Nový den

Ráno ho pošimraly paprsky světla. Neotevřel oči hned. Chvilku si vychutnával ticho a pocit absolutního štěstí. Byl nový den. Pomalu otevíral víčka a světlo ho na chvíli zcela oslnilo. Instinktivně zavřel oči. V hlavě se mu honily obrazy.

Po silnici se prohání auta a obrovské dravé kamiony. Sanitka houká a netrpělivě se prodírá kolonou aut. Ale ani ona nepřekoná sklopené závory a nasupeně poštěkává před přejezdem. Vlak neprojede hned. Je dlouhý a vlní se jako had. Z oken nikdo nemává – ani průvodčí, ani strojvedoucí. Zanedlouho se objeví stanice. Vlak se supěním a skřípěním brzd zastaví. Z jeho útrob se hrnou ven lidé s taškami i bez nich, lidé nezajímaví, chybí tam on. Chvíle zklamání. Průvodčí ještě chvíli zevluje na perónu, na krku se mu pohupuje píšťalka. Kdy už konečně zahvízdá? Teď. Prudký pohyb paží a vysoký pán s placatou čepicí mizí v úzkých dveřích. Vlak sebou trhne a dá se znovu do pohybu. Pomalu a líně, ale nezadržitelně se ztrácí z jeho dohledu. Půjdeme za ním. Dere se kupředu, ale zadrží ho její ruka. Nekompromisně.

Zvolna se protahoval. Narazil hlavou na roh postele, byla to důvěrně známá bolest, uklidňující.

Sebere klacek ze země. Je příliš dlouhý a neohebný, navíc z velké části špinavý od bahna. Nevěřícně si prohlíží tmavou skvrnu na svojí dlani. Chvíli ji rozmazává prstem druhé ruky, pak ji bezmyšlenkovitě vetře do bundy. Skvrna nemizí. Cítí bezmoc. Vlak pojede. Bude se prodírat lesem a ohlásí se dlouho předem. Zrychlí krok, aby o ten pohled nepřišel. Koleje se začínají chvět stejně jako jeho dlaně. Snaží se odhadnout, odkud vlak přijede, ale pro jistotu kroutí hlavou oběma směry. Když je konečně u něj, není schopen pohybu. Fascinovaně zírá na tu rychlost, sílu, eleganci. Ještě chvíli tam stojí a vpíjí oči do míst, kudy před chvílí projel. Les ztichl, zevšedněl.

Překulil se na bok s očima stále zavřenýma. Měl rád kontrast tmy a světla, samotnou tmu ale nenáviděl. Skrývala všechny předměty a slévala je do jedné beztvaré hmoty. Co uvidí jeho oči, až rozlepí víčka? Okraj postele, přes který visí napůl odkopaná deka, dále pak starý přímotop, který na něj uličnicky mrká červeným světýlkem. „Bliká“, řekne nahlas, ale odpověď nepřichází. „Mlýn bude“. Z otevřené knihy na něj vyzývavě civí kocour, z huby mu visí myš, za ním protéká úzký potok a klape obrovské mlýnské kolo. Chvilka přemýšlí. Jeho oči se odvrátí od klapajícího kolosu a sledují dráhu drátu, který se táhne přes mlýnský náhon pod pergolu porostlou popínavými růžemi. Uprostřed svítí žárovka, a to v kteroukoli denní dobu. „Děda seká trávu.“ A také má kocoura, ale ten o myš nezavadí, je tlustý a nedoslýchá. Vedle něj lehává velký vlčák, čumák vražený mezi tlapy předních nohou. Pohubuje se nerad a pokud jej oslovíte, odmění vás pohybem svých zorniček. Bolí ho každý pohyb, ale s kocourem dovádí jako malé štěně. Děda. Oči se mu při té vzpomínce doširoka rozevřou a obličej rozjasní. Vysoký, štíhlý pán. I když už mu stáří ohýbá záda, dosáhne mu nanejvýš tak na kšandy, a to jen když mu sedí na kostnatých kolenech. Děda, který mu všechno odpouští. Štěká na něj jako malý potřeštěný smeták a přitom ho chytá za kalhoty. Děda, který skoro nevidí, a lesknou se mu oči, kdykoli zahlédne jeho úsměv. Seká trávu na malém traktůrku a tváří se při tom jako král.

Stočil hlavu od okna k protější stěně. Na manželské posteli se pod peřinou rýsuje obrys postavy, vyčuhuje jen její rozcuchaná hlava, obličej zabořený do vlásků malého, sotva půlročního chlapečka. „Máma“. “Mimi.“ Na jeho veselý výkřik se oči miminka rozevřou a chlapeček jej obdaří širokým úsměvem. Žena v posteli zašátrá rukou po brýlích a po chvilce hledání jej objeví v ručičkách svého druhorozeného. Starší syn už mezitím překoná nízkou zábranu dětské postýlky a žene se jí rozjásaně naproti.

Je ráno a na malého chlapečka s rozverným úsměvem a kudrnatými vlásky čeká velký svět plný dobrodružství.