Dny

Bylo to divný. Říkala si, že její identita je to, co jediné může hodit do vody a vědět , že neklesne ke dnu. Že bude plavat, že bude na povrchu, bude se smát, a bude tam.

Tak proč se potopila a ještě není zpět?
---
Pondělí. Zrcadlo, úsměv, úšklebek, nenávist.

Křeníš se do té skleněné pravdy a nenávidíš co ti prská do obličeje(do toho rozrýpaného povrchu ve kterých dlí čtyři z tvých smyslů).

Boky moc široké, vidíš ten tuk, jsi odporná, vidíš ty boky?
Stehna jako vesla potažená panteří kůží-tak obscénní, že se ti chce zvracet, tak křičící každý kousek jídla, které si kdy snědla.

Vidíš, tam, tam v těch oblinách kolen se vstřebává veškerá čokoláda, kterou jsi kdy snědla, a jsi tak hnusná, tak..nenasytná, panebože, nemožná. Už jíš další, že?

A na svoje kotníky se radši ani nedívej. Cože? Pozdě? Takže to taky vidíš? Vidíš ty koule a masivy, vlny kůže, masa a pulzující krve plné cukru, plné tuku?A tvoje prsty? Pět tlustých větví, a kdyby ses všelijak snažila, s takovou to lepší nebude. Odhoď ten oběd, jsi normální?!

A pata nemá být tak oblá, drahoušku, věř mi. Vždyť je máš skoro stejně velké jako klouby ramen.

Klíční kosti mají záchvat stydlivosti? Ne? Tak proč vystrkují pouze svoji horní polovinu? A ty lokty…

Povzdechneš si a sjedeš nehty po kůži paží. Jsou tak…mohutné. A ty zápěstí-nikdy nejsou dost špičaté, dost obejmutelné, dost malé.

A žebra-ty nevidíš vůbec. Vůbec tam nejsou, celé je spolykala ta nechutná vrstva kůže, krve, tuku.

Znovu boky a chce se ti brečet.

Proč jen jsi tak ošklivá?
---
Pozoruješ siluetu svého stínu jak padá, klesá na postel, je mu divně, lehce a měl by se vznášet, ne padat.

Dopadneš a zakručí ti v břiše, ale ty se jen usměješ. Miluješ ten pocit hladu, tu plochost tvého prázdného žaludku.

Je to jako zvítězit olympijský závod, dokázat něco kurevsky významnýho a těžkýho, vydržet nejíst.

Jídlo je přece jen záminka k tloustnutí, tři jídla denně jsou jen námitky supermarketů, jde jen o peníze, jen o peníze.

Jen o tloustnutí, jen o tom pocitu, jen o tom, aby mohli lidé držet dietu a kupovat míň kalorické jídlo. Kupovat tabletky, zhubnout a znovu zavalit supermarkety.

Je to podpírající se systém, ale ty víš pravdu.

Ty víš, že tebe nedostanou.
---

Úterý, chlad pulzující z otevřených dvířek ledničky, sladké aroma na rtech, úlevný úsměv v těle.

Tvůj žaludek má radost.

Jíš a polykáš, miluješ ten pohyb hrdla, ten pocit jídla uvnitř, a najednou všechno mizí, mžitky, tma, malátnost a jsi zase silná, zase máš svoje vědomí, a, kurva, uvědomuješ si co děláš.

Jíš.

Jídlo. Najednou to chceš pryč, chceš ho pryč, jinde, venku, zpátky v ledničce.

Zrychleně dýcháš, panicky, třeseš se, horor v tepnách, svalech, srdci.

Polkneš, a nevíš co dělat, panikaříš, znovu a znovu, dokud se nepřinutíš myslet.

Musí být nějaká cesta zpátky.

O minutku později se najdeš- skloněná, krčící se u záchodové mísy, všechny nestrávené kousky potravy z tebe padají ven, tříští se o vodu tím nejnechutnějším způsobem a ty zvracíš víc, nemůžeš to zastavit, ne doopravdy.

Pálí tě hrdlo, oči, srdce, ale dál se trápíš, dál se týráš žaludečními šťávami, dokud si nejsi jistá, že je pryč všechno.

Pak se zhroutíš a vzlykáš. Není to zasrané cliché?
---
Středa. „Chci se řezat, víš, něco tam napsat a krev a mdloby…“

Píšeš si do deníčku, žiletku nad dlaněmi.

Silně ji přitiskneš ke svojí kůži, ale nehýbe se, neřeže, jen tlačí a jsi tak blízko…

Pousměješ se, díváš se na dočasnou červenou čáru, kterou tvůj nejoblíbenější ocelový vrah zanechal.

Skloníš se, a nezávazně si poškozuješ povrch lýtek, a líbí se ti to-strašně se ti to líbí.

Nenávidíš svoje hnusný odporný tělo, svoje hnusný odporný myšlenky, vlastnosti, celou svoji hnusnou odpornou existenci.

Trestáš se, trestáš se za všechno co jsi kdy pokazila a možná i za to, co jsi udělala dobře, protože ty jizvy tak miluješ.

Kdybys mohla, každé z nich bys vymyslela příběh, kompletní
linii jejich života.

Ale je jich tolik-bylo by to obtížné…třeba- tahle je Margaret a líbí se jí Frank, ale on říká, že je na něj moc mělká..mnohem víc se mu líbí Morgan, která se táhne přes půl lýtka…říká, že je v ní něco velmi přitažlivého…

Pak si uvědomíš jak šíleně to zní a jen zakroutíš hlavou.

Kdo by si kdy myslel, že ta malá, chytrá holčička denně prolije deci své vlastní krve v koupelně?
---
Čtvrtek.

Chceš tohle udělat krátký, protože alkoholu je tolik, že se ti z toho chce znovu zvracet.

Jakoby ses už té porcelánové míse dneska nesvěřovala.

Nádech. Prášek. Výdech. Zakašlání…Kurva.

Nesnášíš tyhle divný pocity, ale celý tenhle týden…
Jsi mělká Margaret, Frank tě kope do břicha, jsi moc tlustá, víš? Chytrá, ale škaredá.

Dojede táta, vystoupí, usměje se a stáhne ti kalhoty.

Když odjede, brečíš a piješ, protože krvácíš na zkurveným chodníku a nikdo se tě nechce dotknout.

Žiješ na vesnici. Jsi špína.

Ani ten bílý prášek, ani litry té průhledné tekutiny tě nemůžou očistit. Žádná pilulka tě nespraví.

Je to v krvi, všechno je to v krvi, a z té se neočistíš.
---
Pátek.

Skočíš ze střechy a tvoje hlava se roztříští o betonový plácek.

Miluješ ten zvuk, a ten křik okolních lidí, a povzdechy, a steny svého zlomeného krku.

Ty pocity bolesti všude po těle, ve všech buňkách, ve všech očích.

Potom slyšíš sirény a usměješ se.

Dělají ,jako by sis to všechno nepsala do deníku.

Zavřeš okno.