Čistí

 

Byli jsme všechno. Jenom ne v pořádku.

Takhle večer už venku moc lidí nebylo. Byl teprve podzim, ale chlad venku byl už nepříjemně vlezlej. Byla jsem sama. Ulice byla prázdná a moje kroky jako by byly příliš hlasitý. Běžela jsem podél lamp. Dva kroky ve tmě, jeden ve světle. Něco jako šachovnice. Zastavila jsem se u jednoho domu, a zazvonila na zvonek. Chvíli se nedělo nic, pak se ozval bzučák. Ohlídla jsem se, jestli mě někdo nesleduje, a vešla jsem dovnitř. V jednom z bytů zaštěkal pes. O patro výš jsem zaklepala na dveře už známý signál.

„Pojď dál,“ vyzval mě a ustoupil, abych mohla vejít.

„Nesledoval tě někdo?“ ujistil se, když dveře zavřel.

„Vždyť víš, že si dávám pozor,“ protočila jsem oči.

„Já vím, ale…,“ větu nedokončil. Vždycky jsme se tak trochu báli.

V obýváku jsem si sedla do rohu na starou, tenkou matraci a přitáhla si kolena k bradě. Vlastně nic jiného než tu matraci v obýváku neměl. Matrace, čtyři bílý stěny. Jak na oddělení psychiatrie. Jen ti doktoři chyběli.

„Jsi v pořádku? Zdáš se mi bledá,“ křikl na mě z kuchyně.

„Jsem jenom unavená,“ křikla jsem zpátky odpověď. Najednou stál mezi dveřma a starostlivě mě pozoroval. Vypadal strašně. Bledý, hubený, s kruhama pod očima. Sedl si vedle a objal mě. Náruč, která pro mě znamenala bezpečí. Paradox.

„Víš, napadlo mě, že bychom mohli zkusit zase začít od nuly. Jako tenkrát.“

 

Jako tenkrát! Pamatuješ?

 

„To nezvládneme. Vzpamatuj se,“ řekla jsem, lehla si a otočila se k němu zády. Zabořil mi tvář do vlasů.

 

Copak to nechápe? Kolikrát jsem ji takhle držel. Chránit ji. Před celým světem. Přede všemi. Před realitou, před kterou jsme vlastně utíkali oba. Protože bolela. Tak strašně bolela…

 

Oba jsme mlčeli. Vteřiny. Minuty. Hodiny.

 

„Fajn, takže, jaký máš plán?“ zeptala jsem se ráno jízlivě.

„Nebuď taková. Prostě budeme bez toho. Ty půjdeš normálně do školy, já na brigádu. Budeme v pohodě, uvidíš,“ stiskl mi ramena. Tomu přece sám nevěříš…

 

 

Slyším odemykání dveří. Klapot podpatků v chodbě. Srdce mi asi vyskočí z hrudního koše. Triko bych mohl ždímat, jak jsem zpocenej. Kde to vůbec jsem? A kolik je hodin? Naklonila se ke mně. Vlasy jí spadly přes ramena. Co tu dělá? Ať se nepřibližuje. Copak je nevidí? Nepřibližuj se!

„Jsi v pořádku?“ třese mnou. „No tak, co je s tebou?“

„Utíkej! Utíkej, nebo tě dostanou!“

„Kdo? Co se děje?“

„Ty je nevidíš?“ zaječel jsem. Pavouci mi lezli po rukou, ramenou a celém těle. Miliony malejch nožiček. Jeden velký jí lezl po krku. Zaječel jsem a setřásl její ruce.

„No tak, uklidni se! Je to dobrý, je to dobrý!“

Schoulil jsem se v rohu. Byl jsem unavený, celý jsem se třásl. Bál jsem se. Bál jsem se vlastního strachu, reakcí svého těla. Objala mě.

„Běž pryč. Chci bejt sám,“ šeptal jsem a zavřel oči. Pavouci. Pavouci všude kolem.

„Bude to dobrý. První den je to nejhorší. Ale bude to dobrý,“ šeptala a hladila mě po zádech.

„Nezvládneme to, prostě to nezvládneme.“ Moje osobní, tichá rezignace.

 

 

Říkalo se mu Hyena. Znal všechny a všichni znali jeho. Pro nás, ztracené existence, byl něco jako bůh. To jeho jméno jsme zoufale křičeli, když jsme mlátili na dveře jeho bytu.

„Kreténi! Je půlnoc, co blbnete?“ zívl.

„Dej nám něco, prosím tě…“ unavený hlasy a roztřesený ruce. A jizvy.

„Nemám.“

Lže.

„To nemůžeš, my to potřebujem,“ strach v očích. Zavrtěl hlavou.

„Přijďte jindy,“ šeptl Hyena. A zavřel dveře.

„To nemůžeš!“ křikl znovu a zaklepal na dveře silněji. Vedle v bytě jsem zaslechla hlasy.

„Pojď,“ řekla jsem tiše a položila mu ruku na rameno.

Bolelo mě na prsou.

Přestaneme, když budeme chtít. Kecy!

Hranice čistýho života. Byla tam, někde v dálce. V mlze. Jako když se topíte, ale hladinu máte nad sebou.

„Bojím se,“ šeptla jsem.

„Já vím,“ stiskl mi ruku. Až to bolelo.

Tma a zima. Už ani jeho dotek nehřál.

To bylo včera.

 

Na holých stěnách byly škrábance od nehtů. Jednou za čas křeč celého těla. Záchvaty zimy a horka. Zpocené košile a prostěradla na starý, špinavý, tenký matraci.

 

Jako tenkrát! Pamatuješ? 

 

Bůh neexistoval. A naděje byla mrtvá.