VŠUDE DOBŘE

 

VŠUDE DOBŘE

 

 

Vypnul počítač, zamkl stůl, venku už byla tma – nemá rád tyhle časné, již odpolední, večery, den je tak krátký a i ten zbylý kousek po setmění pak nějak rychle peláší. Zima ještě nezačala a už by si přál, aby bylo po ní.

 

Vyšel na mrazivý vzduch, aspoň to se mu líbí, ten jiskřivý pocit v nose, když natahuje do plic. V tom je jakási kompenzace za jinak nevlídné dny. Dnes půjde pěšky, vezme to nahoru po schodech,  projde celou čtvrtí až domů. Namrzlá zem pod nohama křupe, lampy vytvářejí tajemné kužely pronikající jemnou mlhou, která se zjevuje právě jen v nich. Když už si má vybrat, tak alespoň tu téměř mystickou atmosféru cestou domů. Prodlouží si návrat, nemá kam spěchat. Co by si taky se ženou pořád povídali, je to stále ten samý rituál. Ahoj, jak ses měla, jak ses měl, co nového, vcelku nic, to víš, jako vždycky, na co máš dnes chuť, ani nevím, co tam máš, jó, to může být, láhev piva, televize, vyčistit zuby, sprcha, pár stránek před spaním, nastavit budík, dobrou noc a stále dokola. Mají se rádi, to jo, ale už se nedokáží ničím novým překvapit. No, možná  to tak i má být, vždyť by je takové vyběhnutí ze stereotypu mohlo i vyděsit, vykolejit. Je jen dobře, že jim to nějak funguje, co jiných manželství kolem nich už ztroskotalo a pak ty konce. Kdepak, on si svou ženu kdysi vybral dobře, ona jeho taky, děti zaopatřili, nevedou si špatně, vnoučata se také, zdá se, vyvedla, tak jaképak copak. Život, jak má být.

 

Vykračuje si po schodišti, dnes se mu ale nějak špatně dýchá, ty poslední schody už sotva plete nohama, co to, má nějakou krizi, neví, tenhle pocit ještě nikdy neměl, je přece vcelku trénovaný. I hlava se mu chvíli nějak zamotala, jako by na moment ztratil vědomí. Ale ne, byl to jen mžik, už je to dobré a už je taky nahoře na podestě, a naráz má zase spoustu energie. Jakoby i nějak omládl. I ty lampy svítí dnes nějak víc a mlha se rozestupuje. Jde svižným krokem a dokonce se začíná těšit domů. Náhle se ze tmy vynoří postava.

 

„Ale copak Lidunko, stalo se něco, že mi jdeš naproti?“

 

Jenže Lidunka se jen usmívá, krásně se usmívá , hladí ho po vlasech a zase někam pospíchá. Jen pohled má trochu zvláštně zamžený, jako by se jí po něčem stýskalo. Proč mu nic neřekla a kam zase jde? Otáčí se, ale už zmizela. Zato potkává maminku.  I s tátou. Vedou se za ruce a když ho spatří, šťastně se usmívají a jako by ho vítali z nějaké velké dálky, maminka dojetím až natahuje. Políbí ji lehce na tvář, otec se jen chápavě usmívá a už také spolu kamsi tiše pokračují. Teprve teď mu dochází, že maminku před lety pohřbil a tátu ještě dřív. Přesto mu to nepřipadá divné, jako by se jen vrátil nazpátek z cest a opět se s nimi shledal. Doma je přeci tak krásně. Jenže… Kde doma? Vždyť to už je ve svém rodném městečku, už nesvítí žádné lampy, je jasný letní den, jemu je nějakých deset let a skáče šipku do té nejstudenější vody, jakou kdy poznal. Však také přitéká  do koupaliště potůčkem přímo z lesa.

 

„Mirku, jak moc rád Tě zase po letech vidím. Od té doby, co jsi zemřel, se mi po těch eskapádách s Tebou občas pořádně zastesklo.“

 

Ale ani Mirek nemluví, jen se neskutečně směje a pospíchá se jakože převléct do kabinky, protože do té vedlejší zrovna zaplula Milena a to si přes vyražený suk v prkenné stěně nemůže nechat ujít.

 

No však už je stejně zapotřebí jít k večeři, než začne po něm sháňka. Ale to už přece není kuchyně u nich doma, to je školka, kde vypráví skupince dětí nějaký příběh a ony poslouchají s otevřenou pusou, že zapomněly i štěbetat.

 

Au, to bolí, pomyslí si náhle, ale bolest rychle mizí a on se již pohupuje pod hladinou pohádkového jezera, plný naprosté blaženosti, už nemusí nic, vůbec nic, jen se nechat unášet tou nádherou. Ani dýchat se tu nemusí, z pupíku mu vede jakási šňůrka, ze všech stran to jen krásně šumí, nic sice nevidí, oči má zavřené, ale přesto jím prochází nevysvětlitelně příjemné světlo. Tak neskutečně lahodné, že se do něj choulí, noří se jakoby do sebe, touží stát se co nejmenším a v tom světle se rozplynout.

 

A rozplývá se. Je to ten nejslastnější pocit, jaký kdy zažil. Je šťastný, je tam, odkud se kdysi dávno vydal za poznáním, po kterém tak toužil.  Teď už ví, co předtím nevěděl, a pro co stálo za to jít na zkušenou do světa. Všude dobře, doma nejlíp. Už nikdy nikoho neztratí. 

 

Ví, že teď už nezůstane nikdy sám…

 

Praha, 2.12.2014

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=7pA5UhNaYw0