V sobotu nikdo nejezdí.

 Jasně. Proč ne ? Mí pověstný štěstí nezklamalo. Sotva jsem se stačil vzpamatovat už jsem zas na cestě. Sedim na autobusovým nádraží a rozjímam nad atmosférou místního bistra. Dneska jedu na vodě. Nehodlam si zahrávat s dvanáctkou. Kvalita vozovky a absence toalet představují jistou hrozbu. A já jsem rozumný. Nenechám nic náhodě. Vybírám spoj do Varů ve 12 hodin. V tuhle dobu nikdo nejezdí. Do Varů v sobotu nikdo nejezdí. S úsměvem mizím z bufetu a hrnu se k nástupišti. Cesta autobusem představuje vítanou příležitost k seznámení, proto na sobě mám armádní tričko. Sežene se snáž než svaly a přiláká stejnou pozornost. Začíná být nepříjemně horko. Nevim jestli za to může polyester, hic anebo výjev na kterej zíram. Nevim, ale začínam se potit...

 Fronta. Němčina. Důchodci ! Teď už mě pot poleje úplně. Zasraný tričko. Armáda mi dává čočku i v civilu. Fronta, němčina,brožurky – FESTIVAL! Přehlídka vyvanulých herců a filmů, který na sebe nevydělaj. Sen o klidný jízdě se rozpadá jak lázeňská oplatka. Akorát ta pachuť je trochu hořká. Zařazuju se do fronty. Předemnou je zástup Němců. Na hlavě mají sestřihy co u nás budou moderní tak za dva až tři roky. Jeden z nich na sobě má zástěru ala Žena za pultem. Jestli chcete vydělat investujte do oufitu Jiřiny Švorcový. Pomalu se suneme vpřed. Platim kilem a usedam do prostřední části busu. Na pravo dveře. V levo okínko. Jsem rozumný. Nenecham nic náhodě. Hnusný vedro...

Dvacet minut. Přesně tak dlouho už jedeme. Němci v sobě mají druhý pivo a začínají halekat. Okínko nejde otevřít. Poslední naději představujou dveře. V Bezvěrově si do nich stoupne postarší ženská - víte jakej model. Pomalu rezignuju a snažim se usnout. Před Toužímí se mi to povede...

Probouzim se skoro ve Varech. Zatáčky, provizorní semafory a děravá vozovka. Nemam to rád. Celou cestu do Varů nemam rád. Obzvlášť v sobotu ! Obzvlášť dneska ! Germán na protější sedačce se podivně vrtí. Začínam se úsmívat. Nic neudělá větší radost než cizí neštěstí. Vítejte v Čechách. Tenhle asi nepatří k fajnšmekrům z Oktoberfestu. Jinak by ho nezkolilo pár desítek. Jinak by věděl, že pít v autobusu bez hajzlů se nevyplácí. Ne na cestě do Varů. Skoro se neudržim, když přejedeme další výmol. Skopčák evidentně trpí. Světla. Zatáčka. Výmol. Podle jeho grimas začínam usuzovat, že na festivalu vystupuje. Mel Gibson nebude jedinej účinkující antisemita. Ať se jde vycpat. Třeba lázeňskou oplatkou.

 Stoupám si do dveří hned za Švorcovou. Za mnou podupává Fritz. Skřípění brzd, lehký cuknutí, zafunění Němce. Jsme na místě. Léžérně sestupuju po schůdkách. Labužnicky nasávam vůni benzínu a vyhřívam se v reflektorech slunečních paprsků. Když už máme ten festival, že ? Za zády slyším vzlykot. Pozastavím se na prahu a než vystoupím řádně se rozhlídnu. Opatrně došlapuju na chodník. Nenechám nic náhodě. Jsem přece rozumný...