátek postačí málo. No tak, prosím. Kvůli mně. Přece nechceš, abych utrpěl újmu vždycky, když se na ty roztřepený vlasy a nepěkný hadry podívám...?“

 

To jsem nechtěla. Tak mi nezbylo, než souhlasit. Viditelně ožil a tak jsem potom zjistila, že jeho přítel si vydělává na živobytí jako kadeřník, a on že kdysi uvažoval o kariéře stylisty.

Byla jsem trochu roztřesená, když mě s úsměvem sluníčka v létě postrkoval do studia, kde Daniel, sympatický kluk úplně stejně mladý, už chystal nůžky a svou sadu kartáčů, hřebenů a věcí, co se patrně používají k úpravě vlasů a já nevím ani jejich název, natož přesnou funkci. :-)

Ale s ohledem na to, že bych se nemusela odvážit další den do práce, se mnou prý žádnou moc razantní změnu dělat nebudou, pravil Dan, a navrhl mi aspoň vlasy zkrátit o 10cm (cca po ramena), protože byly úplně zničené a slabé. S tím jsem souhlasila.

Ani mě nenechali se podívat do zrcadla a už mě Aleš, zřejmě v obavě, aby mě nepřešla ochota, táhl kamsi zkoušet oblečení...

„Ale nejsem na sukně moc...?“

„Moc co? Stará snad ne...“ Rozesmál se na mou nesmělou námitku.

Ne, to ne – ale moc jiná, než kdysi, když jsem nic jiného ani nenosila. Už tak dávno jsem se o tohle nestarala...
Tak vyjeveně jsem koukala do zrcadla na Sendy v sukni a halence, s upravenými vlasy, pootevřenou pusou a vykulenýma očima... Musela jsem pohnout rukou, abych se ujistila, že se fakt dívám na sebe.
Asi jsem vypadala dost v šoku, když jsem se podívala na svého kamaráda s nevyřčenou otázkou, co se to se mnou stalo.

„No vidíš, Sendy. Já ti to říkal, že jsi krásná...“

 

 

 

 

 

„A určitě mě nevyhodí od přijímaček už za to, že si tam troufám vůbec lézt?“

Nešťastně vzdychla Carmen. Vysvětlovala jsem jí nějaké věci, co se možná vyskytnou v testu, a co jim, jak jinak, Ema pro jistotu ani neříkala. Zbývaly už jen tři týdny a ona byla dost vystrašená.

„Bojím se, paní učitelko. Bojím se, že jsem se k tomu tak upnula a nezvládnu to, jestli mě nevezmou. Co budu dělat? Nic jiného nechci dělat... Musela bych na učňák a pak někam do fabriky, já tak nechci dopadnout...“

„Taky nedopadneš, neměj strach. Jsem si jistá, že tě vezmou. Alex a ti lidé, co jim dala číst tvoje práce, si jsou jistí... Neboj se, bude to dobré. Věř mi.“

„Věřím.“ Odpověděla. „Ale není na světě mnohem víc lidí, jako je naše současná třídní..?“

„Tou se netrap... My přece víme. U přijímaček jsou takoví lidé, jako zná Alex, takže se opravdu nemusíš bát. Děláš všechno úplně skvěle, Carmen, a já jsem na tebe už teď moc pyšná, jak na sobě pracuješ!“

 

Kdyby se ovšem někdo zeptal mne, jak se cítím před SVÝMI přijímačkami, tak by zjistil, že jsem vyděšená úplně stejně, jako Carmen. A to přesto, že jsem celých těch deset let biologii učila.
Měla jsem zkoušky o něco později, než byly ty na střední žurnalistiku, takže jsem věděla, že správně schízovat budu moci potom a teď hlavně musím podržet Carmen.
A ne jen já... Všichni jí drželi palce. Moje sestry, Aleš, Klára, spousta Alexiných známých, Nina... Každý, kdo ji poznal blíž...
Až na Emu – dodnes nechápu, jak mohla být tak omezená a hloupá. Aby dokázala mně, že má pravdu? Ale ona vážně neviděla, že má před sebou talent...
To jsem pochopila den před těmi slavnými přijímačkami – Carmen vynervovaná, já ji samozřejmě musela trochu uklidnit a ujistit, že to a)bude v pořádku a b)nebudu zklamaná ani kdyby nebylo, protože pořád bude vyjímečná.
No a pak, když se moje chráněnka odešla domů dopřipravit, přišla Ema. Zřejmě slyšela konec našeho rozhovoru. Tvářila se arogantně a blazeovaně jako obvykle, úplně z ní tryskalo, jak si je sama sebou jistá.

„Tak zítra se ukáže. Odvedla hodně práce, myslím, že jí to vyjde. To vážně nemáš ani trochu radost?“ Byla jsem ochotna na chvilku zapomenout, koho to mám před sebou.

„Správně, ukáže se,“ Odsekla povýšeně ona. „Já fakt nemám strach, že byste vy dvě něco dokázaly. A nemysli si, že na tom něco mění to, že jí motáš hlavu redaktorama. A ty by sis musela změnit víc, než oblečení, abys začala za něco jako učitelka stát.“

Přiznám se – na to už nebylo co říct. Začala jsem se smát.

„Ty jsi fakt kráva.“

A smála jsem se ještě dlouho poté, co jsem s tímhle výrokem odešla a nechápající Emu zanechala svému osudu.

 

 

 

Carmen přijímačky zvládla v pořádku napsat a zbývalo čekat na výsledky. Já o 14 dní později udělala totéž a věděla jsem, že i na mne myslí pár lidí, kterým záleží na mém osudu.
V práci jsem samozřejmě měla výstup se šéfem za to, co jsem řekla Emě.

Bylo mi to jedno. Bylo mi srdečně jedno, že se nebudu asi nikdy moci vrátit do kolektivu takových lidí. I když – Kláru a Aleše jsem měla upřímně ráda a doufala jsem, že se budeme i nadále vídat, a že taky dohlédnou na další děti, které se jim dostanou do ruky... Zapřísahali se oba, že nedovolí, aby některé dítě nedostalo svou šanci, kdyby se měla historie opakovat.

Výsledek zkoušek jsme se dozvěděly obě v tom samém týdnu – mně zavolali ze studijního, že můžu nastoupit na magisterké studium a dodělat si chybějící titul v oboru welfare a ochrany zvířat. Tentokrát jsem ale byla ráda, že tohle budu studovat, už to nebyla rozhodně prohra!
No a Carmen... Má úžasná žačka napsala test na 97% bodů a slohovku nejlépe ze všech uchazečů. Takže byla samozřejmě ke studiu přijata!

Zatím, co její rodiče to přešli pokrčením ramen, já bych nejradši vykřičela do světa radost z jejího úspěchu. Byla moc šťastná a já s ní.

 

„Hele ségra... A to jí rodiče zaplatí výdaje s tou školou spojený?“
Zeptala se mě Alex poté, co projevila dostatečnou radost.

Byl to oprávněný dotaz. Naštěstí tedy šlo o školu veřejnou a v Praze – ne už soukromou kdesi na Moravě, což bývala jediná možnost v době mého mládí. Ale i tak – Carmen bude potřebovat bydlet na intru, zaplatit cesty domů a jídlo. Zažádaly jsme už o sociální stipendium, vzhledem k finanční situaci její rodiny a obrovskému talentu ho i dostala. Ale i tak... Rodiče jí nedají nic. Tím jsme si byly celkem jisté.

„To nás taky trápí... Rodičům je fuk, jestli bude studovat, nebo žebrat na ulici. Nic jí nedají. Uvažovala jsem, že bych si půjčila a pomohla jí já, a jednám s pár lidma o tom, jestli by se pro ni nenašla brigáda, když už jí bude patnáct.“

„Víš... Hodně jsem o té holčině přemýšlela. Možná bych mohla oželet jednu, dvě dovolené v Karibiku...“

„To bys pro ni udělala?“

„Nebuď tak překvapená Sendy, bože... Mám dvě děti, už dávno mi nedá nepomoct. A teda na to, že ty sis obvykle vybírala dost ztracený případy, je tahle Carmen skvělá – to jak vystupuje, jak mluví a o jakých tématech je schopná psát, ta si šanci zaslouží. Ráda bych jí to pomohla umožnit a upřímně – já můžu. Tys jí dala spoustu lásky a pochopení, protože ho po letech probudila ve tvým srdci, a já zase můžu dát peníze, protože jich máme dostatek.“

 

 

Alex byla rozhodnutá pomoci a taky pomohla. Nevěděla jsem, jak své sestře poděkovat. Byla další osobou na Carmenině cestě k šanci splnit si sen... Ona sama z toho byla rozpačitá, na rozdíl od jejích rodičů se trochu styděla, že někdo v podstatě cizí zaplatí za její studium, ale byla taky moc vděčná a šťastná, že někdo takový je.

Ostatně, s Alex a jejími dětmi si rozuměla hned od té doby, co jsem je seznámila, a vzhlížela ke světu, v němž se moje sestra pohybuje. Hrozně ráda poslouchala Alexiny zážitky z cest, ta totiž byla snad všude, na různých akcích nebo dovolených, a líbilo se jí, kolik umí jazyků a jaké fotí fotky na promo kosmetických výrobků... Moje sestra, na rozdíl ode mne, byla někým, ke komu bylo i oprávněné vzhlížet.

 

Já pro Carmen zůstávala jakýmsi pevným bodem. Už dávno nebyl den, kdy by za mnou nepřišla, stále bylo co řešit, u ní doma to bylo spíš čím dál horší, než lepší... Naštěstí zájmem mým, Niny, Alex a pana redaktora, začala rozkvétat a trochu víc si věřit.
Zbývalo asi 20 dní do konce školy – a našeho loučení, když se mi svěřila se strachem o malou Jenifer, když zůstane doma bez ní, a taky s obavami, jak to zvládne sama v Praze, když tam nebude nikoho znát... A s tím, že ztratí mne...
Dobře jsem jí rozuměla. Pomoci nebylo jak, mohla jsem jen ujišťovat, že to jistě zvládne a že nebude sama, protože my ji podržíme. A že se mnou kontakt neztratí... Věděla, že odcházím zase studovat a že budu daleko, to ale neznamenalo, že bych na ni někdy snad zapomněla.

Dlouho to držela – asi měla pocit, že MUSÍ být šťastná a hýřit optimismem, když ji vzali a my pro ni dělali co se dalo... Ale když už mi to řekla, tak potom několik dní chodila se schovat před spolužáky a brečet. Takový až měla strach. Někdy, chvilkama, si přála, aby nemusela nikdy ze základky pryč, opustit vše známé... Omlouvala se, že ji tohle napadá, a já jí opakovala pořád dokola, že je to úplně normální, v pořádku, a nikdo se za to na ni zlobit nebude.
Mimochodem – já byla ve skutečnosti na nervy ze své budoucnosti skoro stejně, jako byla ona...

 

 

Poslední den školy byl tentokrát... Zkrátka asi poslední. Bylo mi smutno, když jsem si předešlé dny odnášela domů krabice s věcmi, teď jsem seděla v poloprázdném kabinetě (čímž se potvrdily Klářiny úvahy, že dle počtu mých věcí tam asi spíš bydlím, než pracuji) a sama jsem si připadala prázdná. Už teď mi děti chyběly, už teď se mi stýskalo po nekonečném maratonu práce, po ranních uspěchaných kávách s Klárou, po nezdolně optimistickém Alešovi... Nakonec snad i po tom nestíhání a probdělých nocích by se mi začalo stýskat, kdyby mi kamarádi nepřipomněli pár situací, po kterých se mi zcela jistě stýskat nebude. Je to hrozné, jak si člověk zpětně všechno zidealizuje... Ale u mne to bylo i tím, že ačkoliv jsem celou tu dobu opravdu nesnášela sebe a svůj život, neřekla bych doopravdy totéž o práci. Tu jsem v podstatě měla moc ráda a na dětech mi záleželo.
Moje děti, má bývalá, ukradená, třída, končily... Také se loučili se vším známým, každý šel na nějakou tu svou střední... A já u toho rozloučení nemohla být. Na poslední chemii, co jsme spolu měli, jsem jim sice popřála hodně štěstí, ale...
Jak strašně mě štvalo to, že mi je ukradla Ema. Protože jí na nich vůbec nezáleželo, byli jí ukradení, udělala to jen proto, aby ublížila mně...

 

„Sendy? Jak to zvládáš?“ Přišel se za mnou podívat Aleš, hned jak mohl dorazit. „Koukám, že asi nic moc, viď? Za chvilku děcka dostanou vysvědčení... Třeba se za tebou staví...“

„Díky.“ Usmála jsem se. Věděla jsem, že nepřijdou. Tedy krom Carmen. Ale pořád jsem mohla doufat, že jsem jim alespoň něco předala – že nebudou vzpomínat jen na to, že občas museli i něco, co se jim úplně nelíbilo.
Ema na mne už tři dny házela vítězoslavné pohledy – když už jí nevyšlo dokázat mi, že pravdu má ona, tak aspoň tohle se jí povedlo. Ale já ji ignorovala. Ostatně, co na to říct. Nic by nepochopila...

 

 

 

 

„Bude se mi stýskat.“ Vzdychla Carmen. Přišla za mnou už před hodinou, ale nedokázala ještě odejít. Věděla jsem, jak uvnitř musí bojovat.

„To mně taky, Carmi. Ale zvládneme to, viď?“

 

„Co když ne..?“

 

„Neboj se. Já vím, že to zvládneme.“

„Zapomenete na mne?“

„Samozřejmě, že ne... Nikdy na tebe nezapomenu. Carmi, to že se teď musíme rozloučit přece neznamená, že se už nikdy nemůžeme vidět. A máš můj mail, můžeš mi z té nové školy psát – já i doufám, že budeš, protože už se teď těším na tvoje zprávy. Budeme se nejspíš taky potkávat u koní... Vážně nebuď smutná, bude to dobré.“

 

Podívala se na mne tak zoufale a smířeně zároveň... Vstala, aby mě mohla obejmout, rozloučila se a zmizela. Teprve potom jsem mohla být smutná i já. Ale jen tak přiměřeně. I když jsem věděla, že druhé takové dítě už nejspíš nikdy nepotkám, byly zase jinak zvláštní děti a v mé budoucnosti, jak jsem doufala, i jiné naděje.

 

„Tak co, kočko, můžem už jít?“ Strčil opět do dveří hlavu Aleš – čekali na mne s Klárou, protože jsme chtěli jít ještě pokecat do hospody. Přikývla jsem. Se šéfem jsem už měla všechno vyřízené, děti už odešly a já neměla proč tu dál ještě sedět. Stejně jsem se musela ve dveřích naposled ohlédnout. Přes deset let... To není krátká doba. A zpátky se už nejspíš nikdy nebudu moci vrátit.

 

„Sendy...“ Chytil mě prostě, postrčil ze dveří a ty dveře zavřel. „Pojď.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dalších pár let bylo úplně jiných, můj život se změnil, všechno se změnilo. Být znovu studentkou, vrátit se na univerzitu (ale také se konfrontovat zase a opět s mým neúspěchem, který mě jako stín doprovázel životem), bylo těžké a krásné zároveň, k tomu jsem chodila do práce a na víkendy se vracela do rodného města – za kobylou k Nině, občas se vidět se ségrami, mamkou, tátou, někdy se sejít s kamarády z bývalé práce... Roky běžely a moje zoufalá psychika jako by se trochu vzpamatovávala. Nebo jsem možná neměla vůbec čas přemýšlet nad ničím, co zrovna nehořelo.

Když jsem dostudovala, tak jsem se zase domů vrátila, i se všemi zvířaty, pořídila si konečně do bytu nábytek a vůbec, udělala si DOMOV, ne ubytovnu pro ztracenou existenci...

Jednoho dne taky zavolala Síma a sdělila mi, že pro mne našla ideálního koně. Má kobylka Inuška byla už stará, už se na ní nedalo jezdit... Byla mou životní láskou, takže sama bych nikdy nepřemýšlela o koupi jiného koně. Potažmo teda jsem na to ani neměla.
Ale moje ségry se rozhodly, prý za ty všechny Vánoce, narozeniny a svátky, co jsem s nima radši ani neslavila... Síma vybrala krásnou kobylku, z matky ponice po paint hřebci, takže strakatou, přiměřeně velkou. Moje námitky se nepřipouštěly – i když třeba ta, jak asi zaplatím ustájení dvěma koním, byla opodstatněná. Prostě budu mít strakatou kobylu a začnu zase s koňma pracovat. Tečka.

 

Protože si nedaly říct, začala jsem hledat někoho, kdo by si vzal mého koně do polovičního pronájmu, rozumějte platil půlku ustájení, abych se já z toho nezcvokla, a za to si s koněm taky pracoval. První, a věřím, že ta první je vždycky nejlepší, myšlenka padla na jednu mou kdysi kamarádku, se kterou, jako se spoustou lidí, jsem tak nějak už roky nekomunikovala.

Dělala jsem to výhradně proto, abych se všem vyhnula, aby nikdo nemusel trpět pohledem na to, co jsem byla. Teď už to ale bylo jinak, jako by se ta Sendy z dávné minulosti trochu vrátila do hry.

Kamarádka Brigita, pro mne ale výhradně Brigi, byla překvapená, když jsem se najednou ozvala. Což tedy nebyla první ani poslední, reagovali tak všichni – začala jsem vztahy obnovovat – jako bych zrovna spadla z měsíce, což bylo ale docela trefné.
Nejlíp to vystihla moje kdysi nejmilejší lektorka tance - „Sendy? Jak bylo na Marsu?“ a pak jsem pod pohrůžkou násilí musela přijet na návštěvu.

 

No, Brigi svého koně, jak jsem ostatně předpokládala, ještě (stále) neměla. A mému nenápadnému přesvědčování, že určitě hrozně chce mít se mnou napůl kobylu (jen to ještě neví), byla kupodivu celkem nakloněná. Netroufala si na vlastního, bála se, že na to nemá svými schopnostmi a hlavně, že to nezaplatí. Já se kupodivu u první kobylky nikdy tak nebála, sice to bylo leckdy na hraně, ale vždycky se to nějak udělalo. Potřebovala jsem ji k životu, byla tím, čeho bych se nikdy nedokázala vzdát, ani kdybych musela kvůli tomu prodat byt a bydlet s ní v boxu...
Strakatá kobylka byla osmiletá, takže už všechno uměla, to bylo dobré, protože já nikdy nedošla nijak daleko ve svých jezdeckých a cvičitelských schopnostech, Brigi sice ano, ale zarputile to zapírala...

Jmenovala se Scarlett a jela jsem se na ni podívat se ségrou a s Ninou, s přívěsem. Očekávaly jsme, že odjedeme už s ní. Byla to krásná kobyla, moc hezky stavěná, drobná, ale ne lehká, šikovná... Jenže...
Když jsme šly do té stáje, vedla cesta kolem výběhů. A tam stál ON. Ten pohled... Ty oči a výraz.. Znala jsem je kdysi od jednoho koně, toho jsem milovala ještě předtím, než přišla Inka. A teď jako bych koukala na něj, i když on už dávno zemřel...

„Sendy...?! Sendy, NE!“

 

Okamžitě to Síma poznala, jen se otočila kde jsem a uviděla, jak tam stojím a zírám na Něj. Nina ta mlčela, jen si přišla koně prohlédnout blíž, protože už věděla.
Byl... Byl to obří, kostnatej, ošklivej asi roček, hnědák bez znaků, s prapodivně oškubanou hřívou a od kopyt až po čumák od bahna. Díval se na mne a já na něj. Přišel blíž. Já po pohladila...

 

 

 

 

„Brigi, určitě to s tebou nesekne, až ho uvidíš? Víš... On není zrovna.. Korektní.“

„Neměla to být kobyla?“

„No.. Měla. Ale já nemohla odjet bez něj...“

 

Popravdě, když majitelé viděli, že chci tohle koupit, nacpali ho do přepravníku během pěti minut i s podepsáním smlouvy, předáním papírů a zaplacením. Tak se báli, že si to ještě rozmyslím a tu nesouměrnou obludku jim tam nechám. Valáškovi bylo ve skutečnosti rok a půl a zatím opravdu vypadal příšerně. Ošklivé káčátko. Ale zase se zatím jevil jako flegmatický, klidný a vyjímečně hodný koníček, vlastně ještě hříbě.

 

„Proboha.“

To bylo první, co Brigi řekla, když ho uviděla. Zato ona se mu nejspíš líbila, hned se přišel podívat.

„Ten je...“ Hledala opatrně slova...

 

Čekala jsem, že řekne, že je vážně ošklivej. Třeba taková Nina si z něj dělala srandu pořád, zatím měl přezdívku Nessie...

 

„...vážně obrovskej. Prosím tě... Co za plemeno byli rodiče? Vždyť na to nevylezeme bez štaflí už teď. Rok a půl, říkáš? A kdo ho vycvičí??“

„Noo... Máma je hucul a neptej se, jak to mohla porodit, to vážně netuším. Já vím, Brigi, jenže se na něj podívej, jak kouká...“

Její pohled nasvědčoval, že si myslí, že jsem už definitivně zešílela. Ale pak se začala smát. Stejně jsem věděla, že ho bude mít ráda – ten koníček měl prostě charisma a ona mu neodolá... Mimochodem, otec byl pravděpodobně ten přerostlý asiplňas, co se tvářil, že nás sežere, když jsme ho v neuvěřitelně zabezpečené ohrádce míjely.

„No jo, ale kdo ho všechno naučí? Sendy? Sendy, proč na mne tak koukáš?!“

Musím říct, že na to, že by si sama asi těžko někdy pořídila hříbě, protože na výcvik se fakt zrovna necítila (ani já ne, ale trošku jsem doufala, že to holt nějak půjde a pomůže nám Nina), a už vůbec ne hříbě, který v budoucnu asi vyroste do nebe, byla statečná. Zůstala s námi.

 

 

 

 

 

Těch pár let jsem o Carmen moc neslyšela. Zpočátku mi psala, ale pak to bylo čím dál míň, až jsem o ní pak už nevěděla nic. Brala jsem to, že dospívá a asi už je prostě moc velká, než aby mi ještě psala. Mrzelo mě to, ale tohle je úděl takových učitelek, jako jsem já.

Po dvou letech na škole jsem se pak ve svém rodném městě zase k dětem vrátila. Na jinou základku. Zjistila jsem, jak mi mohlo dříve už docvaknout, že bez dětí prostě nemůžu být a tolik mi to chybí, že jinou práci vůbec dělat nechci. Ale i tak bylo všechno jinak, protože jsem se velmi změnila já. Teď už jsem nebyla ta troska, co dříve.

Už jsem zase nosila šaty a sukně, barevný punčochy, lodičky a pestré náušnice, nějaké džíny nehrozily, staré hadry jsem rovnou vyházela v rámci úklidu. Do zrcadla jsem se dívala ráda a mnohem víc se usmívala. Někdy jsem měla stále s psychikou co dělat, ale už zdaleka ne tolik.
Opět jsem se o děti starala, jak jsem mohla. A k tomu ještě na půl úvazku pomáhala u jednoho veterináře, což mi hodně pomáhalo.

Bývala bych se asi o Carmen už nikdy nedozvěděla. Ale tak to nemělo být. Ona byla moje osudové děcko a já zase první člověk, který jí dal všechno, co jsem jen mohla.

 

Bylo to šest let, co jsme se rozloučily – ne zas tolik, ale ani ne tak málo, když jsem narazila na upoutávku z jednoho knihkupectví. Promo k nové, obrovsky nadějné knížce, prvnímu velkému dílu mladé spisovatelky... Ano, byla to ona. Až se mi nad tím zastavilo srdce. Dokázala to... Utřela jsem si dvě slzy a se zářivým úsměvem zavolala do toho knihkupectví pro víc informací. Na tuhle promoakci tedy půjdu. Půjdu se podívat na ni a její práci...

 

Na tu akci přišlo mraky lidí. Já tam stála, nervózní jak před státnicema, hrála jsem si s perličkama na krku (ty jsem teď nosila ráda, Aleš se mnou chlubil přátelům, jaká je ze mne dáma, když jsme se viděli) a dívala se, kdy ji uvidím. Co asi řekne, že tu jsem? Hlavně, aby jí to nevadilo... Třeba o mou přítomnost ve svém životě vůbec nijak nestojí...
Ale obavy se rozptýlily, když konečně přišla. Byla z ní ženská... A byla krásná, tmavé vlasy už nenosila v culících, splývaly jí po zádech volně... Měla na sobě zvláštní, ale moc pěkné šaty, levandulové. Ale jakkoliv dospěla a už nebyla dívenkou, jedno se nezměnilo – ty její oči, velké a zelené, vždycky jsem je obdivovala. Měla krásný úsměv a vypadala skromně. A já na ní, přesto, že jsem o ní už nevěděla nic, byla hrozně pyšná. Tak, tady stojí ta Emy „holka bez vyhlídek“. Jako bych se na pár vteřin vrátila do těch dnů... Teď by koukala.

Nakonec jsem s mírným zaváháním vylezla zpoza toho sloupu, kde jsem se tak trošku schovávala. Moc jsem ji chtěla pozdravit, zase s ní mluvit...

 

„Sendy!“ Ona vykřikla, když mě uviděla a přísahám, že nebýt za mnou ten sloup, asi bych se na těch podpatcích skácela, jak rychle přiběhla a doslova se mi vrhla kolem krku.
Tak to tedy nevypadalo, že by mě tu nechtěla...

 

„Tak ráda vás vidím! Stýskalo se mi...! Můžete tu zůstat? Máte čas? Já musím udělat promo mé knížce a pár jich podepsat, ale pak... Tolik vám toho potřebuju říct a vysvětlit, určitě nechápete, proč jsem přestala psát – omlouvám se! Ale vzpomínala jsem na vás pořád! Doufala jsem, že přijdete... A vypadáte úžasně!“

 

Byla to ona. Stejná, jako před lety, jen sebejistější. Okamžitě mi darovala jeden výtisk své knihy, prý abych si mohla číst, než skončí – chtěla se mnou mluvit a já s ní tolik, že vůbec nepřipadalo v úvahu snad odejít. Napsala mi i krásné věnování.
Popravdě jsem ale spíš koukala na ni, než do knížky. Jak o ní mluvila, jak vystupovala... Dokonce ani já jsem nemohla uvěřit, jak dobře se jí očividně povedlo vymanit se ze své rodiny. Až když podepisovala knížky, chvíli jsem si četla. Ten styl jsem znala... Psala prostě výborně, byla to radost vidět. Později jsem to dílo přečetla kolikrát. Moc se mi líbilo.

 

„Tak už. Neumřela jste tu nudou?“ Přihrnula se pak. Na ruce držela dítě, asi tak čtyřletou holčičku. Všimla si mého pohledu. „Tohle je moje dcerka. Je toho tolik, co nevíte, ale já vám to všechno vysvětlím...“

 

„Je krásná... Kolik ti je, broučku? A jak se jmenuješ?“ Oslovila jsem holčičku, i když jsem byla trochu v šoku, že má ta „malá“ Carmen dítě... Dívenka se styděla, schovala si tvář k mámě na rameno a jen na mne pokukovala zpod blonďatých lokýnek. Ty měla skoro do pasu. A obrovské modré oči. Zrovna moc tedy Carmen podobná nebyla...

„Čtyři roky. Viď, beruško? Že jsou ti čtyři? Pozdravíš tetu? Ale, tady se někdo stydí... Jméno asi znáte, paní učitelko...“ Usmála se pyšně.

„Carmen...?“

„Byla jste mi bližší než kdokoliv. Bylo jasné, že bude mít vaše jméno. Že, Sandřičko?“

 

Tím mě tedy dojala pořádně. Pojmenovat po mně svou holčičku, to bylo takové krásné gesto... Ale mít čtyřleté dítě, to musela porodit v půlce školy... Teď už jsem byla hodně zvědavá, co se ty předchozí roky vlastně dělo. A ona mi to začala vyprávět hned, jak jsme v nedaleké kavárně umístily malou do dětského koutku a koupily si kafe.

 

„Kde začít... Něco ještě víte, že jsem na škole byla spokojená, jak mi to ze začátku trochu nešlo, ale pak se to zlepšilo, to jsem vám asi ještě psala... Strašně jste mi chyběla, psala bych vám i potom, hrozně ráda, ale to co se dělo... Nechtěla jsem, abyste se tím trápila ještě i vy. Už jste pro mne udělala tolik... No, já jsem nebyla zrovna moc zkušená ve věcech jako je zábava, na to nebýval čas, musela jsem doma pomáhat, hlídat... Takže jsem si s tím úplně nevěděla rady, moc jsem tomu propadla a hlavně teda otěhotněla. To bylo... Jako já toho nelituju, nikdy, ani jeden jedinej den, jsem nelitovala, že jsem si Sandřičku nechala, ale ve škole bylo zle, chtěli mě vyrazit a do toho doma... Víte, v něčem měla ta pinda Ema – mimochodem, poslala jsem jí tu knížku do školy taky, aby viděla, že jste to viděla správně vy, přece jen pravdu... Uniknout z mojí rodiny nešlo... Já jsem si jako holčička myslela, že jim na nás záleží a snaží se, to i víte, ale teď už vím, že to tak nebylo... Vůbec to tak nebylo. Pak se stalo něco hroznýho a všechno šlo do prdele – promiňte.“

Otřela si slzy. Měla jsem najednou strašný strach.

 

„Táta ublížil Jenifer...“

„Ach Bože...“

„No a nás sociálka obě odebrala. Já čekala mimčo, kdybych šla do děcáku, tak mi malou nejspíš vzali, taky kolik mi bylo, šestnáct když jsem se nechala zbouchnout, to bylo naprosto šílený. Vůbec jsem nevěděla, co bude, málem jsem zešílela, když mi to zavolali, co se stalo doma, ten strach o Jeni, o dítě, o svou budoucnost, ve škole jsem najednou vůbec nevěděla nikdy nic. Tohle jsem vám nemohla psát. Byla jsem sice strašně sama – a přitom vůbec ne sama, ale byla byste nešťastná co musím prožívat a nemohla byste nic dělat, udržela jsem se... Je mi to líto, asi jste musela mít pocit, že jsem já na vás zapomněla, ale to se nikdy, nikdy, nikdy nestalo...
A teď se prosím hlavně nezlobte na sestru, musela mi přísahat, že vám to nepoví... To Alex mi pomohla, zažádala hned o to, abych byla ofiko v pěstounský péči, teda v její, a povedlo se jí to, musela se teda asi hodně snažit... Takže proto jsem mohla zůstat na škole, i když to pak bylo hodně náročný, narodila se mi ta moje malá berunka, takže jsem chodila do školy s ní, do práce taky s ní, nespala, tvrdá škola... Nikdy jsem nelitovala. A jak vidíte, psát jsem nikdy nepřestala a tu maturitu taky nakonec mám. Celou dobu jsem se snažila sama, nikdy bych nedovolila, aby se o mne musela Alex úplně starat, ale i tak mi hodně pomohla, samozřejmě... Copak je beruško? Napít? Počkej chviličku, najdu ti čajík.“

Přerušila nás Sandřička a zatím, co Carmen hledala její lahvičku s čajem, já si rovnala zmatek v hlavě a bylo mi značně úzko. Co se to proboha stalo, před čím mě ta statečná holka ochránila? Kolik musela vydržet a překonat... Byla tak silná... Mnohem silnější, než já, než kdokoliv, koho jsem kdy poznala.

 

„Teď bydlíme v podnájmu, píšu do časopisů a nejsme na tom špatně. Takže z toho bahna jsme venku a teprv teď jsme volný. Myslím volný od mojí rodiny. Nechci je už nikdy vidět, protože mi i mojí dcerce připravili peklo, který jsme taky nemusely přestát. Ještě teď mi je blbě, když si vzpomenu na ty chvíle, na to, jak jsem nevěděla, do čeho se ráno probudím, a ty psychický dna občas...“

„Carmen jsi úžasná. Ty jsi zvládla neuvěřitelně moc.“

 

„No jo, musela jsem a chtěla jsem...“ Zasmála se trpce.

 

„Carmi... A co Jenifer...?“

„Ztratili jsme ji.“ Řekla natvrdo. Pokračovala i když se jí zase draly do očí slzy. „Tu už Alex nezachránila, tu jí nedali... Půl roku po tom, co jí to táta provedl, se jí povedlo utéct z děcáku. Skočila pod vlak.“

 

„Pane Bože... Carmen... To je strašný...“

 

„Bylo jí devět, paní učitelko... Devět. Byla to malá holčička. Myslím, že s tímhle se nikdy nesmířím... Proč musela umřít, sakra, proč se to celý muselo stát? Chtěla si hrát s panenkama a běhat venku... To chtěla tak moc? Co komu provedla, že musela takhle skončit? Přísahám, že dostat toho hajzla do rukou, zabiju ho!“ Ztratila nad sebou na chvíli kontrolu.

„Carmi...“ Pohladila jsem ji. Na chvilku, když tam seděla tak nešťastná, s hlavou v dlaních, jsem to zase byla já, kdo byl silnější... Pak se uklidnila.

„To nic. Já vím, neznáte odpovědi, nikdo je nezná. Já jen... Byla andílek, nikdy to nepřestane bolet. Ale musíme jít dál. Přece pro Sandřičku musím. Jen občas bych byla radši, kdybych to byla já, komu tak ublížili... Jeni byla ještě malá, byla křehká... Zničil jí srdce, potom nemohla dál žít... Někdy jsem si říkala, že by se to nestalo, kdybych neodešla na školu. Jenomže to je jen lhaní si. Udělal by to stejně a stejně jí, právě proto, že byla tak bezbranná... Vlastně jsem pro ní napsala tu knihu.“ Usmála se smutně. „Pro ni a taky pro vás. Víte to, že? Že jste nejúžasnější na světě... Co bych byla bez vaší pomoci. A hlavně, vy jste mě měla doopravdy ráda. Teď když už víte, byla bych ráda, kdybyste zůstala v mém životě. Tedy v našem... Vy do něj patříte.“

 

Vůbec jsem nevěděla, co říct. Ale i ona patřila do mého života.

 

„Budu ráda součástí vašeho života... Budu ráda, když budu moci dělat Sandřičce tetu a tobě pomoct, když budeš potřebovat. Ty víš, že tě mám moc ráda. A jestli stojíš o někoho jako jsem já...“

„Jasně, že stojím! Ale musíte mi taky vyprávět... Vypadáte skvěle, mnohem líp, než tenkrát – teda, snad se nebudete zlobit. A víte o ostatních, o základce? Vrátila jste se učit? Vsadím se, že jo, byla jste jak lvice, když šlo o to něco pro nás zařídit, to my věděli náhodou, i ti největší machři... Jestli bude třídní sraz, určitě vás pozvou. Vás, ne tu krávu Emu. Ta ještě působí? Abych věděla, kam se ani nepřibližovat – to co udělala vám, to jí JÁ neodpustím, abyste věděla. Ale za sebe bych teď před ní klidně šla, už teď jsem dokázala víc, než ona, to by čuměla. No nic, povídejte vy. Já jsem hrozně upovídaná, když si můžu otevřít srdce...“

 

„Neboj, všechno ti povím... Jen už mi nemusíš vykat, dlouho už tě neučím a když teď budeme kamarádky...“

 

„Rozkaz, šéfko. Však pro mne jsi byla vždycky prostě Sendy.“

 

Zase se tak hezky usmála – a já jí pak vyprávěla všechno, co jen chtěla vědět.

 

 

 

 

 

 

 

Malý doslov – asi by tu tak nějak měl být.
Takže, mně je už „něco přes čtyřicet“, tedy přesněji 43 let, jsem stále sama a šanci na vlastní dítě mám mizivou. Naučila jsem se žít s tím, co mám a vážit si toho, už nejsem pořád nešťastná. Pořád učím a pořád pomáhám u veterináře. Nestíhám standardně, to už ke mně asi patří, pořád chodím pozdě, jsem závislák na kafi a trousím písemky po chodbě, ale nějak to všichni berou, i náš pan ředitel – oproti tomu kdysi je to prostě sympaťák.
Doma mám pořád činčily, králíka a kočičku Ebony. Už je to taky starší dáma. Potkaní holky už samozřejmě nežijí, ale mám teď zato leguána (zůstal nám nějak v ordinaci bezprizorní). Jmenuje se Gustav a je s ním celkem legrace.

Svou ohromnou lásku k dětem si kompenzuji nejen v práci, ale samozřejmě u mých sester a u Carmen.
Alex nedávno s přítelem uspořádala mega svatbu. Anetka a Davídek jsou krásné, zdravé a veselé děti a prý jsem jejich oblíbená teta – povídali, když jsme spolu naposled pekli muffiny a potom jsme v Alexině dokonalý kuchyni rozsypali lentilky úplně všude...

Síma už má taky dítě – chlapečka, je mu skoro pět, jmenuje se Kryštof. Od malička je to typ vědátora a fascinuje ho biologie, máme spolu vždycky co dělat. Zejména na jaře, to vydrží pozorovat u rybníka pulce klidně půlku odpoledne. Značně mi tím připomíná svou mámu za mladších let...

Moje vztahy s kamarády i rodinou se jakž takž srovnaly, i když to už nikdy nebude úplně na 100% jako kdysi, než jsem odešla z veteriny...

Má stará kobylka Inka je dosud naživu a vitální, je úžasná a moc ji miluji. Genio vyrostl z ošklivého ročka a je z něj souměrný a docela pěkný kůň. Pro mne a jeho druhou paničku Brigi je samozřejmě nejkrásnější, což moc dobře ví. Už mu byly tři roky a obsedání je v plném proudu. Hodně jsme s ním dělaly přirozenou komunikaci a popravdě, za ty roky, co už ho máme, jsme se neuvěřitelně moc naučili všichni tři – svépomocí i s Ninou. Dnes z něj máme šikovného koníčka, umí vše, co zatím umět má a nějaké obsedání pro něj vůbec není problém.
Aleš i Klára dosud učí na „naší“ základce a mají se oba dobře. Klára už má taky děti. S oběma se vídám a nikdy mi nepřestali fandit.

Ema, co nikdy nepochopila, o co vlastně šlo, to prostě opravdu nikdy nepochopila. Taky ještě učí.

Carmen se živí jako redaktorka a spisovatelka, její knížky se lidem líbí a jsou žádané. Nemusí už zažívat žádný strach, protože je z ní úspěšná mladá žena. Její malá Sandřička je holčička jako obrázek a od té doby, co se přestala přede mnou stydět, je podobná, jako její máma a jako byla její pravá teta, supluju jí tetu i babičku zároveň. Mám je obě moc ráda a jsem moc ráda, že mohu být tak trochu součástí Carmeniny nové rodiny...

Na malou Jenifer nikdy nezapomeneme. Nikdo.

 

A teď mě omluvte, asi za minutu mi začíná hodina a já nemůžu najít ani třídnici, ani přípravu, a navíc se mi někam zatoulal hrnek s kafem... :-) S.S.