Kontrast

 

Zase vstala. Za okny se ještě válela tma, jak je v zimě zvykem. Dlouhé tmavé vlasy jí trčely kolem hlavy, když se odebrala do koupelny.

Malá a sladká. Takovou ji miloval.

Ještě spala. Dlouhé vlasy rozprostřené na polštáři, hrudník se mělce zvedal pod pravidelnými nádechy. Dneska není kam spěchat. Dneska ne.

Nazula si kozačky, na záda hodila batoh a opustila prostory bytu. Staccato podpatků na schodech paneláku. Chlad jí parazitoval na tvářích.

Otvírala dveře knihovny. Objala ji vůně starých i nových knih, strachu, touhy, radosti, smíchu a všeho, co knihy obsahovaly. Přešla k jedné z polic, vzala si knížku, přisunula si termosku s čajem a usadila se ve starém ušáku.

Naštvaně poklepávala špičkou boty do chodníku. Kolem se líně posouvala auta a žádné z nich nevypadalo, že by byla ochotné ji pustit přes přechod. Podívala se na mobil, kolik je hodin. Stíhá. Samozřejmě, že stíhá. Konečně jí jeden z řidičů dal bliknutím světel najevo, že může přejít. Vděčně na osobu za volantem mávla. Po chvíli prošla automatickými dveřmi do budovy, kde se snaží z dospívajících lidí udělat inteligentní bytosti. Profesoři se snaží, to jen ta snaha na výsledcích není vidět.

Možná si uvědomovala, že v ní je několik osobností zároveň. A každá má svůj vlastní svět. Možná si to uvědomovala právě teď, když stoupala po schodech plných pachů a vůní obklopená ze všech stran dalšími studenty. Anebo možná ne.

 

Zazvonilo. Podpatky profesorky literatury zaklapaly o práh učebny. Čas se vlekl. Poklepávala nehty o desku stolu. Hlavně, ať se po ní nic nechce. Ne dneska. Ani zítra. Nikdy. Uslyšela svoje jméno.

„Ano?“ po studentech gymnázií nemůžete chtít, aby vám odpověděli „Co?“, oni jsou přece jinde. Nemůžou se přece srovnávat se studenty ekonomky nebo průmyslovky. Oni ne. Jsou přece to nejchytřejší, co ve městě je. Budoucí doktoři zachraňující životy trosek. Advokáti v kostýmcích a lodičkách na podpatku, v saku a naleštěných polobotkách.

Protočila oči. Už zase ji někdo otravuje. Vybavila se jí lékárna vedle polikliniky. Jestlipak by se dal prodávat klid na gramy. A přijímal by se nitrožilně. Praxi by si udělala u feťáků ze sídliště.

„Můžete mi odpovědět na otázku?“ založila si profesorka ruce na hrudi. Pokrčila rameny a rozpačitě se usmála. Profesorce došlo, že tady odpověď nekoupí a obrátila se ke zbytku osazenstva. Spokojeně přikývla, když se odpovědi po chvíli dočkala. Možná to s nimi přece jenom není tak hrozné, a do maturity to nějak doklepou.

Život odehrávající se v pětačtyřicetiminutových cyklech. Dřív nebo později nám z toho všem hrábne.

Její kroky zněly v prázdné galerii nepatřičně. Zastavila se před Persistencí paměti od Dalího a výsměšně na ni pozvedla obočí. Čas se nevleče. On teče. Vybavil se jí text od Fixy. „… jsem u tebe doma, dal mi kočiči voči a po stole se roztekly ciferníky …“

  Po zazvonění vytáhla mobil. Chvíli hledala v kontaktech, a když našla to správně číslo, napsala krátkou esemesku. Obratem jí přišla odpověď. Spokojeně se usmála a zařadila se do proudu hysterie, která propukla na základě otázky, jestli náhodou nepíšou. Otevřela sešit a znuděně četla zápisky. Jen nebýt mimo stádo. Žádná rebelie. Poslušně šlapat jako hodinky a ve čtyři vypadnout domů.

„Kde jsme?“

„Nahoře!“ a nastal hromadný přesun o dvě patra výš do příslušné učebny. A zase čtyřicet pět minut. Jako vojna. Přesně nalinkovaný režim, z kterého nesmíte polevit. Kdokoli tu může sedět místo vás. Oni se zájemci najdou. Vždycky se našli.

 

 

Zamknula skříňku a hodila si na záda batoh. Zapnula si šedý kabátek a vydala se ven. Svět za zdmi byl nevinně bílý. Studenti kolem byli naopak často odění v černém.

Milovala kontrasty. Černou a bílou. Den a noc. Odchody a příchody. Pravdu a lež.

„Ahoj zlato,“ přivinula ji k sobě dvojice paží. Objetí opětovala a svojí drobnou, ledovou dlaní vklouzla do té jeho, která příjemně hřála.

„Ahoj. Kam půjdeme?“

„Já bych šel na čaj. A šel bych hned, nebo tu přimrznu,“ sklonil hlavu a podíval se jí do očí. Tváře měla červené mrazem a oči jí zářily. Pro tyhle chvíle jí miloval. Možná si to uvědomoval taky. Že ona má v hlavě své vlastní světy, do kterých on nikdy neuvidí. Anebo ne. Možná si to uvědomí jindy. Ale dneska ne. Sníh byl panensky bílý a ona měla tak krásně červené tváře. Jako jablka. A on tak nenáviděl kontrasty. Ale naučil se s nimi žít. Protože musel. Protože jeho život byl plný kontrastů. Jako by on sám byl jeden velký kontrast. Nadechl se a trochu silněji jí stiskl ruku, za kterou ji držel, když spolu šli po ulici. Protože chtěl. Musel. Protože to prostě potřeboval.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poděkování:

Děkuju Honzovi V. za tu myšlenku s Dalím a omlouvám se za krádež.

Děkuju Tomovi a Janě za to, že mě naučili poslouchat Vypsanou fixu…. A že neodešli. Že zůstali. A stále zůstávají.