Déštˇ

Pršelo. Pršelo a nepřestávalo. Pršelo a nepřestávalo už dva dny. Na venkově se pomalu začaly zvedat hladiny řek, ale ve městě, kde žila Mary, způsoboval déšť spíše odpočinkovou a "čajovou" atmosféru. Lidé zůstávali doma, ven šli, jen když museli a raději se zabydleli v křesle u krbu, s knížkou v ruce a popíjíce kávu. Jen Mary ne. Tuto třináctiletou dívku déšť doslova fascinoval. Po škole, kdy ostatní děti spěchaly pod střechu autobusu, se ona s radostí vydala do parku, kde skákala do kaluží, válela s v mokré trávě a do otevřených úst se snažila zachytit kapky. Její oblíbenou aktivitou se stalo i zašlapování slimáků a jiných plžů. Chodila a chodila, a když někde objevila slimáka, s chutí ho zašlápla. Jiní lidé se na ni koukali jako na blázna, ale Mary se ospravedlňovala tím, že stejně se všichni zahrádkáři snaží slimáků zbavit, takže vlastně dělá dobrou věc.
Ale mamince se dceřino chování nelíbilo. ,,Kdyby ses radši učila, takhle akorát nastydneš," zlobila se. ,,A ty slimáky z podrážek si budeš čistit sama! To si nemůžeš najít nějaký normální koníček? Co třeba tancování? Nebo dramatický kroužek?" Ale Mary se vždycky jenom zachichotala a běžela zpátky do parku.
Byla středa, krátce po vyučování. Mary šla sama v parku, s deštníkem nad hlavou. Dnes jí nebylo zrovna nejlépe, měla rýmu a kašlala. Maminka měla pravdu, když říkala, že se nachladí. Ale Mary to vůbec netrápilo - a co? Pár dní si poleží a bude zase moct skákat v parku a zašlapovat plže. Vyšla z aleje a kráčela po mýtině, kde déšť bubnoval na deštník silněji, než pod korunami stromů. Zahlédla Davida - jejího spolužáka - jak jde na hodinu kytary. Kromě něho však v parku neviděla nikoho. Stáhla deštník, aby cítila kapky dopadat na její hlavu a hnědé vlasy. Zavřela oči a nechala se hypnotizovat těmito jemnými dotyky. Miluji podzim, pomyslela si.
Najednou se však jemné dotyky změnily v bolestivé rány. Nejdřív si Mary myslela, že začaly padat kroupy, ale pršelo stejně jako obvykle - hustě, ale jemně a v malých kapkách. Roztáhla si deštník a přidala do kroku. To je divné, pomyslela si. Slyšela, jak kapky doráží na deštník silněji a silněji. ,,To musí být snad nějaká přírodní anomálie, nechápu, co se to ..." její myšlenky protrhla bolest na jejím zátylku. Ohlédla se a zjisila, že deštník je protržený! Kapky byly tak velké a silné, že protrhly deštník a začaly doslova kamenovat malou Mary. Ta v zoufalství zahodila svou jedinu ochranu - deštník - a utíkala ke stanici metra, což bylo nejbližší místo se střechou. Její běh však nebyl zdaleka tak rychlý, jak si ho pamatovala. Než proběhla okolo lavičky, udělala asi dvacet kroků. A vůbec - lavička byla vyšší než ona! ,,Co se to sakra děje?!!" křičela, ale nikdo ji neslyšel. Ani nemohl, protože byla menší než stéblo trávy. Běh ji unavil, zpomalila a podívala se za sebe. Zdálo se, že za sebou zanechává slizský pruh a celkově si připadala . . . baculatější. Zastavila. Neměla sílu běžet, ba ani chodit. Jen se bezmocně plazila a snášela bolestivě a tvrdě dopadající kapky. A aby toho nebylo málo, tak se zatmělo. Ne kvůli noci nebo mrakům, ale kvůli obrovské botě, která po vteřince váhání dopadla na Mary.

,,Haha! Další slimák to má spočitaný! Už chápu, proč to Mary tolik baví. Škoda,že tu není taky, byla by sranda," problesklo hlavou Susan, která netušila, jak blízko k Mary měla.