Pusinka

 

Všichni jsou ještě unavení po zimě.

Pozdní sluneční paprsky odhalovaly šmouhy na skle výlohy. Tý mladý servírce to bylo očividně jedno, bylo jí jasný, že dneska už nikdo nepřijde a dopřávala svým nehtům novou vrstvu krvavě rudýho laku.

Rudá je barva lásky. Vášně a krve. Děvek v krátkejch sukních.

Asi mě nedokázala vyhnat. Klepala jsem bříšky prstů těsně pod okraj šálku. Nerozmíchaný cukr na dně se srazil a nedalo se to pít.

 

Chyběl jsi mi. Něco jako stará jizva. Pořád ve vás je a sem tam v ní škubne. To aby se připomněla.

 

„Zaplatím,“ otočila jsem se k postavě za pultem. Uvolněný pramen z drdolu jí jemně splýval s linií čelisti. Účet, naškrábaný podle prázdných rýh na několikrát, skoro nebyl k přečtení. Nechala jsem pár drobných spropitného, zapnula knoflíček na saku a odešla. Stíny stromů už byly delší, větve se natahovaly jak prsty, připravené se v konečcích ohnout a zlámat kolemjdoucím žebra. Listy prokrvené chlorofylem se pomalu zase chystaly kvést do bíla a jemně růžova.

Růžová je barva takový tý romantický lásky, symbolizuje sentimentální city a může narušovat vztah k realitě. Bílá představuje nevinnost a čistotu, osvobození, možná až absolutní svobodu, nový začátky.

Mám srdce poškrábaný zevnitř…

 

Vzpomínám na tanec v tvým obýváku, cigaretovej kouř v očích, rozsvícenou lampičku a návštěvy v cizích bytech. Kytary, zpěv a návraty domů až na ránem, to jsem byla schovaná pod tvojí rukou, protože „aby ses neztratila, takhle mi tě neseberou.“

 

Figuríny ve výlohách s ubývajícím světlem vzbuzovaly strach. Vlasy melírovaný posledníma paprskama, co hřejou do zad a hlavně mezi lopatkama. Stokrát pošlapaný chodníky.

Šedá je spojená s představou chudoby a pokory, neutralitou, hranicí mezi prostory.

První záškuby jara. Šuškalo se, že brzo pustí kašnu, co je na náměstí.

 

Cinkání další tramvaje místo ukolébavky, víčka už příliš těžký na to, aby se udržely nahoře. Tvář rezignovaně vklíněná mezi tvůj krk a rameno a pomalý fetování tvojí voňavky. Oba dva poznamenaný, ale každej jinak. Lidma, zvukama, barvama a minulostí. Očima otevřenýma jenom na škvíru jsem viděla pruhy světel.

Žlutá povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu a harmonie.

„Šššš, spi,“ a malinkej polibek do vlasů.

A potom táhnutí se ulicema do hotelu. Ženská v recepci vůbec nevypadá jak z americký romantický komedie, není dokonale upravená a veselá, ve tváři má obtisklou bledou zář z obrazovky počítače a vedle dlaně s opotřebovanou manikúrou má hrnek s kafem, který už bylo určitě studený.

Hnědá patří k představě jistoty a pořádku, domova a zdrženlivosti.

Sprcha syčela, voda byla horká, pod vlivem vysoké teploty neprůhledná, spíš bílá, nechávala kůži narůžovělou. Jako po výprasku. Prach, kouř a moje a tvoje a naše starý malý hříchy končily v odtoku, kterej ještě ucpávalo pár mejch vlasů.

 

Doma mě nikdo nečekal. Klidná izolace čtyř stěn, co studí do rukou a čela, když se člověk na posteli schoulí do fetální polohy.

Jenom mi napiš, že ti taky chybím. Už nikdy nebudu chtít nic jinýho. Slibuju.

 

Výhled z okna na noční město. Tma schoulená dole u pouličních lamp má jinej odstín. Není černá, spíš tmavě fialová s odlesky zlata a zašlýho majestátu. Působí to cize. Jsme daleko. Dál, než si umíš představit.

Černá evokuje popření pestrého života, nicotu, absolutní odříkání. Purpurová zanechává důstojný dojem, je hrdá, vznešená, povzbudivá, spojená s představou spravedlnosti a sebevědomí bez střetů, klidu, příměří. Zlatá symbolizuje pocit zářícího štěstí. Je to barva nejvyšších hodnot a zastupuje idealismus, velkorysost a šlechetnost. Zlatá dělá cokoliv hodnotné, drahocenné a žádoucí. Transformuje poznání v pochopení.

„No tak, pojď si lehnout.“

 

Místo srdce hodinovej strojek. Nebije nahlas. Není dvanáct, a tak tiká jenom potichu.

 

Vlasy rozhozený po polštáři jako svatozář. Bříška prstů na páteři. Jako kočičí tlapky po dlažbě. Utíkej dál, až do úplnýho zatracení. Fantome noci…

 

Mám nad postelí reprodukci obalu alba Wish od The Cure. Bledě modrej kruh s černou hvězdou, jakoby popraskanej žílama šedý a bílý zasazenej kousek od středu červenýho čtverce.

Modrá vyvolává klid, důvěru, ticho, stálost přetrvávající na věky. Neklade žádné nároky.

Nikdy jsi mi neřek, kdes to sehnal.

 

Ráno bledý a unavený, ploužící se ulicema. Občas se zastaví na rohu a zírá do oken. Proudy lidí spěchající za lepším životem. Nesrozumitelnej šum místo jednotlivých hovorů a šoupání kol po silnicích.

 

Pořád se snažím naučit zůstávat a případně vracet. Podvědomě tě vyhlížím. Abys mě zase naučil žít. Pamatuješ?

 

Žádná z těch vzpomínek totiž nikdy nebyla doopravdy naše.