Nejsme ještě tak daleko, aby se dalo zapomenout

Našel jsem si místo, kde je velmi krásně. Klid, teplo, nic mi tady nechybí. Aby mi to místo někdo nezničil nebo snad nevzal, ba co víc, aby to místo nakonec neuteklo mně samotnému, opatřil jsem si kolem něj plot s pěknou brankou na klíček. Vždy, když jsem musel z místa odejít, tak jsem branku zamkl. Na dva západy. A byl jsem klidnější.
Časem jsem tam přestal chodit úplně. Ne proto, že bych nechtěl, chtěl jsem moc. Ale strach byl silnější. Co když to místo zničím já tím, že v něm budu přebývat. Opotřebuju ho. Tak jsem jednou nechal zamčeno a přestal tam chodit. Bylo to těžší, než jsem čekal. Proto jsem zpočátku nosil klíč na provázku na krku a utěšoval se, že můžu na místo zajít kdykoliv budu chtít.Tak to šlo pár dní, než jsem zase pocítil to nutkání místo navštívit. Strach, že bych nevybouřený místo tentokrát opravdu mohl zničit dodal spásnou myšlenku. Klíček jsem sundal z krku a schoval ho do tajné krabičky, kterou jsem v noci zakopal na pozemku u svého domu. Mé místo nikdo neobjeví a i kdyby, nikdo se dovnitř nedostane, mnul jsem si ruce a bylo mi krásně. Po čase se mi však po místě zastesklo. Touha byla čím dál silnější. Chtěl jsem alespoň na chvíli zase zažít ty slastné okamžiky. Byl to moment, kdy srdce překonalo hlavu. Nebylo nic snadnější, než krabičku s klíčem vykopat a vydat se na cestu. Byl jsem tak vzrušený, že mi klíček několikrát upadl na zem. Vždy jsem ho s posvátnou úctou zvedl. Blížil jsem se k místu a napětím jsem skoro nedýchal. Uviděl jsem branku. A oplocení. Nervózně jsem klíč zasunul do zámku, otočil a - branka vrzla a sama se pootevřela.
Byla už tma, netoužil jsem totiž po tom, aby mě cestou někdo zahlédl a místo mi ukradl. V těle se mi rozlil nádherný pocit, opravdu krásný. Nasál jsem vůni mrtvého listí. Žilami mi kromě krve protékala nostalgie. Ale něco bylo trochu jinak, jen jsem nemohl přijít na to, co. Přestal jsem po chvíli ten podivný pocit vnímat, lehl jsem si na zem a v teploučku svého milovaného místa, v jeho krásném a pevném objetí usnul.
Ráno jsem se probudil a ...zjistil jsem, že jsem spal jinde, než jsem si myslel. Alespoň první dojem tak působil. Tohle nebylo mé místo. Bezpečně jsem to poznal. Tohle přece nemůže být mé místo. Na zemi nedaleko mě se válel list papíru. Popsaný list. Byl to dopis. Nervózně jsem ho začal číst: "Ahoj, můj milovaný člověče, bylo to mezi námi tak krásné. Ale jsi mi potom provedl hroznou věc. Obehnal jsi mě plotem, brankou na klíč a zamykal jsi mě, když jsi nebyl se mnou. Radovali jsem se, když jsme byli spolu, ale tobě to nestačilo. Bál ses, že o mě přijdeš, že tím, jak je nám spolu tak dobře, nás zničíš. Přestal jsi sem chodit úplně. To byl můj konec, člověče. Pokud tento dopis čteš, jsem již po smrti a ty dýcháš mé mrtvé listí. Měj se dobře, člověče, bylo to krásné. Sbohem."

Po tomto dopise jsem apaticky odešel, vrátil se s kanystry benzínu a celé to "místo" jsem spálil. Zbyl jen rezavý plot a ohořelá branka, která mi evokovala něco, co jsem v sobě nedokázal popsat. Později jsem si našel jiná místa, kde jsem mohl být a zase mi bylo dobře, ale už nikdy mi nebylo tak, jak mi bylo s místem prvním. Každou noc mi to připomínal klíček, který jsem od té doby zase nosil na krku. Leč - asi pozdě. Pozdě jsem si uvědomil, že žádný klíč nikdy nebyl třeba.