Jako motýl, jako včela...

Jako motýl, jako včela…

Víte, já vlastně nevím, kde začít. Je toho spoustu, co bych chtěla povědět, a přesto není nic. Zbývá mi ještě všeho všudy pár chvil. Jenom pár prachmizerných vteřin, které jsem za celý svůj život považovala za samozřejmé. Teď vím, že jsem jimi zbytečně mrhala. Kdybych mohla, dám vše co mám, abych mohla získat pár vteřin navíc. Člověk si ani neuvědomí, jak je čas, který na tomto světě máme drahocenný. Když čas běží rychle – nelíbí se nám to, když utíká pomalu – nelíbí se nám to! Pokaždé je to špatně. Ach jo.

Jeden by neřekl, jak je čekání na smrt namáhavé. Bezbranně ležím v posteli, koukám ven z okna. Z rukou mi trčí trubičky s infuzí. Jsem napojená na stroj. Já nežiju, žije za mě stroj. Dalo by se říci, že jsem už prakticky mrtvá, stačilo by jen zmáčknout jedno tlačítko a bylo by po všem. Stal se ze mě schizofrenik, jedna půlka mého já chce žít a ta druhá to chce mít už rychle za sebou. Jednou pro vždy usnout a nevzbudit se víc… Snad je to zbabělé. Možná taky ne. Asi jsem sobec, protože nechci trpět. Už nechci, když zase upadnu do komatu, aby mě oživovali, napojovali na přístroje a křísili. Můžou zachránit někoho jiného, kdo má větší naději na život než já. Mi už není pomoci, ale ostatním ano. Já umřu, všichni jednou umřeme, ale já už to mám spočítané. Měla jsem umřít už tehdy, když mě postihla první vážná kolize mého organismu a napojili mě na přístroje.

Je mi osmnáct a umírám. Mám samostatný pokoj a nezvládám návštěvy mých rodičů. Protože všichni brečí a já s nimi. Pláč mě unavuje, všechno mě unavuje. Jak jsem řekla – nežiji, pouze přežívám. A to není dobrý pocit. Není na tom nic hezkého. Svou jedinou lásku, se kterou jsem se viděla stárnout, jsem opustila. Zranila jsem ho pro jeho dobro. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle – živoucí mrtvolu. Neví, že umírám. A zapomene na mě snáz, když si teď o mě bude myslet, že jsem mrcha, než když že umírám. Bolí mě, že jsem mu musela ublížit, že ho nemám u sebe. Udělala jsem na něj podlou, ale účinnou past. Naposledy, co jsme byli v hospodě, jsem se musela opít, abych se vzmohla uskutečnit svůj plán. Když šel na záchod, tak jsem si stoupla rozmlouvajíc s jeho kamarádem před dveře oné místnosti, kde byl. Jakmile se dveře otevřely a já koutkem oka spatřila tolik milovanou tvář, tak jsem začala líbat jeho kamaráda. Po tváři se mi kutálely slzy, u srdce mě bodalo… Stejně jako teď. Zranila jsem jediného člověka, na kterém mi opravdu záleželo. Oklamala jsem jej a vybírám si za to krutou daň. Bolest z nemoci mě netíží, svírá mě neúprosná bolest ze zrady, ze skutku, kterým jsem oklamala samu sebe. Nezasloužím si žít!

A tak plyne u mě den za dnem. Vyčítám si své skutky a brečím nad mým rozhodnutím. Potichu umírám v samotě svého pokoje… Ano, rodiče si mě vzali domů na poslední dny, možná i týdny mého života neživota. Dál za mě žijí přístroje a jsem živa z tekuté stravy proudící mi do žil. Jak se štítím sama sebe!!! Můj obraz v zrcadle mě mučí, mrtvolně bledá tvář, tmavé kruhy pod očima a krvavě rudé rty. Dlouhé vlasy kdysi radostně poletovaly ve větru a teď unaveně klesají na má záda. Náhle jsem si vzpomněla, jak mě vždycky ON objal zezadu, když jsem stála před zrcadlem a česala si vlasy, o kousek dál zase pozoroval, když jsem se se svraštělým obočím snažila učit a tady na mé posteli byl u mě, když jsem byla nemocná a staral se o mě, hlídal klid mého spánku… Každý kout mého pokoje je spjat se vzpomínkou na něj, každá část mého těla je mu zcela oddána. Je to Smutné, že všechno muselo takhle skončit. Ale říká se, že všechno krásné jednou skončí. Bohužel, je to pravda.

Už několik dní jsem schopna se pohybovat (Samozřejmě s mým přítelem, který za mě žije a s porcí výživné tekutiny k tomu. Nemusím používat vozíček, což je pro mě nesmírná úleva. Akorát, když se chci projít na zahradu, tak potřebuju ze schodů pomoct. Jsem ráda, že můžu být na čerstvém vzduchu a ne v mém pokoji, který se stal tak trochu mým vězením. Je konec jara, obzvláště teplého jara, sluníčko vesele pluje na obloze a na nebi ani mráček nestíní jeho paprskům. Usednu na houpačku, pokochám se pohledem na rozkvetlou zahradu a otevřu knihu.

Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu...

Jak smutný příběh je zde ztvárněn. Připadám si jako krásná Manon odloučená od svého milého, cítím tu bolest, ten žal. Je mi z toho úzko. Náhle ucítím čísi teplý dotek ne mé ruce, houpačka se prohne pod tíhou přísedícího. Podívám se ne dotyčnou osobu a málem upadnu do mdlob, když rozpoznám známou, milovanou tvář. Tvář, kterou jsem poslala na milost a nemilost, zranila ji, oklamala… Nemůžu uvěřit, že je tady. Proč?! Jak?! Chci se stát pštrosem a zahrabat svou hlavu hluboko do písku. Ale musím čelit realitě. Vidí mou bledou tvář zhyzděnou nemocí. Chci se schovat!!! Nechci aby mě viděl!!! Kdybych si to přála, tak ho nenechám odejít!!!
„Co tu děláš?“ tázavě na něj pohlédnu.
„Já,“ kouká se upřeně na mě, což mě znervózňuje. „Vím všechno.“
„Jak?“ pohlédnu na něj s bolestí a slzami v očích. NECHCI, ABY MĚ VIDĚL!!! Takhle ne. Přeji si, aby si mě pamatoval takovou, jaká jsem bývala – plná života. A ne přešlou, na svůj věk přestárlou holku, která čeká na smrt!!! Ať odejde!!! Ale přitom chci, aby mě neopustil. Schizofrenie! Nesnáším ji. Jsem rozpolcená osobnost, chci všechno a nic. Chci ho držet za ruku, ale nechci aby mě viděl. Miluju ho a nesnáším ho.
„To je jedno. Důležité je, že chci být s tebou,“ dopověděl a políbil mě. Jak bylo těžké se ho vzdát! Jak je těžké ho opustit, navždy… Nezvládnu to! Ale hloupost! Už jednou jsem to dokázala. Ale za jakou cenu?! Proč jen mi to dělá tak těžké?!
Nakloní se k mému uchu a zašeptá: „Miluju tě.“
Neudržím pláč. Jsem šťastná. Pousměji se. Schoulila jsem se mu do náručí. A… „Jako motýl, jako včela. Taky tě miluju,“ vydechla jsem.

Cítím se lehce, vznáším se jako motýl, jako včela…

Smrt je můj osud, smrt byla můj osud
Smrt je všechno, a neznala jsem ji dosud
Smrt je poslední můj nádech
Nepoznat smrt, nezemřela bych
Smrt je těžká, bolestivá, přesto cítíš se potom lehce
Jako motýl, jako včela
Smrt je květ, který zatracuje svět
Smrt nikdy neztratí svůj bol
Smrt je láska i skryté zlo
Smrt je dítě i stařena
Smrt, ach smrt
Smrt byla mým osudem
Smrt přišla v tom okamžiku jen
Smrt a já už nedýchám
Smrt jen tu v srdci mám.