(Z)jizvení

 

Další Silvestr. Kolikátej už?

„Nesněží. Nesněží, nesněží, nesněží,“ šepotal jako malé dítě a od rtů mu stoupala pára. Nesněžilo, ale teplota byla pod nulou. Z obchodu napravo vyšla korpulentní žena obklopená igelitkami. Z jedné z nich vykukovala patka krájené veky.

Asi ji má na večer. Na chlebíčky. Bude nejspíš s rodinou.

A kam půjdeme my?

„Naši říkali, že budou pryč. Můžeš být u mě. Bude to fajn, uvidíš,“ jako by mi četl myšlenky.

Bude to fajn, uvidíš.

 

Vybledlá oranžová na stěnách. Spíš meruňková. S efektem popraskání, aby to nějak vypadalo. Dřív byly stěny chodeb zelený. Jenom ty schody jsou pořád stejný.

Máma nebyla doma. V obýváku tikaly hodiny. V kuchyni na stole ležela zabalená veka, možná ta stejná, co kupovala ta žena. Otevřela jsem lednici a do nosu mě udeřil mírný zápach. Mezi většinou zkaženým jídlem byly plastové mističky s pomazánkami. Měly veselá, barevná víčka.

Venku na náměstí se smály děti.

„Nepropadej těm tvejm smutkům. Vždyť víš, že jsi na ně náchylná. Přijdu pro tebe v osm, jo?“ a potom už jenom hubená silueta, která se pomalu zmenšovala, jak odcházel.

Rozpustila jsem si vlasy a zavřela se v koupelně. Dveře od koupelny pořád nejdou pořádně zavírat. Pustila jsem vodu a pozorovala jsem, jak se vana pomalu plní. Voda byla horká a na kůži pálila. Na zrcadle nad umyvadlem se začala srážet pára. Opřela jsem si čelo o hranu vany a zavřela oči.

 

Vzpomínám na tenkrát. Svět byl z ničeho nic unavenější, barvy nahradila šeď, zvuky se slily v jednotvárnej šum a obličeje, co měly kdysi výrazné rysy, nahradily anonymní, nic neříkající masky. A mně se strašně chtělo utéct někam daleko. Daleko…

 

Když jsem oči znovu otevřela, voda už byla mnohem chladnější. Jenom v ručníku jsem přešla do pokoje. Mobil ukazoval sedm hodin. Monotónní hučení fénu mě uklidňovalo.

Venku na náměstí se ozvalo zasyčení prvních petard.

 

Vždycky mi říkal, ať z něj nedělám kreténa, že pozná, když mi něco je. Oči mu pokaždý ztmavly, když jsem pořád vytrvale zapírala a jenom mě pohladil po vlasech a řekl mi, že mi teda věří. Nikdy mi to doopravdy nevěřil.

 

U dveří se rozječel domovní telefon a já ho pustila dovnitř. Když jsem šla po schodech dolů, cítila jsem v zádech pohled naší staré sousedky. O návštěvách jejího širokého příbuzenstva vždy věděl celý panelák, sousedy ze třetího patra nevyjímaje. Skoro nechodila ven, a tak měla dokonalý přehled o tom, co se mezi zdejšími zdmi děje. Otočila jsem se.

„Hezkého Silvestra,“ popřála jsem jejímu oku, které na mě zíralo škvírkou ve dveřích. Oko se jen překvapeně rozšířilo a dole už jsem slyšela jen cvaknutí dveří.

 

Pokojem se linulo kytarové sólo Pink Floyd, někde pod námi si na ulici ťukla lahvemi a tiše zajásala parta zbloudilců. Měla jsem na sobě jeho košili, protože mi prý slušela víc než jemu a taky mi údajně ladila k očím. Ozvalo se cinknutí skla o sklo a o chvíli později polkl.

„Nácvik na půlnoc?“ sledovala jsem jeho ruce, jak pokládají na stůl láhev vodky a teď už prázdnou skleničku panáka.

„Silvestr je jeden z mála dnů, kdy se můžu opít bez výčitek. Dřív jsem pil víc.“

To bylo před tím, než jsme se poznali.

Neměla jsem mu to za zlé, každej utíkáme jinak.

Stála jsem u okna. Tma už byla hustá, neprostupná, zředěná světly lamp. Tak trošku slavnostně i bez příměsí sněhu se lepila na plíce.

Breathe, breathe in the air.

 

„Máma nám něco připravila, pomazánky jsou v lednici, kdybys měla hlad.“

Musela jsem se zasmát.

„V miskách, co maj barevný víčka?“

„Jak to víš?“

„Doma mě čekalo to samý.“

V okně naproti pořád svítila vánoční výzdoba. Krev jsem si ředila minerálkou, která stála jako chudá příbuzná vedle láhve vodky.

Dřív jsem pil víc.

 

V bytě nad námi zaštěkal pes. Po chvíli se ozval pláč malého dítěte.

„Panelákový příběhy,“ poznamenal a pohladil mě po vlasech. Leželi jsme vedle sebe, tak jsem se k němu přitiskla.

„Není ti zima?“ hned zpozorněl a zapnul mi na prsou ještě jeden knoflíček od košile.

„Ne, to je dobrý,“ ubezpečila jsem ho a nahmatala jeho ruku. Stiskl mi ji. Pochopil. Tyhle gesta vždycky chápal.

„Myslíš, že nakonec bude sněžit?“

Sníh byl letos taková krátkodobá záležitost. Přišel v malém množství asi na začátku prosince a hned zase roztál.

„Hlásili to. Proč se ptáš?“

„Chybí mi sníh. Víš, taková ta pravá zima, po který přijde to teplý, osvobozující jaro.“

Bledou tmu rozzářila pyrotechnika. Červená. Modrá. Růžová.

 

Tenkrát. Tenkrát v zimě byl tep nepravidelnej. Na náměstí bylo na Silvestra hromady lidí, každou chvilku se venku někdo smál a petardy se odpalovaly snad do tří do rána.

 

„Jak víš, že jaro bude teplý?“

„Neříkám, že to vím. Doufám v to.“

Jeho ruka v mých vlasech. Gesto, který konejšilo. Nezraňovalo.

 

Každej máme starý jizvy, který bolej.

 

„Uvařil bys mi čaj?“

Bylo devět a bouchání petard se na chvíli prolnulo v dlouhý, jednotvárný zvuk. Co vteřina, to jedno sebevražedný bouchnutí petardy. Skoro jako tlukot srdce.

„Jasný,“ trošku smutně se podíval na láhev vodky, vedle které minerálka, kterou jsem pila já, vypadala ještě u něco víc chudě než před chvílí. Pokojem pořád zněli Pink Floyd. Nesněžilo.

 

„Není ti něco?“ pohladil mě po ruce, když vedle prázdných sklenic položil hrnek. Z hladiny se kouřilo.

„Jóóó, kurva!“ vykřikl někdo venku. Další syčení petard a jásání.

„Ne, jsem v pohodě,“ zkusila jsem falešnou parodii na úsměv, i když jsem věděla, že na něj to neplatí. Nikdy na něj nic neplatilo.

„Tak mi to řekni.“

„Ale mně nic není.“

Kolikátej už je tohle pokus a přesvědčování?

„Podívej se, mně je úplně jedno, jestli ti tohle ostatní žerou, já poznám, když ti něco je.“

„Ale mně…“

„To si myslíš, že jsem slepej?“ oči mu ztmavly. Padl před postel na kolena a tiskl mi ramena trošku silněji, než bylo nutný.

„Každej máme nějaký jizvy, který bolej, pochop to.“

„Ale já..“

„Prosím tě pochop to!“ přeskočil mi hlas a v očích jsem cítila sůl.

„Neplač. Hlavně prosím tě neplač…“ najednou už nebyl tak jistej, před chvílí pevná půda pod jeho nohama se spolu s mými slzami začala drolit. Nechal mě chvíli plakat.

„Podívej, sněží,“ šeptla jsem z ničeho nic. Prudce se otočil. Pouliční lampy byly ve chvíli pokryté tenkou vrstvou bílého, čístého, nevinného sněhu. Utřel mi bříškem palce slzu z tváře.

„Už neplakej. Všechny jizvy se zahojí, víš? Slibuju.“

 

Asi nevěděl co říct. A tohle byla snadná cesta úniku.

 

„Neslibuj nic, co nemůžeš splnit.“

„Neříkej nic.“

 

 

A tak jsem mlčela. Taky mlčel. Padal sníh a mezi stěnami bylo ticho. Ticho, který nezraňovalo.