VAGABUND

 

VAGABUND

 

Richard vzal tašku plnou starého papíru a šel ji vysypat do kontejneru. Nikdo ho k tomu nemusí nabádat, třídí z vlastní potřeby. Nechápe, proč lidé hážou starý papír i plasty mezi odpadky a ničí si tak zbytečně životní prostředí. Ví, že to zní jako fráze, ale pro něj životní prostředí není žádná fráze, zodpovědnost je jeho celoživotní styl – jakákoli zodpovědnost, vůči sobě, vůči druhým i vůči přírodě. Cítí to tak a nechápe ty, kteří tohle vnímání nemají. A je jich bohužel čím dál víc, to vidí podle toho všudypřítomného bordelu – u popelnic, na chodnících, v parku, v lese, zkrátka všude. Kde komu co od ruky odpadne, tam to zůstane i ležet. Navěky. Svým způsobem je rád, že se narodil už před padesáti lety a ne až třeba za dalších padesát let. V čem ti lidé budou žít, proboha, pomyslel si, když se blížil opět k rozhrabaným kontejnerům a svinčíku všude kolem.

 

Zrovna se tam v  nádobě na papír zase jeden bezdomovec hrabal. Ani se mu nechtělo blíž, štítí se takových lidí. Soucítí s nimi, ale tak nějak na dálku. Když je vidí, raději je obchází obloukem. Teď to ale nejde, přece se nebude se svým nákladem trmácet zase zpátky.

 

Přiblíží se k postavě  a schválně dupe, aby si ho ten pobuda včas všiml a uvolnil mu místo. Nic. Somrák je ponořený horní polovinou těla uvnitř a vybírá materiál vhodný do sběru. Richard zakašle. Zase nic. Zakašle ještě mohutněji.  Postava se neochotně vysouká ven, stáhne si do čela kapuci a otočí se k němu. Lampa vrhá stín zezadu, takže jí není vidět do obličeje. Rukou však ukazuje na jeho tašku a mumlá:

 

„Pane, vy máte samé noviny a časopisy, mohl byste mi je rovnou dát, abych se nemusel pro ně pak zase nahýbat?“

 

Taková žádost vyvede Richarda poněkud z míry. Ty kontejnery tam přece nejsou proto, aby  je tihle vagabundi vybírali a ještě na tom ve sběrnách vydělávali. Sice ví, že si to stejně nakonec vytáhne, ale přece mu to nebude dávat on sám. Odtáhne se od špinavce a jen zavrčí:

 

„Ne!“

 

„A proč ne? Co vám to udělá? Vy o nic nepřijdete a já za to budu mít pár korun, abych si mohl koupit pár rohlíků a kousek salámu.“

 

„Kdybys mi  aspoň nevěšel bulíky na nos, chlape!  Já to v supermarketu moc dobře vidím, co tam pak nakupujete. Krabicové víno a levnou vodku – to je ten tvůj chleba se salámem!“

 

„Klidně mi tykejte, pane, ale já vám budu vykat. Vážím si vás totiž, jako každého jiného člověka. A husy jste se mnou nepásl, abych vám hned tykal.  Leda byste mi to sám nabídl.“ A udělal dramatickou pauzu  

 

„Ale na něco se vás zeptám. Už jste někdy spal pod viaduktem v mrazu jen na papundeklech, třebaže zabalený ve starém svetru a kabátu?“

 

Na to nebylo co říct.

 

„Ona vám v takové mrazivé noci ta vodka zachrání i život, víte? A ten my máme hodně rádi, to byste se divil! Sice za nic nestojí, ale zato víme, jak  je křehký. Ještě loni touhle dobou jsem třídil odpad jako vy, to byste neřek, co? Nemáte ani nejmenší tušení, jak lehce můžete být na mém místě za rok třeba vy. Jak lehce…“ Znělo to sice naléhavě, ale ne jako výhružka.

 

Richard po téhle vyčítavé zpovědi, i když pronesené nečekaně klidným hlasem, zrozpačitěl ještě víc. Nemá proti bezdomovcům opravdu nic, skutečně je mu jich i líto, ale nikdy ho nenapadlo nad jejich osudem nějak blíž uvažovat a… Nemůže přece za to, že se jich tak štítí. Ale tak nějak se zároveň zastyděl a podal ubožákovi, opatrně, aby se ho snad nedotkl, tašku s papírem a z kapsy vytáhl i padesátikorunu. Víc u sebe nemá. „Nate, a kupte si tedy tu vodku, dnes v noci bude určitě zima.“, pokusil se i o chabý úsměv, vyšel z toho ale spíš takový nechtěný pološkleb. Ani si přitom neuvědomil, že začal neznámému také vykat.

 

„Děkuju, nebudete toho litovat, pane, uvidíte!“, odpověděl mu vagabund vyrovnaným, a také už o něco přívětivějším hlasem.

 

Ten hlas připadá Richardovi náhle strašně povědomý. Podívá se zpytavě znovu na postavu, která, jako by mu četla myšlenky, se napřímí a sundá si kapuci. Richard se strašně vyleká - dívá se totiž sám na sebe jako do zrcadla, jen ta tvář naproti je řadu dnů neholená. Ale je to on, poznává se naprosto bezpečně. I ten hlas byl jeho vlastní, to už mu dochází taky. Postava si znovu nasazuje kapuci, naloží Richardovu tašku s papírem na kárku a klidným krokem mizí do prosincové mlhy.

 

Cestou zpět do domu jde Richard jako opařený a snaží se usilovně přesvědčit sám sebe, že ty klíče, které má v kapse, jsou skutečně od jeho bytu a že potkal jen neuvěřitelně sobě podobného dvojníka. Roztřesenou rukou se snaží zastrčit do vchodových dveří klíč. Nějak se nemůže trefit, či co…

 

Praha, 6.12.2014

 

https://www.youtube.com/watch?v=7MYj8qMrWA0&list=RDTYJOXGJM41I&index=11