Nostalgie odchodu

Paprsky květnového slunce se mi snad vysmívají. Po tváři mi stéká jedna kapka slané vody za druhou, slzy stesku. Proč jsem chtěla tolik pryč a teď, když odcházím, přeji si zůstat? Proboha, proč jsem tu toho musela tolik prožít? Při pohledu na svůj starý pokoj se mi vrací tolik vzpomínek. Na okamžik zavřu oči. Zjeví se mi ten den, kdy jsme tu spolu seděli a jen si povídali. Zde jsem zažila ty nejhezčí i nejhorší chvíle svého života. Pořád vidím den, kdy jsem se dívala z okna a pozorovala zasněžené sídliště.
Jak tu Sárinka pobíhala ve sněhu s čumáčkem zabořeným hluboko v bílé peřině, hopsala sem a tam. Tenkrát mi to prvně došlo. Teď to přišlo.
S batohem na zádech smutně zavřu dveře, naposledy se projdu bytem až ke dveřím, jež maminka za chvíli zamkne. I se schody se musím rozloučit. Pomalu schátím dolů. Dneškem všechno končí ,...i plamen naděje pozvola zhasíná. Náhle se rozběhnu. Tohle nevydržím, proč to tak strašně bolí???Naši sejdou za chvilinku, ještě mám čas dát své sbohem hřišti, lavičce, stromům. Prudce otevřu vchodové dveře. Srdce se mi zastaví. Stojí tam...oba. On i má kdysi nej kamarádka. Beze slova, v zajetí emocí jím padnu kolem krku. Bulim jako želva. Když si všichni konečně pohlédneme do tváří, vloží mi do dlaně řetízek. Už slyším naše. Musím jít, ale stačím ještě zaslechnout tichounké ,,Nezapomeň"...

Když odcházíš,napadne tě myšlenka,
co bude až tu nebudu?
Zůstane snad krásná vzpomínka,
na dobu tady strávenou.

Už na tebe jinde čekají,
ale chmury tě utápí.
Však i přes to, že zmizíš, zůstane risk,
že se zas vrátíš s pohledem na stejný svit.

Usměj se a měj naději,
že se zase setkáš s dávnými přáteli.
Budou to ti, co rádi tě měli,
budou to ti, co ti ve všem rozuměli.

Dej jím své srdce, řekni pravdu,
že nezmění se jen v tečku v davu.
Buď jejich života dárce,
buď jejich věrný rádce.