Krutý bůh, nešťastná láska

Seděla u okna… Tupě zírala na tu překrásnou krajinu. Kvetoucí louky i stromy, motýli třepotající se ve vzduchu, azurově modrá obloha. Takový krásný den, jako z pohádky vystřižený... Jenže ji to ani za mák nezajímalo. Nepousmála se ani když přilétla sýkorka a usedla na parapet a po chvíli zase odlétla. Místo aby se radovala, jak je na tom světě krásně, seděla a hleděla do prázdna. Po tvářích jí tekly slzy...
Před chvílí se ozvaly kostelní zvony. Ten zvuk nenáviděla, proklínala jej. Když před měsícem v ten osudný den zazněly, začala proklínat celý svět. Přišla o poslední naději, kterouou měla. Teď už nebylo proč bojovat, nebylo pro co žít. Tolik ho milovala...
Vzpomínala na ty společné chvíle, kdy se s ním potkávala ve vsi. Kdy se spolu smáli a povídali si o nesmyslech. Kdy si čas od času napsali...
Milovala ho bezmezně, víc než svůj život. Udělala by pro něj všechno na světě. Cokoli jiného, co měla kdy ráda... vzdala by se toho beze všeho, pro něj. On byl přeci její největší štěstí, jaké ji potkalo. V den, kdy pochopila, že jej miluje, poznala, že již nikdy nebude schopná se zamilovat do někoho jiného...
Jenže teď jej ztratila. Vždycky tajně doufala, že si získá jeho srdce, stejně jako on si získal její. Jenže dopadlo to zcela jinak. On ji měl sice rád, ale nemilovat ji. Ona tomu však odmítala věřit a stále bojovala. Všechno přišlo na zmar…
Jinou si vybral, jinou si vzal. To jí zlomilo srdce. Nedokázala se s tím smířit. Chtěla začít nenávidět, ale nešlo to. Cítila jen bolest. Bolest, kterou nešlo fyzicky vyjádřit. Pramenila z jejího srdce...

Slunce se posouvalo po obzoru až se den přeměnil v noc. Překrásný den se změnil v zlověstnou noc. Letní vánek sebou přivál černé nebeské hradby. Nastala bouře, blesky klikatily po inkoustové obloze a hrom burácel...
Vstala ze židle aniž by věděla, co přesně dělá a už vůbec, proč to dělá. Mysl měla prázdnou. Nohy ji vedly sami. Přešla přes světnici a přímo ke dveřím, jež vedly ven na dvorek. Prošla kolem almary, ale nepozastavila se u ní, aby se přioblékla. Nevzala si plášť, nevzala si nic...
Vyšla na dvorek, dveře za sebou nechala dokořán. Jakoby náměsíčná... Ignorujíc vše kolem sebe prošla přes dvorek. Šlápla do čehosi a div neupadla na zem. Ani tehdy se nezastavila a šla stále dál. Jakoby ji nějaká neviditelná síla vedla kupředu, a ona šla ze ní a nechala se vést. Vítr zesílil a nadzvedával ji sukni i zástěru a pocuchával jí i její dlouhé plavé vlasy...
I došla na kraj vesnice, ale to nebyl konec její cesty. Několik lidí ji spatřilo z okna svého domku či při rychlém návratu domů. Zkoušeli na ni volat, optat se, kam jde. Nikoho však nevnímala, tak to nakonec všichni vzdali. Ochraňuj ji pán Bůh...
Za vesnicí stál kopec, byl kolem něj lesík a na jeho vrcholu pastvina, kde pásávali krávy. Šla tam, tam nahoru. Spustil se hustý déšť a vítr zesílil. Brzy měla šaty celé promáčené, mokrá látka se jí na útlé tělo lepila. Byla celá promrzlá, modrá ústa, bílá pleť, zvlněné vlasy... Přesto kráčí dál...

Na vrcholku se zastavila uprostřed pastviny. Byla to zelenající se louka, na níž kvetlo mnoho květin přes den… Ne však teď, když se setmělo a pršelo. Bouřka řádila na obloze v plné své síle. Blesky klikatily oblohou a hrom burácel v hlasité děsivé tóny, jež se slovy nedají popsat...
Najednou oživla. Poprvé za tento den se do ní vrátila aspoň špetka života, srdce jí začalo bít jako o závod a ona pozvedla hlavu k rozbouřenému vzdušnému oceánu nad sebou. Jazyk se jí rozvázal...
„Bože! Nespravedlivý trýzniteli můj! Zač mně trestáš, zač!“ křičela zběsile na svého boha. Hrudník se jí divoce dmul, jak oddechovala. Stála a shlížela nahoru, jakoby čekala na odpověď od svého Pána.
Zablýsklo se, ozval se hrom a potom blesk.
„To je tvá odpověď?! Tak řekni přec, zač mne trestáš? Milovala jsem ho, modlila se k tobě den co den, noc co noc, aby o mne stál. A vyslyšel jsi mne? Ne!“ Křičela do nebe. Byl to křik plný žalu.
„Jsi krutý a nespravedlivý bože! Nenávidím tě!“ zvolala a jako smyslů zbavená se začala divoce smát. Byl to však neveselý smích… Provokovala jej. Co víc by se jí mohlo stát? Co horšího by jí ještě mohl její Bůh udělat? Ani smrt není tak strašná jako ztráta toho koho milovala. Tak se i stalo, bylo po jejím. Z nebe sjel blesk a zasáhl ji. Ta síla ji odhodila několik metrů stranou a mrštila jejím tělem do trávy. Zde teď ležela, spálená a bez života... Stalo se to, co se mělo stát. Možná právě proto, měla přijít na louku...